Skip to content
Menu

Příspěvky autora

Hra na pravdu

pni 404

Irena se s Pepou seznámila v lázních. Láska na první pohled? Na Pepův možná ano, ale víc než to, sehrály zde svoji roli vzájemné sympatie, podobné názory, záliby, koníčky… a v neposlední řadě i podobný osud.

Pepa zůstal po nešťastné autonehodě na vozíku a Irena po prodělaném zánětu mozkových blan skoro slepá. To ji však nebránilo v tom, aby den co den chodila sama ven – hůlkou si proťukávala cestu, naslouchala a opatrně našlapovala po asfaltových chodnících. Jindy zkoušela, jestli to dokáže i na travnatém povrchu. Bylo to vše tak nesmírně těžké, no strašně moc chtěla být soběstačná, nebýt neustále a ve všem odkázaná na maminku. Ač milou a hodnou, Irena toužila po klukovi, po chlapovi, po lásce. A tak si dala za cíl, že se v lázních musí naučit aspoň sama chodit po venku, orientovat se v terénu.

Pepa často jezdil na svém invalidním vozíku potichu kus za ní. Sledoval ladné křivky jejího těla, hltal ji očima, rád pouštěl uzdu své fantazii. Byla tak krásná. Ale hlavně ji hlídal, aby nešlápla vedle, aby nespadla, aby jí nikdo neublížil. Irena o tom nevěděla, ale často měla pocit, že ji někdo sleduje. Přemýšlela, jak to zjistit. Otočit se, to by jí nepomohlo, tak daleko by stejně nepoznala, o koho jde.

Jednou se rozhodla přijít tomu na kloub. Vsadila všechno na jednu kartu – při odpolední procházce se záměrně tvářila, že chce vstoupit do vozovky zrovna ve chvíli, kdy jelo auto.

„Stůj!“ Ozvalo se jí těsně za zády. Pepa byl připravený ji zachytit, zabránit jí v neuváženém kroku do vozovky. Prudce se otočila a uchopila dotyčného za rukáv.

„Pepa?“ zeptala se překvapeně. „To ty mě pokaždé sleduješ?“

Mlčel.

„Proč? Já přece vím, co můžu a co ne. Dnes jsem to udělala záměrně, abych odhalila, kdo mě to sleduje, nebo hlídá.“ Zarazila se: „ Hlídáš mě? Nebo je v tom snad i něco jiného?“ zeptala se a nepřestávala ho držet za ruku. Byla překvapena, jaká je příjemná a jak jí dělá dobře, dotýkat se ho. Najednou nevěděla, jakou odpověď vlastně chce slyšet.

„Hlídám. Mám o tebe strach. Přece jenom…“

„Máš o mě strach? O tom mi musíš chvíli povídat. Pojďme k rybníku.“ Mlčky kráčeli vedle sebe, po chvilce ho Irena opět chytila za ruku: „Počkej. Je tady tráva?“

„Ano.“

Irena si sedla na zem, sundala brýle a nastavila tvář slunci: „Pojď, budeme si hrát na pravdu – tak povídej, já poslouchám.“

„Co chceš slyšet?“ znejistěl Pepa. Chtěl jí toho tolik říct, o svojí lásce k ní, o svojí touze, která naplňovala a současně i spoutávala jeho tělo …ale ve chvíli, kdy měl o tom všem začít mluvit, ztratil odvahu.

Chvíli čekala, pak ho vyzvala: „Začni třeba o tom, proč mě hlídáš. Ty máš o mě strach?“ Snažila se mu pomoci, když vycítila jeho rozpaky.

„Když to víš, proč se ptáš?“

„Třeba proto, že to chci slyšet. Myslet si něco není to samé, jako to slyšet.“

Po chvíli ještě jednou pomalu s důrazem na každé slovo zvlášť zopakovala: „Od tebe to chci slyšet.“ Nic. Ticho. „Bože, z tebe aby to člověk páčil heverem.“ Zasmála se.

„Tak jo,“ Pepa se zhluboka nadechl: „Za pár dnů skončí tady ten náš pobyt a já bydlím na jednom konci republiky, ty na druhém.“

„Ano. A co dále? Jenom to jsi mi chtěl říct? To přece vím taky. Jsem skoro slepá, ale ne padlá na hlavu.“

„Pamatuješ, jak jsem sem přijel?“

Irena se s chutí zasmála: „Jo – morous, uzavřený, zamračený, ani na pozdrav skoro neodpověděl.“

Mlčky přikývl. „A dnes? Jsem jiný člověk.“

Teď přikývla Irena. Objala si rukama kolena a opřela si o ně hlavu. Tušila, co přijde. Bylo jí při tom krásně. Pocity štěstí zaplavovaly celé její tělo. Z venku ji hladilo slunce a Pepův nenasytný pohled, zevnitř… ani sama nevěděla, co to je, ale bylo to moc příjemné.

Vychutnávala si každý okamžik. Chtěla, aby trval věčně, aby se čas zastavil, aby tady byli jenom oni dva, a ještě jejich láska a touha. Touha dvou mladých těl po vzájemném sbližování, po vzájemném splynutí.

„Byl jsem morous,“ přerušil Pepa tok jejích myšlenek. „Protože jsem žil sám, uzavíral jsem se do sebe, schovával se před lidmi. Chtěl jsem být sám. Nadosmrti pořád sám.“ Odmlčel se. Po chvíli se zhluboka nadechl a pokračoval: „ Ale už nechci. Od té doby, co tě znám, už nechci. Našim jsem to taky řekl.“

Irena zpozorněla: „Co jsi řekl vašim?“

„Že už nechci být sám, že už nebudu sám.“

Nechápala: „Tys jim řekl…“ nedokončila větu, protože najednou ani nevěděla co říct.

„Ano, řekl jsem jim, že jsem si tady našel přítelkyni, se kterou chci strávit celý svůj život.“

Irena zbledla. Ten se teda rozjel, napadlo ji. Vzápětí si uvědomila, že její myšlenky a představy se rozjely mnohem víc a že byly mnohem odvážnější. A on o ní pouze mluvil s rodiči. Tudíž že to asi fakt myslí vážně. Po zádech jí přejel mráz, potom teplo, které začínalo naplňovat zevnitř celé její tělo. A ona v tom zmatku nevěděla, jestli je to dobře, nebo ne. Najednou dostala strach. Strach ze svého těla, ze své touhy, strach z lásky, z budoucnosti.

„Co oni na to?“ Zeptala se s obavami.

„Byli rádi. Prý už bylo načase. Že jsem byl otřesný bručoun. Brácha už mi chtěl zaplatit prostitutku, jestli prý mi to pomůže. Teď si ale oddechl, že nemusí nic domlouvat a vysvětlovat.“

„Jistě jsi jim neřekl…“ Irena se na chvíli odmlčela.

„Řekl,“ skočil jí do řeči, protože věděl, jak ji trápí její handicap. „Řekl jsem jim celou pravdu – že já budu tvýma očima, když ty budeš ochotná žít se mnou… sdílet se mnou stůl i lože.“

Irena se na něho překvapeně podívala. V představách o tom snila, toužila po tom, ale najednou ji ta nahlas vyřčená slova zaskočila.

„Copak?“ Zarazil se Pepa. „Hrajeme přece hru na pravdu, nebo už ne?“

„Jo, to jo. Já jenom…,“ začala koktat: „Slyšela jsem… četla jsem… že vozíčkáři…“

„Co? Že vozíčkáři nemůžou? Nejsou schopni? To ale není pravda, neboj. Někdo může, někdo ne. A je přece i spousta jiných možností, než jen pohlavní styk. Nebo jsi tajně doufala, že to pravda je a teď máš strach?“ Zasmál se Pepa. Po krátké odmlce pokračoval: „A co se toho obyčejného života týče, já se budu za tebe dívat, budu ti všechno popisovat, budu ti číst knihy, když ty budeš se mnou… Co ty na to? Souhlasíš?“

Irena se zamyslela. Dlouho čekala na tento rozhovor, ale najednou se jí toho všeho zdálo moc. Bála se, jestli zvládne život s vozíčkářem. Dostala strach z intimního života s ním… Ale představa jeho teplých a roztoužených rukou na svém těle byla silnější.

„Co je?“ zeptal se zaraženě Pepa, když se mu zdálo, že Irena mlčí moc dlouho.

„Dostala jsi strach? Chceš couvnout?“ Zeptal se se strachem v hlase.

„Ne, pouze přemýšlím,“ odpověděla po pravdě.

„Nad čím?“ Evidentně se lekl. Její váhání nečekal. Myslel si, zdálo se mu, že je vše jisté, že i ona po něm touží, stejně jako on po ní.

Irena si ale všechno pomalu srovnávala v hlavě, pak se usmála a odpověděla: „Nad čím přemýšlím? No přece, kterou knihu si nechám přečíst jako první.“

Příspěvky autora

Podobné příspěvky

Hra na pravdu

pni 404

Irena se s Pepou seznámila v lázních. Láska na první pohled? Na Pepův možná ano, ale víc než to, sehrály zde svoji roli vzájemné sympatie, podobné názory, záliby, koníčky… a v neposlední řadě i podobný osud.

Pepa zůstal po nešťastné autonehodě na vozíku a Irena po prodělaném zánětu mozkových blan skoro slepá. To ji však nebránilo v tom, aby den co den chodila sama ven – hůlkou si proťukávala cestu, naslouchala a opatrně našlapovala po asfaltových chodnících. Jindy zkoušela, jestli to dokáže i na travnatém povrchu. Bylo to vše tak nesmírně těžké, no strašně moc chtěla být soběstačná, nebýt neustále a ve všem odkázaná na maminku. Ač milou a hodnou, Irena toužila po klukovi, po chlapovi, po lásce. A tak si dala za cíl, že se v lázních musí naučit aspoň sama chodit po venku, orientovat se v terénu.

Pepa často jezdil na svém invalidním vozíku potichu kus za ní. Sledoval ladné křivky jejího těla, hltal ji očima, rád pouštěl uzdu své fantazii. Byla tak krásná. Ale hlavně ji hlídal, aby nešlápla vedle, aby nespadla, aby jí nikdo neublížil. Irena o tom nevěděla, ale často měla pocit, že ji někdo sleduje. Přemýšlela, jak to zjistit. Otočit se, to by jí nepomohlo, tak daleko by stejně nepoznala, o koho jde.

Jednou se rozhodla přijít tomu na kloub. Vsadila všechno na jednu kartu – při odpolední procházce se záměrně tvářila, že chce vstoupit do vozovky zrovna ve chvíli, kdy jelo auto.

„Stůj!“ Ozvalo se jí těsně za zády. Pepa byl připravený ji zachytit, zabránit jí v neuváženém kroku do vozovky. Prudce se otočila a uchopila dotyčného za rukáv.

„Pepa?“ zeptala se překvapeně. „To ty mě pokaždé sleduješ?“

Mlčel.

„Proč? Já přece vím, co můžu a co ne. Dnes jsem to udělala záměrně, abych odhalila, kdo mě to sleduje, nebo hlídá.“ Zarazila se: „ Hlídáš mě? Nebo je v tom snad i něco jiného?“ zeptala se a nepřestávala ho držet za ruku. Byla překvapena, jaká je příjemná a jak jí dělá dobře, dotýkat se ho. Najednou nevěděla, jakou odpověď vlastně chce slyšet.

„Hlídám. Mám o tebe strach. Přece jenom…“

„Máš o mě strach? O tom mi musíš chvíli povídat. Pojďme k rybníku.“ Mlčky kráčeli vedle sebe, po chvilce ho Irena opět chytila za ruku: „Počkej. Je tady tráva?“

„Ano.“

Irena si sedla na zem, sundala brýle a nastavila tvář slunci: „Pojď, budeme si hrát na pravdu – tak povídej, já poslouchám.“

„Co chceš slyšet?“ znejistěl Pepa. Chtěl jí toho tolik říct, o svojí lásce k ní, o svojí touze, která naplňovala a současně i spoutávala jeho tělo …ale ve chvíli, kdy měl o tom všem začít mluvit, ztratil odvahu.

Chvíli čekala, pak ho vyzvala: „Začni třeba o tom, proč mě hlídáš. Ty máš o mě strach?“ Snažila se mu pomoci, když vycítila jeho rozpaky.

„Když to víš, proč se ptáš?“

„Třeba proto, že to chci slyšet. Myslet si něco není to samé, jako to slyšet.“

Po chvíli ještě jednou pomalu s důrazem na každé slovo zvlášť zopakovala: „Od tebe to chci slyšet.“ Nic. Ticho. „Bože, z tebe aby to člověk páčil heverem.“ Zasmála se.

„Tak jo,“ Pepa se zhluboka nadechl: „Za pár dnů skončí tady ten náš pobyt a já bydlím na jednom konci republiky, ty na druhém.“

„Ano. A co dále? Jenom to jsi mi chtěl říct? To přece vím taky. Jsem skoro slepá, ale ne padlá na hlavu.“

„Pamatuješ, jak jsem sem přijel?“

Irena se s chutí zasmála: „Jo – morous, uzavřený, zamračený, ani na pozdrav skoro neodpověděl.“

Mlčky přikývl. „A dnes? Jsem jiný člověk.“

Teď přikývla Irena. Objala si rukama kolena a opřela si o ně hlavu. Tušila, co přijde. Bylo jí při tom krásně. Pocity štěstí zaplavovaly celé její tělo. Z venku ji hladilo slunce a Pepův nenasytný pohled, zevnitř… ani sama nevěděla, co to je, ale bylo to moc příjemné.

Vychutnávala si každý okamžik. Chtěla, aby trval věčně, aby se čas zastavil, aby tady byli jenom oni dva, a ještě jejich láska a touha. Touha dvou mladých těl po vzájemném sbližování, po vzájemném splynutí.

„Byl jsem morous,“ přerušil Pepa tok jejích myšlenek. „Protože jsem žil sám, uzavíral jsem se do sebe, schovával se před lidmi. Chtěl jsem být sám. Nadosmrti pořád sám.“ Odmlčel se. Po chvíli se zhluboka nadechl a pokračoval: „ Ale už nechci. Od té doby, co tě znám, už nechci. Našim jsem to taky řekl.“

Irena zpozorněla: „Co jsi řekl vašim?“

„Že už nechci být sám, že už nebudu sám.“

Nechápala: „Tys jim řekl…“ nedokončila větu, protože najednou ani nevěděla co říct.

„Ano, řekl jsem jim, že jsem si tady našel přítelkyni, se kterou chci strávit celý svůj život.“

Irena zbledla. Ten se teda rozjel, napadlo ji. Vzápětí si uvědomila, že její myšlenky a představy se rozjely mnohem víc a že byly mnohem odvážnější. A on o ní pouze mluvil s rodiči. Tudíž že to asi fakt myslí vážně. Po zádech jí přejel mráz, potom teplo, které začínalo naplňovat zevnitř celé její tělo. A ona v tom zmatku nevěděla, jestli je to dobře, nebo ne. Najednou dostala strach. Strach ze svého těla, ze své touhy, strach z lásky, z budoucnosti.

„Co oni na to?“ Zeptala se s obavami.

„Byli rádi. Prý už bylo načase. Že jsem byl otřesný bručoun. Brácha už mi chtěl zaplatit prostitutku, jestli prý mi to pomůže. Teď si ale oddechl, že nemusí nic domlouvat a vysvětlovat.“

„Jistě jsi jim neřekl…“ Irena se na chvíli odmlčela.

„Řekl,“ skočil jí do řeči, protože věděl, jak ji trápí její handicap. „Řekl jsem jim celou pravdu – že já budu tvýma očima, když ty budeš ochotná žít se mnou… sdílet se mnou stůl i lože.“

Irena se na něho překvapeně podívala. V představách o tom snila, toužila po tom, ale najednou ji ta nahlas vyřčená slova zaskočila.

„Copak?“ Zarazil se Pepa. „Hrajeme přece hru na pravdu, nebo už ne?“

„Jo, to jo. Já jenom…,“ začala koktat: „Slyšela jsem… četla jsem… že vozíčkáři…“

„Co? Že vozíčkáři nemůžou? Nejsou schopni? To ale není pravda, neboj. Někdo může, někdo ne. A je přece i spousta jiných možností, než jen pohlavní styk. Nebo jsi tajně doufala, že to pravda je a teď máš strach?“ Zasmál se Pepa. Po krátké odmlce pokračoval: „A co se toho obyčejného života týče, já se budu za tebe dívat, budu ti všechno popisovat, budu ti číst knihy, když ty budeš se mnou… Co ty na to? Souhlasíš?“

Irena se zamyslela. Dlouho čekala na tento rozhovor, ale najednou se jí toho všeho zdálo moc. Bála se, jestli zvládne život s vozíčkářem. Dostala strach z intimního života s ním… Ale představa jeho teplých a roztoužených rukou na svém těle byla silnější.

„Co je?“ zeptal se zaraženě Pepa, když se mu zdálo, že Irena mlčí moc dlouho.

„Dostala jsi strach? Chceš couvnout?“ Zeptal se se strachem v hlase.

„Ne, pouze přemýšlím,“ odpověděla po pravdě.

„Nad čím?“ Evidentně se lekl. Její váhání nečekal. Myslel si, zdálo se mu, že je vše jisté, že i ona po něm touží, stejně jako on po ní.

Irena si ale všechno pomalu srovnávala v hlavě, pak se usmála a odpověděla: „Nad čím přemýšlím? No přece, kterou knihu si nechám přečíst jako první.“

Věra

Sex byl dán do vínku Matičkou Přírodou úplně všem, nejen lidem zdravým, ale i těm s různými problémy, nemocemi, i těm na vozíku. A možná právě tito lidé potřebují cítit blízkost toho druhého víc. Právě proto vznikla kniha „Erotika, sex a vozíčkáři“, proto vznikla spousta povídek, příběhů, článků, proto vznikly i tyto stránky, aby všichni mohli naplnit své touhy a potřeby.

Tags