pixel Skip to content

Příspěvky autora

Jaro a věci s tím související

daisy-3392654_1920

Začíná se zelenat tráva, rozkvétat příroda, v celé zvířecí říši začnou námluvy … a mezi lidmi? On hledá ji, ona hledá jeho … on hledá jeho … ona hledá ji … najednou nechce být nikdo sám. A člověk odkázaný na invalidní vozík není výjimkou.

Spousta zdravých lidí si myslí, že člověk na vozíku myslí jenom na svoje zdraví, svoje nemoci, svoje bolesti a jediné, co ho trápí je to, že nemůže chodit. Jenže i člověk na invalidním vozíku myslí na to, že by se rád projel parkem, zastavil se pod stromem, držel někoho za ruku, povídal si s ním vesele i vážně. A budete se možná divit, ale myslí i na to, že by někoho objal a líbal a jaké by to bylo, kdyby někdo líbal, objímal a hladil jeho ….
Ano, někteří vozíčkáři mají štěstí, najdou partnera. Zvláště ti, kterým se stal úraz až v dospělosti, ví už co a jak dělat, jak postupovat, kde hledat, co říkat. Ale jsou i tací, kteří jsou na vozíku od dětství, nebo jsou hodně postiženi, a tudíž žijí se svými rodiči, kteří se o ně starají, pomáhají jim. A to často bývá kámen úrazu, protože zvláště rodiče si (z neznámých důvodů) myslí, že jejich dítě přece takové věci, jako je sex, nezajímají. Že má dost jiných problémů. A to je velký omyl.
Rodiče pak bývají nemile překvapeni, když se, náhodou, jejich už dospělé dítě odkázané na invalidní vozík, přesto zamiluje. Často musí odpovídat na otázky typu: „proč chceš odejít?“, „proč chceš partnera?“, „co ti doma schází?“ a podobně. Mnohdy slyší i vrcholně nevhodnou otázkou „a co s ním (s ní) budeš dělat?“

Úraz nebo onemocnění a konec?

Člověk se ocitne na invalidním vozíku nejčastěji po autonehodě, skoku do vody, pádu ze stromu, nebo v důsledku neurodegenerativních onemocnění (roztroušená skleróza, myopatie a mnoho dalších). Některá nervosvalová onemocnění připoutají člověka na invalidní vozík už v dětství, někteří na něm skončí až v průběhu svého života. Podle toho je i jejich vztah k sexu různý. Hodně totiž záleží i na tom, kde žijí, jak a s kým. Někteří můžou žít sami, pouze za dopomoci pečovatelů, nebo osobních asistentů. Často mají svůj byt, nebo žijí v penzionech, kde mají hodně soukromí, nejsou nečekaně rušeni, můžou se zamknout, můžou přijímat návštěvy, trávit s nimi celé hodiny, nebo i noc.
Někteří musí ale žít s rodiči, někteří v ústavech sociální péče. Obě tyhle skupiny to mají mnohem složitější. Rodiče bedlivě sledují, kdo tam je, jak dlouho, rádi „zapomenou“ zavřít dveře, nebo se přijdou zeptat, jestli něco nechtějí (kávu, čaj, sušenky … důvod na kontrolu se vždy najde). A aby tam tato návštěva strávila noc, a ještě k tomu ve stejné posteli, tak to už vůbec ne. Rodiče jsou nejraději, když je jejich dítě neustále doma (bez ohledu na věk) a když přece jen trvá na tom, že ven půjde, zahájí „výslech“ – kam jde, s kým jde, proč tam jde, co tam bude dělat, kdy se vrátí … Odmítají fakt, že jejich dítě, i když je odkázané na invalidní vozík, je muž, nebo žena, se vším všudy, teda i se svými sexuálními potřebami.
Spousta rodičů dospělých dětí odkázaných na invalidní vozík tvrdí, že jejich dítě na to nemyslí, jejich dítě má jiné starosti, nebo dokonce, že jejich dítě je přece slušně vychované. Ale někdy jsou rodiče hnáni učiteli ve škole, nebo vychovateli, kteří je hned při prvních náznacích zájmu mladého člověka na vozíku o opačné pohlaví (zkoumání zad dívek, jestli nosí podprsenku, například), posílají handicapované dítě k psychologovi, nebo psychiatrovi pro prášky na uklidnění, utlumení, jenom, aby měli ve třídě klid. Někdy se člověk odkázaný na invalidní vozík žijící s rodiči, nebo v ústavu uchyluje aspoň k masturbaci, a pokud má možnost, tak na počítači sleduje porno. Do chvíle, než ho při tom přistihnou rodiče, nebo personál ústavu.

Fuj ty prase

Když matka vstoupila do pokoje, aby se zeptala Karla, jestli náhodou něco nepotřebuje, našla ho, jak upřeně hledí do počítače, na tváři blažený úsměv.
„Co sleduješ?“
A aniž by počkala na odpověď, prudce otočila monitor počítače k sobě.
„Porno? Fuj, ty prase!“
„Proč?“ Nechápal Karel. Už mu bylo dvacet a tyhle věci považoval tudíž za normální.
„A kde máš tu ruku?!“ Zakřičela úplně hystericky matka. „Okamžitě přestaň a běž se umýt!“
Otočila se k odchodu se slovy: „Čeho jsem se to dožila?! Můj syn a takové prase!“
Karel se zhluboka nadechl: „Mami, mně už bylo dvacet. Jsem dospělý muž! Tatínek to nikdy nedělal?“
Matka zrudla: „Ty prase! No a co když ti je dvacet? Ve svém stavu na to nemáš ani pomyslet! A tatínka do toho nepleť! Ten byl zdravý!“
Ještě hůř dopadl Jirka, když se ho maminka zeptala, co by si přál k pětadvacátým narozeninám. „Konečně najít nějakou ženu.“ Maminka s ním následující den zašla k psychiatrovi pro léky na utlumení.

Milování je skvělé

Sex (nejen pohlavní styk, ale i jiné milostné hrátky) má spoustu pozitiv. Patří k životu a měl by se stát dostupným a normálním, patřícím k životu, i lidem s různým zdravotním handicapem. Mimo jiné totiž také přispívá k posílení imunitního systému. To proto, že člověk přichází do kontaktu s bakteriemi toho druhého. Jak při líbání, lízání i jiných intimnostech. A dobrá imunita je velice důležitá pro každého a pro člověka s handicapem, pro člověka zdravotně znevýhodněného, obzvlášť.
Dále: při sexu a sexuálních hrátkách se vylučuje hodně estrogenu, důležitého hormonu,
díky kterému je žena krásnější, smyslnější, díky němu se ženám upravuje cyklus (a to je hodně důležité, ženy na invalidním vozíku, či s jiným zdravotním handicapem, často trpí různými poruchami cyklu). Díky dostatku estrogenu se upravuje i hladina ostatních hormonů v krvi – a to bez chemických léků. A dostatečná a vyrovnaná hladina hormonů v těle každého člověka je velice důležitá.
Tělo při sexu a sexuálních hrátkách vylučuje více endorfinů, zvaných též hormony štěstí.
Jeho účinky na lidský organizmus jsou srovnávány s účinky drog (vyvolává dobrou náladu, pocity štěstí, spokojenosti…), ulevuje od napětí a stresu. Díky sexu se také tlumí agresivita, zlost, vzteklost (a to je zase zvlášť pro některé muže s handicapem, kteří mívají hodně nashromážděné, nevybité energie, dobré).
Díky sexu se dále také snižuje vnímání pocitu bolesti. To je velmi důležité, hlavně lidé celý den sedící na invalidním vozíku, lidé chodící o berlích, často trpí nejrůznějšími bolestmi a berou kvůli tomu spoustu léků, které jsou jednak drahé, jednak jim zbytečně zatěžují jak ledviny, tak hlavně játra). Při pravidelném, nebo aspoň občasném sexu, klesá, jak už jsme říkali, spotřeba analgetik (léků proti bolesti). Sex, samozřejmě, neodstraní příčinu bolestí, (nenapraví třeba opotřebované klouby), ale může snížit vnímání pocitu a intenzity bolesti.
Člověka dále při sexuálních aktivitách zaplavují vlny pohody, klidu a štěstí, tlumí se pocit strachu (někdy i fobie), snižuje se pocit úzkosti a paniky. Zvedá se sebevědomí – a to je u člověka s handicapem hodně důležité, sebevědomí těchto lidí bývá často velice nízké, zvláště u žen a u homosexuálů. Člověk je po styku či hrátkách celkově spokojenější, klidnější, vyrovnanější.
Pozitivních účinků sexu a sexuálních aktivit je víc. Ale co je velice důležité – díky tomu se také udržuje hybnost kloubů, jak už jsme vzpomínali výše. A to je u lidí s handicapem základ. U nich platí dvojnásob – snažit se udržovat volné, pohyblivé klouby a pružné, uvolněné, nezkrácené svaly, a to u všech diagnóz. I když u sexuálních hrátek postižený člověk neprovádí žádnou gymnastiku, nějaký, byť sebemenší pohyb, se přece jen snaží dělat. A to je důležité a podstatné. Pro každého člověka s handicapem je každý (i ten nejmenší pohyb, nebo i jen snaha o pohyb) žádoucí a hodně důležitý. Ale pozor! Každý člověk je jiný a má i jiný vztah k sexu, jiný přístup ke své sexualitě, jiné pocity, jiné potřeby.

Příspěvky autora

Podobné příspěvky

Jaro a věci s tím související

daisy-3392654_1920

Začíná se zelenat tráva, rozkvétat příroda, v celé zvířecí říši začnou námluvy … a mezi lidmi? On hledá ji, ona hledá jeho … on hledá jeho … ona hledá ji … najednou nechce být nikdo sám. A člověk odkázaný na invalidní vozík není výjimkou.

Spousta zdravých lidí si myslí, že člověk na vozíku myslí jenom na svoje zdraví, svoje nemoci, svoje bolesti a jediné, co ho trápí je to, že nemůže chodit. Jenže i člověk na invalidním vozíku myslí na to, že by se rád projel parkem, zastavil se pod stromem, držel někoho za ruku, povídal si s ním vesele i vážně. A budete se možná divit, ale myslí i na to, že by někoho objal a líbal a jaké by to bylo, kdyby někdo líbal, objímal a hladil jeho ….
Ano, někteří vozíčkáři mají štěstí, najdou partnera. Zvláště ti, kterým se stal úraz až v dospělosti, ví už co a jak dělat, jak postupovat, kde hledat, co říkat. Ale jsou i tací, kteří jsou na vozíku od dětství, nebo jsou hodně postiženi, a tudíž žijí se svými rodiči, kteří se o ně starají, pomáhají jim. A to často bývá kámen úrazu, protože zvláště rodiče si (z neznámých důvodů) myslí, že jejich dítě přece takové věci, jako je sex, nezajímají. Že má dost jiných problémů. A to je velký omyl.
Rodiče pak bývají nemile překvapeni, když se, náhodou, jejich už dospělé dítě odkázané na invalidní vozík, přesto zamiluje. Často musí odpovídat na otázky typu: „proč chceš odejít?“, „proč chceš partnera?“, „co ti doma schází?“ a podobně. Mnohdy slyší i vrcholně nevhodnou otázkou „a co s ním (s ní) budeš dělat?“

Úraz nebo onemocnění a konec?

Člověk se ocitne na invalidním vozíku nejčastěji po autonehodě, skoku do vody, pádu ze stromu, nebo v důsledku neurodegenerativních onemocnění (roztroušená skleróza, myopatie a mnoho dalších). Některá nervosvalová onemocnění připoutají člověka na invalidní vozík už v dětství, někteří na něm skončí až v průběhu svého života. Podle toho je i jejich vztah k sexu různý. Hodně totiž záleží i na tom, kde žijí, jak a s kým. Někteří můžou žít sami, pouze za dopomoci pečovatelů, nebo osobních asistentů. Často mají svůj byt, nebo žijí v penzionech, kde mají hodně soukromí, nejsou nečekaně rušeni, můžou se zamknout, můžou přijímat návštěvy, trávit s nimi celé hodiny, nebo i noc.
Někteří musí ale žít s rodiči, někteří v ústavech sociální péče. Obě tyhle skupiny to mají mnohem složitější. Rodiče bedlivě sledují, kdo tam je, jak dlouho, rádi „zapomenou“ zavřít dveře, nebo se přijdou zeptat, jestli něco nechtějí (kávu, čaj, sušenky … důvod na kontrolu se vždy najde). A aby tam tato návštěva strávila noc, a ještě k tomu ve stejné posteli, tak to už vůbec ne. Rodiče jsou nejraději, když je jejich dítě neustále doma (bez ohledu na věk) a když přece jen trvá na tom, že ven půjde, zahájí „výslech“ – kam jde, s kým jde, proč tam jde, co tam bude dělat, kdy se vrátí … Odmítají fakt, že jejich dítě, i když je odkázané na invalidní vozík, je muž, nebo žena, se vším všudy, teda i se svými sexuálními potřebami.
Spousta rodičů dospělých dětí odkázaných na invalidní vozík tvrdí, že jejich dítě na to nemyslí, jejich dítě má jiné starosti, nebo dokonce, že jejich dítě je přece slušně vychované. Ale někdy jsou rodiče hnáni učiteli ve škole, nebo vychovateli, kteří je hned při prvních náznacích zájmu mladého člověka na vozíku o opačné pohlaví (zkoumání zad dívek, jestli nosí podprsenku, například), posílají handicapované dítě k psychologovi, nebo psychiatrovi pro prášky na uklidnění, utlumení, jenom, aby měli ve třídě klid. Někdy se člověk odkázaný na invalidní vozík žijící s rodiči, nebo v ústavu uchyluje aspoň k masturbaci, a pokud má možnost, tak na počítači sleduje porno. Do chvíle, než ho při tom přistihnou rodiče, nebo personál ústavu.

Fuj ty prase

Když matka vstoupila do pokoje, aby se zeptala Karla, jestli náhodou něco nepotřebuje, našla ho, jak upřeně hledí do počítače, na tváři blažený úsměv.
„Co sleduješ?“
A aniž by počkala na odpověď, prudce otočila monitor počítače k sobě.
„Porno? Fuj, ty prase!“
„Proč?“ Nechápal Karel. Už mu bylo dvacet a tyhle věci považoval tudíž za normální.
„A kde máš tu ruku?!“ Zakřičela úplně hystericky matka. „Okamžitě přestaň a běž se umýt!“
Otočila se k odchodu se slovy: „Čeho jsem se to dožila?! Můj syn a takové prase!“
Karel se zhluboka nadechl: „Mami, mně už bylo dvacet. Jsem dospělý muž! Tatínek to nikdy nedělal?“
Matka zrudla: „Ty prase! No a co když ti je dvacet? Ve svém stavu na to nemáš ani pomyslet! A tatínka do toho nepleť! Ten byl zdravý!“
Ještě hůř dopadl Jirka, když se ho maminka zeptala, co by si přál k pětadvacátým narozeninám. „Konečně najít nějakou ženu.“ Maminka s ním následující den zašla k psychiatrovi pro léky na utlumení.

Milování je skvělé

Sex (nejen pohlavní styk, ale i jiné milostné hrátky) má spoustu pozitiv. Patří k životu a měl by se stát dostupným a normálním, patřícím k životu, i lidem s různým zdravotním handicapem. Mimo jiné totiž také přispívá k posílení imunitního systému. To proto, že člověk přichází do kontaktu s bakteriemi toho druhého. Jak při líbání, lízání i jiných intimnostech. A dobrá imunita je velice důležitá pro každého a pro člověka s handicapem, pro člověka zdravotně znevýhodněného, obzvlášť.
Dále: při sexu a sexuálních hrátkách se vylučuje hodně estrogenu, důležitého hormonu,
díky kterému je žena krásnější, smyslnější, díky němu se ženám upravuje cyklus (a to je hodně důležité, ženy na invalidním vozíku, či s jiným zdravotním handicapem, často trpí různými poruchami cyklu). Díky dostatku estrogenu se upravuje i hladina ostatních hormonů v krvi – a to bez chemických léků. A dostatečná a vyrovnaná hladina hormonů v těle každého člověka je velice důležitá.
Tělo při sexu a sexuálních hrátkách vylučuje více endorfinů, zvaných též hormony štěstí.
Jeho účinky na lidský organizmus jsou srovnávány s účinky drog (vyvolává dobrou náladu, pocity štěstí, spokojenosti…), ulevuje od napětí a stresu. Díky sexu se také tlumí agresivita, zlost, vzteklost (a to je zase zvlášť pro některé muže s handicapem, kteří mívají hodně nashromážděné, nevybité energie, dobré).
Díky sexu se dále také snižuje vnímání pocitu bolesti. To je velmi důležité, hlavně lidé celý den sedící na invalidním vozíku, lidé chodící o berlích, často trpí nejrůznějšími bolestmi a berou kvůli tomu spoustu léků, které jsou jednak drahé, jednak jim zbytečně zatěžují jak ledviny, tak hlavně játra). Při pravidelném, nebo aspoň občasném sexu, klesá, jak už jsme říkali, spotřeba analgetik (léků proti bolesti). Sex, samozřejmě, neodstraní příčinu bolestí, (nenapraví třeba opotřebované klouby), ale může snížit vnímání pocitu a intenzity bolesti.
Člověka dále při sexuálních aktivitách zaplavují vlny pohody, klidu a štěstí, tlumí se pocit strachu (někdy i fobie), snižuje se pocit úzkosti a paniky. Zvedá se sebevědomí – a to je u člověka s handicapem hodně důležité, sebevědomí těchto lidí bývá často velice nízké, zvláště u žen a u homosexuálů. Člověk je po styku či hrátkách celkově spokojenější, klidnější, vyrovnanější.
Pozitivních účinků sexu a sexuálních aktivit je víc. Ale co je velice důležité – díky tomu se také udržuje hybnost kloubů, jak už jsme vzpomínali výše. A to je u lidí s handicapem základ. U nich platí dvojnásob – snažit se udržovat volné, pohyblivé klouby a pružné, uvolněné, nezkrácené svaly, a to u všech diagnóz. I když u sexuálních hrátek postižený člověk neprovádí žádnou gymnastiku, nějaký, byť sebemenší pohyb, se přece jen snaží dělat. A to je důležité a podstatné. Pro každého člověka s handicapem je každý (i ten nejmenší pohyb, nebo i jen snaha o pohyb) žádoucí a hodně důležitý. Ale pozor! Každý člověk je jiný a má i jiný vztah k sexu, jiný přístup ke své sexualitě, jiné pocity, jiné potřeby.

Věra

Sex byl dán do vínku Matičkou Přírodou úplně všem, nejen lidem zdravým, ale i těm s různými problémy, nemocemi, i těm na vozíku. A možná právě tito lidé potřebují cítit blízkost toho druhého víc. Právě proto vznikla kniha „Erotika, sex a vozíčkáři“, proto vznikla spousta povídek, příběhů, článků, proto vznikly i tyto stránky, aby všichni mohli naplnit své touhy a potřeby.

Příspěvky autora

Podobné příspěvky