pixel Skip to content

Příspěvky autora

Chuť jablek

apple-1122537_1920

Olga se zahleděla na mladou dívku vedle. Na její krásně tvarované tělo – super štíhlý pas, malý kulatý zadeček, pevná ňadra, poté se zahleděla na její krásně rovné nohy. Tiše si vzdychla. Zahleděla se na svoje nožičky, které vypadaly spíš jako hůlčičky a do očí se jí začaly tlačit slzy. Rychle otočila svůj invalidní vozík a odjížděla pryč z přednáškové místnosti.

„Kam ten spěch?“ Ozvalo se těsně před ní. Prudce zabrzdila.

„Pardon,“ řekla tiše, aniž by zvedla hlavu. „Omlouvám se.“ Chtěla muže, kterého málem srazila, rychle objet a zmizet.

„Vy pláčete.“ Jemně ji chytil za bradu a nazvedl hlavu. „Tak krásná žena… kdo vám ublížil? Řekněte mi to a já mu naplácám. Ubližovat vám – to by mělo být trestné.“

Musela se i přes slzy v očích usmát.

„Vy se krásně usmíváte.“ A po krátké odmlce pokračoval: „Celá jste krásná. Jste jako zralé jablko. Ne mladé a kyselé, které sice láká svou čerstvostí a plností k ochutnání, ale pak se nad ním zklamaně zašklebíme. Jste zralé, nádherné, plné sladkostí a skrytých chutí – jen se do něho zakousnout a vychutnat si ho. Pomalu, pomaloučku…“

Napadlo ji, že by se asi měla urazit, taky si ale najednou uvědomila, že jí jeho řeči dělají dobře a že přesně toto potřebovala slyšet. Dodalo jí to trochu sebevědomí a zvedlo náladu.

„Už se přestaňte mračit a pojďte na kafe.“ Řekl muž a tvrdošíjně odmítal ustoupit jí z cesty.

„Tak jo,“ přikývla po chvíli váhání. Pochopila, že všechna snaha ujet z jeho dosahu, je marná.

Až v restauraci si konečně muže důkladně prohlédla. Kdysi hustá hnědá hříva byla už teď značně prořídlá a prošedivělá, ale s těma šedozelenýma očima skvěle ladila. Rovný nos a tenké rty, padnoucí a slušivé oblečení… žádná chybička na kráse, dokonalost a perfektnost sama. Kdo ví, jaký je uvnitř, napadlo ji. Neustále se usmíval. Měl nádherně bílé zuby a sametový hlas, který ji hladil a uklidňoval. Začala se usmívat taky.

Dopřál jí chvíli času, než se zeptal: „Už je vám lépe?“

Přikývla: „Život na vozíku je někdy těžký. Jak pro tělo, tak pro duši.“ Zaváhala, pak se ale zhluboka nadechla a pokračovala: „A život stárnoucí ženy na vozíku…“ nedokončila. Do očí se jí opět začaly tlačit slzy.

Chytil ji za ruku a kývl na číšníka: „Ještě i dvakrát koňak!“

Chtěla zaprotestovat. Položil ji dlaň na ústa.

„Nikdo nás nevidí a personál neví, že účastníci zrovna tohoto kurzu mají alkohol zakázaný.“

Vzal svoji sklenku, zahleděl se jí do očí a tiše zašeptal: „Na tu nejkrásnější ženu, jakou znám. Smím tě políbit? Na tykání. Já jsem Libor.“

Lehce se dotkl jejích rtů: „Máš nádherná ústa… sladká… svůdná… určitě umí skvěle líbat… žádostivě… dráždivě…“ povídal pomalu tichým hlasem s erotickým podtextem.

Přivřela oči. Tak dobře se to poslouchalo. Najednou si uvědomila, že padesátka, která ji sedí na krku, přece není žádný věk a že by dokázala ještě milovat – něžně, jemně, ale i divoce a vášnivě.

Raději se rychle vrátila do reality, otevřela oči a pomalu usrkávala horké kafe. Sledovala muže naproti. Nevěděla, co si má myslet, byla zmatená z vlastních pocitů. Bylo jí s ním dobře. Až tak dobře, že se toho sama začala bát. Kdyby jí teď řekl… kdyby chtěl… asi by nebyla proti… Ale ne! Rychle si takové myšlenky zakázala.

Sama nevěděla, co vlastně chce. Muž na protější straně stolu se jen usmíval, jako by věděl, na co myslí a jen jí dopřával čas, ať se s tím vypořádá sama.

Když dopila kafe i koňak, podívala se na hodinky. Pochopil.

„Ještě jeden na dobrou noc.“ Kývl na číšníka. Zaprotestovala: „Neblbni, nejsem zvyklá, nezvládnu se ani dostat do postele.“

Usmál se: „O to mi jde. Strašně rád ti pomůžu. Umyji tě… uložím…“

„A bude i pohádka na dobrou noc?“ Zeptala se a vyprskla smíchy.

„Když budeš chtít – třeba o krásné víle, jejíž úsměv rozzářil celý svět… a i když seděla na vozíku, byla ta nejlíbeznější, nejmilejší … tak nádherná…“

Držel ji za ruku, hleděl do jejich očí a jeho ústa se přibližovala.

Po třetím koňaku se jí zeptal: „Můžu tě doprovodit?“ Nečekal na odpověď, uchopil vozík a ujížděl ztichlou hotelovou chodbou.

„Vždyť mě vysypeš,“ smála se.

Přede dveřmi jejího pokoje ani nezaváhal. Otevřel, vjel dovnitř, rovnou k posteli. Tam si klekl na koleno, vzal Olgu za ruku a zašeptal: „Jsi tak krásná, tak dokonalá…“

Pak vstal a rozhlídl se kolem. „Smím ti pomoct?“ Opět nečekal na odpověď, vzal ženu do náruče a opatrně ji uložil do postele.

„Mám tě umýt?“ Zeptal se ještě. Když zavrtěla hlavou, tiše dodal:

„Tak se hezky vyspi.“ Pomalu odcházel směrem ke dveřím. Zastavil ho její hlas.

„Když už ne pohádka, tak aspoň pusa na dobrou noc. Nebude?“

Ráno se Libor vzbudil jako první. Opatrně, potichu vstal, oblékl se a rychle odešel. Byl zvědavý, jaké to bude s vozíčkářkou. Šlo mu jen o to uspokojit svoji zvědavost. Na jedné straně byl spokojený, zjistil to. Na straně druhé byl zklamaný – úplně stejné jako s každou jinou, jenom se tolik nehýbe.

Na zavrzání dveří se Olga protáhla, přetočila na bok a spokojeně se usmála. Bylo jí krásně, jak už dávno ne. Neotevřela oči. Věděla, že je v posteli sama. Nepřekvapilo ji to. Čekala to. Přetáhla si deku přes hlavu, a ještě chvíli si užívala tepla postele a nechávala doznívat krásné sny a příjemné pocity.

Příspěvky autora

Podobné příspěvky

Chuť jablek

apple-1122537_1920

Olga se zahleděla na mladou dívku vedle. Na její krásně tvarované tělo – super štíhlý pas, malý kulatý zadeček, pevná ňadra, poté se zahleděla na její krásně rovné nohy. Tiše si vzdychla. Zahleděla se na svoje nožičky, které vypadaly spíš jako hůlčičky a do očí se jí začaly tlačit slzy. Rychle otočila svůj invalidní vozík a odjížděla pryč z přednáškové místnosti.

„Kam ten spěch?“ Ozvalo se těsně před ní. Prudce zabrzdila.

„Pardon,“ řekla tiše, aniž by zvedla hlavu. „Omlouvám se.“ Chtěla muže, kterého málem srazila, rychle objet a zmizet.

„Vy pláčete.“ Jemně ji chytil za bradu a nazvedl hlavu. „Tak krásná žena… kdo vám ublížil? Řekněte mi to a já mu naplácám. Ubližovat vám – to by mělo být trestné.“

Musela se i přes slzy v očích usmát.

„Vy se krásně usmíváte.“ A po krátké odmlce pokračoval: „Celá jste krásná. Jste jako zralé jablko. Ne mladé a kyselé, které sice láká svou čerstvostí a plností k ochutnání, ale pak se nad ním zklamaně zašklebíme. Jste zralé, nádherné, plné sladkostí a skrytých chutí – jen se do něho zakousnout a vychutnat si ho. Pomalu, pomaloučku…“

Napadlo ji, že by se asi měla urazit, taky si ale najednou uvědomila, že jí jeho řeči dělají dobře a že přesně toto potřebovala slyšet. Dodalo jí to trochu sebevědomí a zvedlo náladu.

„Už se přestaňte mračit a pojďte na kafe.“ Řekl muž a tvrdošíjně odmítal ustoupit jí z cesty.

„Tak jo,“ přikývla po chvíli váhání. Pochopila, že všechna snaha ujet z jeho dosahu, je marná.

Až v restauraci si konečně muže důkladně prohlédla. Kdysi hustá hnědá hříva byla už teď značně prořídlá a prošedivělá, ale s těma šedozelenýma očima skvěle ladila. Rovný nos a tenké rty, padnoucí a slušivé oblečení… žádná chybička na kráse, dokonalost a perfektnost sama. Kdo ví, jaký je uvnitř, napadlo ji. Neustále se usmíval. Měl nádherně bílé zuby a sametový hlas, který ji hladil a uklidňoval. Začala se usmívat taky.

Dopřál jí chvíli času, než se zeptal: „Už je vám lépe?“

Přikývla: „Život na vozíku je někdy těžký. Jak pro tělo, tak pro duši.“ Zaváhala, pak se ale zhluboka nadechla a pokračovala: „A život stárnoucí ženy na vozíku…“ nedokončila. Do očí se jí opět začaly tlačit slzy.

Chytil ji za ruku a kývl na číšníka: „Ještě i dvakrát koňak!“

Chtěla zaprotestovat. Položil ji dlaň na ústa.

„Nikdo nás nevidí a personál neví, že účastníci zrovna tohoto kurzu mají alkohol zakázaný.“

Vzal svoji sklenku, zahleděl se jí do očí a tiše zašeptal: „Na tu nejkrásnější ženu, jakou znám. Smím tě políbit? Na tykání. Já jsem Libor.“

Lehce se dotkl jejích rtů: „Máš nádherná ústa… sladká… svůdná… určitě umí skvěle líbat… žádostivě… dráždivě…“ povídal pomalu tichým hlasem s erotickým podtextem.

Přivřela oči. Tak dobře se to poslouchalo. Najednou si uvědomila, že padesátka, která ji sedí na krku, přece není žádný věk a že by dokázala ještě milovat – něžně, jemně, ale i divoce a vášnivě.

Raději se rychle vrátila do reality, otevřela oči a pomalu usrkávala horké kafe. Sledovala muže naproti. Nevěděla, co si má myslet, byla zmatená z vlastních pocitů. Bylo jí s ním dobře. Až tak dobře, že se toho sama začala bát. Kdyby jí teď řekl… kdyby chtěl… asi by nebyla proti… Ale ne! Rychle si takové myšlenky zakázala.

Sama nevěděla, co vlastně chce. Muž na protější straně stolu se jen usmíval, jako by věděl, na co myslí a jen jí dopřával čas, ať se s tím vypořádá sama.

Když dopila kafe i koňak, podívala se na hodinky. Pochopil.

„Ještě jeden na dobrou noc.“ Kývl na číšníka. Zaprotestovala: „Neblbni, nejsem zvyklá, nezvládnu se ani dostat do postele.“

Usmál se: „O to mi jde. Strašně rád ti pomůžu. Umyji tě… uložím…“

„A bude i pohádka na dobrou noc?“ Zeptala se a vyprskla smíchy.

„Když budeš chtít – třeba o krásné víle, jejíž úsměv rozzářil celý svět… a i když seděla na vozíku, byla ta nejlíbeznější, nejmilejší … tak nádherná…“

Držel ji za ruku, hleděl do jejich očí a jeho ústa se přibližovala.

Po třetím koňaku se jí zeptal: „Můžu tě doprovodit?“ Nečekal na odpověď, uchopil vozík a ujížděl ztichlou hotelovou chodbou.

„Vždyť mě vysypeš,“ smála se.

Přede dveřmi jejího pokoje ani nezaváhal. Otevřel, vjel dovnitř, rovnou k posteli. Tam si klekl na koleno, vzal Olgu za ruku a zašeptal: „Jsi tak krásná, tak dokonalá…“

Pak vstal a rozhlídl se kolem. „Smím ti pomoct?“ Opět nečekal na odpověď, vzal ženu do náruče a opatrně ji uložil do postele.

„Mám tě umýt?“ Zeptal se ještě. Když zavrtěla hlavou, tiše dodal:

„Tak se hezky vyspi.“ Pomalu odcházel směrem ke dveřím. Zastavil ho její hlas.

„Když už ne pohádka, tak aspoň pusa na dobrou noc. Nebude?“

Ráno se Libor vzbudil jako první. Opatrně, potichu vstal, oblékl se a rychle odešel. Byl zvědavý, jaké to bude s vozíčkářkou. Šlo mu jen o to uspokojit svoji zvědavost. Na jedné straně byl spokojený, zjistil to. Na straně druhé byl zklamaný – úplně stejné jako s každou jinou, jenom se tolik nehýbe.

Na zavrzání dveří se Olga protáhla, přetočila na bok a spokojeně se usmála. Bylo jí krásně, jak už dávno ne. Neotevřela oči. Věděla, že je v posteli sama. Nepřekvapilo ji to. Čekala to. Přetáhla si deku přes hlavu, a ještě chvíli si užívala tepla postele a nechávala doznívat krásné sny a příjemné pocity.

Věra

Sex byl dán do vínku Matičkou Přírodou úplně všem, nejen lidem zdravým, ale i těm s různými problémy, nemocemi, i těm na vozíku. A možná právě tito lidé potřebují cítit blízkost toho druhého víc. Právě proto vznikla kniha „Erotika, sex a vozíčkáři“, proto vznikla spousta povídek, příběhů, článků, proto vznikly i tyto stránky, aby všichni mohli naplnit své touhy a potřeby.

Příspěvky autora

Podobné příspěvky