Nikdy jsem si nebyla jistá, chci-li mít někdy v budoucnu děti, ale že budu mít partnera, „svého“ člověka, s kým budu moct sdílet dobré i zlé, o tom jsem nepochybovala, lépe řečeno – toužila jsem po tom – od mládí.
Osud tomu ale chtěl jinak. Od mládí jsem trpěla depresemi, snížením sebevědomím, nejistotou ve vztazích obecně a vzhledem k druhému pohlaví zvlášť.
O depresi a duševních nemocech se za komunismu moc nemluvilo, lépe řečeno vůbec. „Blázni“ byli ukrytí v psychiatrických léčebnách, takže jsem si dlouhou dobu myslela, že se svými divnými myšlenkami jsem jediná na světě. Jediná, tedy nejhorší, nejsobečtější, nejošklivější. Jaké to byly myšlenky? Že nepatřím mezi ostatní, že se o ně dost nezajímám, že moje tělo vypadá hrozně, že jsem nudná, studená…
A v tomhle rozpoložení se randění fakt moc nedaří.
V Praze na vysoké, kde jsem bydlela na koleji, jsem se trochu oklepala, a až na několikaměsíční epizodu ve třeťáku, kdy jsem bloudila po petřínském parku a hledala větev, na které bych se mohla oběsit, jsem se docela zespolečenštila. Společné učení na státnice v tomtéž parku se dvěma kolegy z kruhu, první vážnější vztah s jedním z nich. Nevyšlo to. Opustil mě pro jinou. Pak další vztah, který jsem pro změnu ukončila já.
A tehdy jsem se rozhodla, že nebudu tlačit na pilu, nejdřív se dám sama do pořádku a pak přijde čas i na ten partnerský vztah, případně na děti…
A tak jsem řešila hlavně práci, což nebylo vůbec jednoduché. Čím dál víc jsem si totiž uvědomovala, že mé rozhodnutí jít studovat matfyz byl do jisté míry únik od „skutečného“ života a že práce programátorky nebude to pravé ořechové pro mě. Přes řadu různých peripetií jsem nakonec skončila (na dlouhých deset let!) za pokladnou v Albertu. Což mě na jednu stranu bavilo, líbilo se mi po létech strávených u počítače být v každodenním styku s lidmi, na druhou stranu prostředí supermarketu bylo natolik ubíjející, že jsem tehdy poprvé skončila na uzavřeném oddělení v Bohnicích. A potom ještě několikrát, znovu a znovu. Diagnózy – středně těžká deprese, hraniční porucha osobnosti.
Dobré bylo, že jsem tehdy konečně začala řešit svoje letité problémy a našla si dobrou psychoterapeutku, k níž jsem pak docházela několik let. Také jsem absolvovala devítiměsíční stacionář pro lidi s hraniční poruchou osobnosti, kde jsem po letech navázala něco jako partnerský vztah. To „něco jako“ je tu na místě, protože to byla dost divoká jízda (miluju tě – nenávidím tě) – no co taky chcete od dvou „hraničářů“…
No a teď po letech zjišťuju, že být single mi docela vyhovuje. Mám svůj byt, ve kterém se můžu skrýt před světem, kdykoli se mi zachce, několik dobrých přátel, s nimiž sdílím dobré i zlé, totéž se svou sestrou a její rodinou, práci, kam chodím ráda. Jestli mi něco nechybí? Snažím se tvářit, že ne, ale někde ve skrytu duše cítím, že to tak úplně není. Ta mladá holka, co kdysi toužila po naplněném partnerském vztahu, někde ve mně pořád ještě je. Možná se mi někdy podaří pustit ji ven. Možná…
Do té doby ovšem budu s chutí slavit Singles Awareness Day. Ale o tom zas někdy příště.
