Magda otevřela dveře bytu a málem se přerazila o dva velké kufry. Tiše zanadávala.

„Zbyňku, to jsou tvoje?“ Zahalekala na syna.

„Jo,“ přikývl.

„Už zase někam jedeš?“ Podívala se na kufry. „A vypadá to, že na dlouho.“

„Přijde na to,“ odpověděl neurčito.

„Na co?“ Zarazila se Magda. „To je teda blbá odpověď.“ Vzdychla si.

Kabát pověsila na věšák, šupla do teplých papučí a vešla do kuchyně. Postavila nákup na stůl a zahleděla se na syna: „Tak co?“

„Sedni si, uvařím ti kafe.“

Zpozorněla: „Co se děje? Tak ven s tím.“

„Uvařím ti kafe,“ trval na svém. „Otec za chvíli přijde.“

„Jestli chceš mluvit s námi oběma, tak je to vážné.“

Syn pouze přikývl.

Magda si teda sedla, vzala podávaný šálek s kávou zrovna ve chvíli, kdy se ve dveřích objevil manžel. Tázavě se na něho podívala.

„Já nic nevím,“ odpověděl na její nevyřčenou otázku. Zahleděli se teda oba na syna.

„Mami, tati, já jsem gay.“

Magda se rozkašlala: „Blbý vtip, málem jsem se zadusila.“

Nikdo se nezasmál. Zvedla hlavu, aby se podívala na syna: „To nebyl vtip, že?“ Zeptala se s obavou v hlase.

„Ne, nebyl.“

„Možná máš jenom ten pocit, to přejde,“snažil se ho přesvědčit otec.

„Ne, vím to už jistě. Mám přítele, už čtyři měsíce. Chceme spolu bydlet, chceme se vzít.“

„Cóóó?“

Magda chytila muže za ruku: „Klid.“ A obrátila se k synovi: „Víš to určitě?“

Přikývl.

„Když říkáš – čtyři měsíce, proč jsi nám to neřekl dřív, mohli jsme něco udělat?“

„Co, mami? Zabít mě? To můžeš i teď.“

„Blbče!“ Plácla ho. „Mohl ses léčit.“

„Mami,“ skočil jí do řeči. „Jsi zdravotní sestra.“ Znělo to jako výčitka. „Víš moc dobře, že homosexualita není nemoc, nedá se léčit.“

Magda sklopila hlavu. Její muž to ale nemínil vzdát. Vyskočil ze židle, vzal do ruky telefon a začal obvolávat doktory. Všude ale dostal stejnou odpověď: „Homosexualita se nedá léčit. Buď je, nebo není. A když je, tak je pořád a vůbec nikdo s tím nic nenadělá.“

Začal obvolávat i psychiatrické kliniky, známé a uznávané sexuology, psychiatry, psychology, odpověď byla navzdory tomu pořád stejná. Sliboval velkou finanční odměnu. Nepomohlo.

„Možná v Německu, ve Švýcarsku…“ Sedl si k počítači a strávil tam celou noc.

Když ho tam ráno Magda našla, měl oteklé červené oči. Ani se nemusela ptát, co zjistil. Věděla to. Jako zdravotní sestra to moc dobře věděla, přesto doufala, že když se to týká jejího syna, řešení se najde.

Nenašlo.

V práci zašla za kamarádem psychiatrem.

„V jaké situaci vám to řekl?“ Zajímal se. „Při nějaké hádce? Výčitkách? V afektu? S pláčem, křikem?“

„Ne, normálně, v klidu, při kávě.“ Magda se zarazila: „Má to význam? Je to důležité?“

„Ano,“ odpověděl jí. „Je to velice důležité. To znamená, že nad tím dlouho přemýšlel, má to ujasněné. Ale taky to znamená, že vám věří, že věří, že ho pochopíte…“ Na chvíli se odmlčel. „Měli byste ho pochopit, přijmout to jako fakt. Prostě někdo je bílý, někdo černý, někdo heterosexuál, někdo homo. Takový už je život, taková už je příroda.“

„A není to proti přírodě?“ Napadlo ještě Magdu.

Doktor se zasmál: „Není, nebojte. V přírodě je homosexualita běžným jevem. A nikdo tyhle jedince nesoudí, neodsuzuje, ani je nevyhazuje ze stáda, nebo smečky. V přírodě je fakt homosexualita běžná.“

Když vycházela z ordinace, výrazně se jí ulevilo.

„Cos tam dělala? Máš problém?“ Mirka, kolegyně a dlouholetá kamarádka.

Magda se usmála: „Jo, ale už mi je líp. Byla jsem si pro radu, co dělat, jak se zachovat…“

„On má tvůj starý mladou milenku?“

Magda se zasmála: „Ale kdepak! A jestli má, moc dobře to tají, já o ničem nevím.“

„Tak ty máš milence – zajíčka!“

„Ale prosím tě,“ mávla rukou Magda. „Co pořád máš s těmi milenci?“

„Já nic,“ ohradila se Mirka. „Ale to víš, je to všude kolem… Tak co tě trápí? Víš, že mně to můžeš říct.“

„Můj syn je gay.“ Sama byla překvapená, s jakou lehkostí to ze sebe dostala.

Mirka se zastavila: „Cóóó? Fuj! Hnus! A my jsme k vám chodili na návštěvu!“ Otřásla se odporem. „Už nikdy k vám nepřijdeme!“

Magda se na ni nechápavě podívala.

„No co na mě hledíš?! Vždyť je to strašné!“ Zapištěla ještě a utekla.

Magda chvíli stála a dívala se do dálky. Nevěděla, jestli má spílat synovi, že kvůli němu přišla o kamarádku, nebo mu být vděčná, že díky němu přišla na to, jaká Mirka doopravdy je.

„Co se jí stalo?“ Zeptala se jí Dáša a hlavou kývla směrem, kam zmizela Mirka.

„Letěla chodbou rozčilená jako tajfun. Nevíš, co se stalo?“

Magda přikývla. Vteřinu váhala, jestli má opět vyjít s pravdou ven. Pak si ale řekla, že to bude mít aspoň za sebou a Mirka to jistě roznese po celém podniku.

„Můj syn je gay.“

Dáša jen mávla rukou: „Ale co se stalo Mirce?“

Magda byla přesvědčená, že její odpověď přeslechla, tak ji zopakovala: „Můj syn je gay.“

„Ano, slyšela jsem.“ Vtom se zarazila: „To mi chceš říct, že toto Mirku tak strašně nazvedlo?“ Zeptala se nechápavě.

Magda smutně přikývla.

„Kráva,“ ulevila si Dáša. „Doufám, že si z toho nic neděláš.“

Chytla kolegyni kolem ramen: „Náhodou jsou gayové moc fajn lidi. Buď ráda, že se našel, že se nebude trápit celé roky tím, že si to ani sám sobě nedokáže přiznat a celé roky žít v nejistotě, ve strachu … Celý život by byl nešťastný. Takto aspoň dokáže žít plnohodnotný život a bude šťastný. A o to tobě, jako jeho mámě, přece jde. Nebo ne?“

Magda přikývla.