pixel Skip to content

Příspěvky autora

Dar, anebo trest

img2

ON byl po úrazu krční páteře. Jako památka na ten nešťastný skok do vody mu zůstal invalidní vozík a částečně ochrnuté nohy a ruce.
ONA-po těžké a zákeřné nemoci, která ji vážně poškodila míchu. Chodila sice o berlích, ale pomalu a jen s velkou námahou. Každý krok, každý pohyb ji stál obrovské úsilí. Přesto se ráda smála a milovala život.
Poprvé se setkali v rehabilitačním ústavu.
Jeho zaujala její bohatá, hnědá hříva, krásné, veliké oči a malý, kulatý zadeček.
Ji zase jeho hlas, nezkrotný optimizmus a víra. Ale i obdivné pohledy, které cítila na svém těle pokaždé, když se setkali.
Trávili spolu každou volnou chvíli. Zjistili, že mají hodně společného – nejen samotu a těžký život, ale hlavně touhu po lásce, po tom, držet někoho za ruku, s někým si povídat, zpívat, smát se, milovat, žít. Sledovat západ slunce, počítat hvězdy, ptát se rosničky, jaký bude den, sbírat na podzim spadané listí a po večerech obdivovat jejich barevnost, jejich krásu. Také ale krásu toho druhého… hladit, líbat, milovat, ale i být hlazen, líbán a milován. Držet někoho v náručí, šeptat mu do ucha sladké nesmysly… a sám ta krásná slova poslouchat. Byli mladí, toužili po lásce.

Uplynul rok a oni se opět setkali. Opět náhodou. Tentokrát v jiném rehabilitačním ústavu, ale se stejnými sny, se stejnými touhami i představami. Pomalu a nejistě je začali po večerech naplňovat v tmavých koutech ztichlých chodeb.
„To je osud,“ říkali si. Pili spolu kafe, cvičili, chodili na procházky, luštili křížovky, smáli se a těšili se na večer, kdy pomalu poznávali tajemství těla vlastního, i toho druhého. Bylo to tak krásné.

Když se, opět po dalším roce, tentokrát už ne náhodou, ale zcela úmyslně, setkali potřetí, rozhodli se, že budou spolu žít. Že to zkusí. Navzdory všem. Vždyť láska je tak krásný dar… Nezáleží přece na tom, jestli potká lidi zdravé, nebo nemocné, jestli chodí, nebo jezdí na vozíku. A možná, že právě ti, kdo jezdí na vozíku, ji potřebují nejvíc.
Bylo to pro oba hodně těžké. Často si sáhli až na hranici svých sil, možností a schopností. Ale nevzdávali to. Bojovali každý den znovu a znovu s překážkami, které jim do cesty postavil sám osud. Často se potýkali i s lidskou zlobou, závistí a nepřejícností. Ale byli na to dva, a tak opět bez řečí padali a vstávali, zvedali hlavu a s úsměvem vítali každý nový den. Snažili se jeden druhému pomoci, jak to jen šlo, ulehčit si navzájem svůj nelehký úděl.
Byly to pro oba ty nejkrásnější roky jejich života. Opětovaná láska je naplňovala nekonečným štěstím. Večer, co večer se vášnivě, ale zároveň jemně a něžně oddávali jeden druhému. V tu chvíli věřili v nekonečno, v nesmrtelnost, v zázrak. Bohužel, nekonal se.
Nic netrvá věčně, zvláště radost a štěstí neradi sedí dlouho na jednom místě, a tak oslabený a poškozený organizmus jednou řekl: „Dost!“ Jeho postihla těžká deformace kloubů, u ní opět propukla stará nemoc, která ji pomalu, ale zákeřně ničila. Nepomáhalo vzájemné hlazení, mazlení, ani objetí.
Bránili se statečně a dlouho, ale věděli, co jednou musí přijít. Proto si času, jenž jim ještě zbýval, vážili. Každou chvilku se snažili trávit spolu, žít jeden pro druhého, milovat se a nemyslet na to, co je čeká. Každou vteřinu společného života naplňovali láskou. Před osudem ale neutekli.

Bylo to škaredé ráno – jeho odváželo auto do ústavu, ji sanitka do hospice. Poslední objetí, poslední polibek a slib brzkého shledání. Oba však věděli, že se vidí naposledy.
Ten den pršelo. Déšť se mísil se slzami, které jí stékaly po tváři. Přes sklo sanitky, poseté drobnými kapkami deště, viděla jeho vzdalující se tvář a marně hledala odpověď na bolestnou otázku, kterou již dlouho nosila v sobě – je láska dar, anebo trest?
Ale nelitovala ani jedné vteřiny. Naopak – byla vděčná za ty chvíle, které strávila v náručí milované a milující osoby.

Příspěvky autora

Podobné příspěvky

Dar, anebo trest

img2

ON byl po úrazu krční páteře. Jako památka na ten nešťastný skok do vody mu zůstal invalidní vozík a částečně ochrnuté nohy a ruce.
ONA-po těžké a zákeřné nemoci, která ji vážně poškodila míchu. Chodila sice o berlích, ale pomalu a jen s velkou námahou. Každý krok, každý pohyb ji stál obrovské úsilí. Přesto se ráda smála a milovala život.
Poprvé se setkali v rehabilitačním ústavu.
Jeho zaujala její bohatá, hnědá hříva, krásné, veliké oči a malý, kulatý zadeček.
Ji zase jeho hlas, nezkrotný optimizmus a víra. Ale i obdivné pohledy, které cítila na svém těle pokaždé, když se setkali.
Trávili spolu každou volnou chvíli. Zjistili, že mají hodně společného – nejen samotu a těžký život, ale hlavně touhu po lásce, po tom, držet někoho za ruku, s někým si povídat, zpívat, smát se, milovat, žít. Sledovat západ slunce, počítat hvězdy, ptát se rosničky, jaký bude den, sbírat na podzim spadané listí a po večerech obdivovat jejich barevnost, jejich krásu. Také ale krásu toho druhého… hladit, líbat, milovat, ale i být hlazen, líbán a milován. Držet někoho v náručí, šeptat mu do ucha sladké nesmysly… a sám ta krásná slova poslouchat. Byli mladí, toužili po lásce.

Uplynul rok a oni se opět setkali. Opět náhodou. Tentokrát v jiném rehabilitačním ústavu, ale se stejnými sny, se stejnými touhami i představami. Pomalu a nejistě je začali po večerech naplňovat v tmavých koutech ztichlých chodeb.
„To je osud,“ říkali si. Pili spolu kafe, cvičili, chodili na procházky, luštili křížovky, smáli se a těšili se na večer, kdy pomalu poznávali tajemství těla vlastního, i toho druhého. Bylo to tak krásné.

Když se, opět po dalším roce, tentokrát už ne náhodou, ale zcela úmyslně, setkali potřetí, rozhodli se, že budou spolu žít. Že to zkusí. Navzdory všem. Vždyť láska je tak krásný dar… Nezáleží přece na tom, jestli potká lidi zdravé, nebo nemocné, jestli chodí, nebo jezdí na vozíku. A možná, že právě ti, kdo jezdí na vozíku, ji potřebují nejvíc.
Bylo to pro oba hodně těžké. Často si sáhli až na hranici svých sil, možností a schopností. Ale nevzdávali to. Bojovali každý den znovu a znovu s překážkami, které jim do cesty postavil sám osud. Často se potýkali i s lidskou zlobou, závistí a nepřejícností. Ale byli na to dva, a tak opět bez řečí padali a vstávali, zvedali hlavu a s úsměvem vítali každý nový den. Snažili se jeden druhému pomoci, jak to jen šlo, ulehčit si navzájem svůj nelehký úděl.
Byly to pro oba ty nejkrásnější roky jejich života. Opětovaná láska je naplňovala nekonečným štěstím. Večer, co večer se vášnivě, ale zároveň jemně a něžně oddávali jeden druhému. V tu chvíli věřili v nekonečno, v nesmrtelnost, v zázrak. Bohužel, nekonal se.
Nic netrvá věčně, zvláště radost a štěstí neradi sedí dlouho na jednom místě, a tak oslabený a poškozený organizmus jednou řekl: „Dost!“ Jeho postihla těžká deformace kloubů, u ní opět propukla stará nemoc, která ji pomalu, ale zákeřně ničila. Nepomáhalo vzájemné hlazení, mazlení, ani objetí.
Bránili se statečně a dlouho, ale věděli, co jednou musí přijít. Proto si času, jenž jim ještě zbýval, vážili. Každou chvilku se snažili trávit spolu, žít jeden pro druhého, milovat se a nemyslet na to, co je čeká. Každou vteřinu společného života naplňovali láskou. Před osudem ale neutekli.

Bylo to škaredé ráno – jeho odváželo auto do ústavu, ji sanitka do hospice. Poslední objetí, poslední polibek a slib brzkého shledání. Oba však věděli, že se vidí naposledy.
Ten den pršelo. Déšť se mísil se slzami, které jí stékaly po tváři. Přes sklo sanitky, poseté drobnými kapkami deště, viděla jeho vzdalující se tvář a marně hledala odpověď na bolestnou otázku, kterou již dlouho nosila v sobě – je láska dar, anebo trest?
Ale nelitovala ani jedné vteřiny. Naopak – byla vděčná za ty chvíle, které strávila v náručí milované a milující osoby.

Věra

Sex byl dán do vínku Matičkou Přírodou úplně všem, nejen lidem zdravým, ale i těm s různými problémy, nemocemi, i těm na vozíku. A možná právě tito lidé potřebují cítit blízkost toho druhého víc. Právě proto vznikla kniha „Erotika, sex a vozíčkáři“, proto vznikla spousta povídek, příběhů, článků, proto vznikly i tyto stránky, aby všichni mohli naplnit své touhy a potřeby.

Příspěvky autora

Podobné příspěvky