„Potřebuji na záchod.“ Marek vstal ze židle a odtlačil vozík i s Romanem na onu místnost.
„Jsou tady dvě kabinky,“ zkonstatoval. „V jedné je na míse prkénko, v druhé ne.“
„Do té s prkénkem, ať sedím jako inteligent.“
Marek zajel s vozíkem co nejblíže ke dveřím, zvedl Romana a posadil ho na mísu. Vzal si časopis a mobil a vyšel na chodbu. U výtahu objevil dokonce židli. Podíval se na hodinky a v klidu se začetl do oblíbeného tisku.
Když mu po chvíli zazvonil telefon, jenom se podíval na displej, típl ho a vykročil směrem k toaletám.
„Ty jsi dnes rychlovka, ani jsem si nestihl přečíst noviny.“
„Kdo umí, ten umí.“ Zavtipkoval Roman.
„Tak pojď, ty umělče! Potřebuješ utřít?“
Mladý kluk přikývl.
„Tak se předkloň!“
A aby mu pomohl, lehce ho přizvedl. Roman v tu chvíli zařval. Ani jeden si totiž nevšiml prasklého prkénka, které po odlehčení přicvaklo mladému vozíčkáři velice jemnou a citlivou kůži na těch nejintimnějších místech.
„To je rozkoš, co?“ Zasmál se Marek. Ale jen do té doby, než se mu podlomily nohy vlastní. Po chvíli marných pokusů o udržení se ve vzpřímené poloze, leželi oba kamarádi v pevném objetí na špinavé zemi. V tom okamžiku se otevřely dveře a starší pán, toužící po oné místnosti, v němém úžasu hleděl na dvojici mužů, z nichž jeden byl bez kalhot, válejících se po zemi.
„Ó, pardon!“ Zakoktal a rychle zase dveře zavřel.
Marek se vymanil z Romanova objetí, vstal a začal si toaletním papírem čistit kalhoty. Mladý vozíčkář na něho chvíli hleděl v němém úžasu.
„Ty si klidně čistíš kalhoty? A nenapadlo tě nejdřív mě zvednout na vozík?“
„Aha!“
Chytil kamaráda za nohy a tahal ho po špinavé dlažbě k vozíku.
„Ale nemusíš tady se mnou vytírat podlahu.“
„A nevíš, jak tě mám dostat k vozíku? Dveře jsou šedesátky a těma tvůj vozík neprojede.“
Roman zvedl hlavu – to bylo taky jediné, co dokázal udělat.
„Třeba mě obléct a normálně mě k vozíku donést.“
Marek si prohlédl kamaráda ležícího na zemi: „Ale jsi strašně špinavý.“
„Tak mě utři. Nebo je to problém?“ Vozíčkář už ztrácel trpělivost.
„Je to problém – už není čím. Žádný toaletní papír nezbyl. Ale…“ zarazil se. „Počkej! Vedle je čistící místnost.“
Za chvíli už se vrátil s kýblem a s rýžákem: „Papír tam taky nebyl. Tak jestli chceš… i jar jsem ti tam dal.“
Roman se nadechl, napočítal do desíti, než odpověděl.
„To nemyslíš vážně. Klidně mě obleč na špinavé tělo. Pračka to vypere. Jenom, prosím tě, rychle. Je mi zima a taky bych nerad, aby mě tady zase někdo viděl bez kalhot.“
Když se asi po hodině vrátili ke kamarádům, ti je přivítali slovy: „Co jste na tom záchodě tak dlouho dělali?“
„Ani se neptej!“ Zasmál se Marek. „To byla erotika, jakou si ani neumíš představit. Ale kdyby sis to náhodou taky chtěl prožít, běž posadit Romana na záchod s prasklým prkénkem.“
