Michal se vrátil z plesu domů až po půl třetí v noci.
„Otevři!“ Hulákal do domovního telefonu tak, že by ho slyšela i bez telefonu.
Lenka položila sluchátko a vzdychla si. Věděla, co bude následovat, tušila to. Raději rychle otevřela dveře do bytu dřív, než by na ně začal bouchat a hulákat po celé chodbě.
„Co se zase tak tváříš?!“ Zahulákal na ni hned ve dveřích. Se svým invalidním vozíkem vjel dovnitř. „Vysvleč mě!“ Zhluboka se nadechl. „A zavři ty dveře! To každý musí vědět, jak jsi nemožná?“
Lenka se pohnula ke dveřím.
„Kam zase lezeš? Vysvleč mě!“
Lenka se zastavila v půli cesty. „Tak co mám udělat dřív? Zavřít? Vysvléct?“ Pomalu, ale jistě, se přestávala ovládat. „A máš mokré kalhoty. Jsi celý počůraný. To jsi mohl zůstat tam, kdes byl!“
Michal na ni vytřeštil oči. „To jsi mi měla říct dřív! Rád bych tam zůstal. Mnohem raději, než se koukal na ten tvůj kyselý ksicht a poslouchal ty blbé řeči.“
Lenka polkla. Věděla, že nemá cenu mu teď nic říkat.
Když se druhého dne v poledne vyhrabal z postele, uvařil si kávu a podíval se na Lenku. Skládala prádlo a nevěnovala mu jediný pohled. Teprve až skončila, zvedla hlavu a tvrdě se zahleděla Michalovi do očí.
„Musíme si promluvit,“ začala. „Takhle to nejde! Už toho mám plné zuby. Takhle jsem si svůj manželský život nepředstavovala, abys pořád někde jenom chlastal a kurvil se“
„Važ slova!“ Zarazil ji. „Ale máš pravdu,“ souhlasil po chvíli. „Já jsem si život taky takhle nepředstavoval. Tohle ani není život! Ty jenom hulákáš a buzeruješ mě!“
Lenka zalapala po dechu. Chtělo se jí řvát zlostí, zoufalstvím, bezmocí. Namísto toho začala nahlas počítat do dvaceti.
„Jenom počítej, počítej. Aspoň do tisícovky! Potřebuješ to! Pořád jsi jenom vzteklá a nasraná.“ Zhluboka se nadechl a pokračoval: „A já se nekurvím! Já žiji láskou, rozdávám lásku, žiji pro lásku, všechny miluji…“ zasnil se. Po chvíli se vrátil do reality: „Tomu ale ty nemůžeš rozumět.“
Lenka nevěřila vlastním uším. Myslela, že praskne vzteky.
„Ano, to, že miluješ všechny ženy a dívky jsem včera opět viděla!“
„Co se vztekáš, ty chuděrko! Tomu se říká polyamorie. Já miluji všechny ženy a dívky. Já mám tak veliké srdce plné lásky, že mi jedna nestačí, to bych ji svojí láskou udusil.“
„Takže když já budu mít milence,“ začala Lenka z druhého konce.
„Tak budeš kurva!“ Skočil jí Michal do řeči. „To snad není pravda, jak ty seš blbá! Nic jsi nepochopila!“ Vztekle mávl rukou: „Potom se divíš, že musím hledat jinde!“
„No jo,“ nemínila se vzdát Lenka. „Ale když ty mi taky nestačíš!“
Michal zalapal po dechu. Vztekle bouchl pěstí do stolu. Takovou reakci nečekal, to si přece nějaká ženská k němu nesmí dovolit. Zhluboka se nadechl, ale Lenka nečekala na další šílený řev a výbuch zlosti. Otočila svůj vozík, odjela do kuchyně a zavřela za sebou dveře. Dobře věděla, že je Michal neotevře. Byly staré a těžko se otevíraly. Lenka si uvařila kafe, zapnula rádio a zajela k oknu. Po tvářích jí stékaly slzy.
