Zima. Sníh. Haldy sněhu. Bílá krása. Ladovská zimní pohádka.
Jako zdravá jsem zimu milovala. Žila jsem na Slovensku, sestra závodně lyžovala, tatínek byl tělocvikář, a tak nebyl problém každý víkend, každou volnou chvilku strávit na horách, na sněhu, na lyžích. Liptov, Tatry … nebylo to daleko.
Ta zatáčka byla blbě klopená, jak už to občas na cestách a cestičkách na konci světa bývá.
Že to přehnali s rychlostí na té „cestě přírodou“, bylo vidět hned. Vyletěli ze zatáčky. Hanka čekala náraz, ale strom těsně minuli. Dokonce se ani, jakýmsi zázrakem, s autem nepřevrátili. Hanka si vydechla. „Paráda!“ – měla chuť zařvat. Tady by se totiž pomoci asi nedočkali. Tady, na té Bohem zapomenuté cestě, projede tak jedno auto za týden (pokud je hezké počasí). Opravdový, krásný konec světa. Ideální místo pro klid, rozjímání, zpytování svědomí, pro odpočinek těla i duše a možná i ideální místo na usmíření dvou lidí, kteří na společné dlouhé cestě životem, ztratili jeden druhého.
Miloš byl od dětství, po ošklivém pádu ze schodů, na vozíku. A tak se stalo, že byl ještě v šestnácti letech nepolíbený. Nahou ženu viděl jen v časopise, erotické hrátky a věci ostatní viděl jen v pornofilmu. A tak rád by se líbal, čichal k ženě, zkoušel pevnost ženských ňader, hebkost jejich kůže, jemnými doteky zkoumal, zkoušel, hledal … a přitom poslouchal vzdechy, které mu ve filmech zněly jako rajská hudba, chtěl slyšet jejich zrychlený dech, výkřiky slasti a rozkoše …
„Víš, Zuzko, láska není nic pro mě.“ Katka si sedla do křesla a nalila si kolu.
Zuzka vytáhla balíček slaných tyčinek, jednu si strčila do úst a tvářila se, že kouří:
„Tak to fakt nechápu,“ zavrtěla hlavou. „Je mi jednadvacet, myslím, že jsem hezká, kluci na mě můžou oči nechat, tak proč?“ Nečekala na odpověď, dala si ji sama: „Pro tu pitomou diagnózu? Pro tu strašnou nemoc, díky které jednou skončím na vozíku a za další chvíli mě díky ní budou muset krmit a umývat a přebalovat?!“
Když Tereza viděla Jirku poprvé, seděl na invalidním vozíku a v očích měl nekonečný smutek. Poslali ji za ním, jako psychoterapeuta v utajení. S „normálním“ se odmítal bavit, tak to zkusila takhle – v riflích, přiléhavém tričku a s brýlemi na očích si s hrnkem kávy sedla k němu na lavičku a jen tak, aby řeč nestála, se ho zeptala: „Co děláš?“
„Není jak vám tady ve městě,“ vzdychl pořádně nahlas Vašek.
Když Anka, snad už po sté, slyšela tato slova z Vaškových úst, snažila se dál neposlouchat. Měl ale silný, zvučný hlas, který nešlo přeslechnout. A tak teda začala v duchu počítat nejprve do deseti, posléze do dvaceti. Moc to ale nepomáhalo.
Zima. Sníh. Haldy sněhu. Bílá krása. Ladovská zimní pohádka.
Jako zdravá jsem zimu milovala. Žila jsem na Slovensku, sestra závodně lyžovala, tatínek byl tělocvikář, a tak nebyl problém každý víkend, každou volnou chvilku strávit na horách, na sněhu, na lyžích. Liptov, Tatry … nebylo to daleko.
Ta zatáčka byla blbě klopená, jak už to občas na cestách a cestičkách na konci světa bývá.
Že to přehnali s rychlostí na té „cestě přírodou“, bylo vidět hned. Vyletěli ze zatáčky. Hanka čekala náraz, ale strom těsně minuli. Dokonce se ani, jakýmsi zázrakem, s autem nepřevrátili. Hanka si vydechla. „Paráda!“ – měla chuť zařvat. Tady by se totiž pomoci asi nedočkali. Tady, na té Bohem zapomenuté cestě, projede tak jedno auto za týden (pokud je hezké počasí). Opravdový, krásný konec světa. Ideální místo pro klid, rozjímání, zpytování svědomí, pro odpočinek těla i duše a možná i ideální místo na usmíření dvou lidí, kteří na společné dlouhé cestě životem, ztratili jeden druhého.
Miloš byl od dětství, po ošklivém pádu ze schodů, na vozíku. A tak se stalo, že byl ještě v šestnácti letech nepolíbený. Nahou ženu viděl jen v časopise, erotické hrátky a věci ostatní viděl jen v pornofilmu. A tak rád by se líbal, čichal k ženě, zkoušel pevnost ženských ňader, hebkost jejich kůže, jemnými doteky zkoumal, zkoušel, hledal … a přitom poslouchal vzdechy, které mu ve filmech zněly jako rajská hudba, chtěl slyšet jejich zrychlený dech, výkřiky slasti a rozkoše …
„Víš, Zuzko, láska není nic pro mě.“ Katka si sedla do křesla a nalila si kolu.
Zuzka vytáhla balíček slaných tyčinek, jednu si strčila do úst a tvářila se, že kouří:
„Tak to fakt nechápu,“ zavrtěla hlavou. „Je mi jednadvacet, myslím, že jsem hezká, kluci na mě můžou oči nechat, tak proč?“ Nečekala na odpověď, dala si ji sama: „Pro tu pitomou diagnózu? Pro tu strašnou nemoc, díky které jednou skončím na vozíku a za další chvíli mě díky ní budou muset krmit a umývat a přebalovat?!“
Když Tereza viděla Jirku poprvé, seděl na invalidním vozíku a v očích měl nekonečný smutek. Poslali ji za ním, jako psychoterapeuta v utajení. S „normálním“ se odmítal bavit, tak to zkusila takhle – v riflích, přiléhavém tričku a s brýlemi na očích si s hrnkem kávy sedla k němu na lavičku a jen tak, aby řeč nestála, se ho zeptala: „Co děláš?“
„Není jak vám tady ve městě,“ vzdychl pořádně nahlas Vašek.
Když Anka, snad už po sté, slyšela tato slova z Vaškových úst, snažila se dál neposlouchat. Měl ale silný, zvučný hlas, který nešlo přeslechnout. A tak teda začala v duchu počítat nejprve do deseti, posléze do dvaceti. Moc to ale nepomáhalo.
