Láska, erotika, milování, sex … už se o tom v souvislosti s lidmi s handicapem pomalu, ale jistě začíná mluvit, psát, na internetu se objevují různá videa (které se ale moc skutečnými problémy, které mnoho lidí s handicapem trápí, nezaobírají), natáčí se o tom filmy (některé jsou podle skutečného života, se skutečnými problémy lidí těžce postižených) V některých se ale s tím, co přináší skutečný, běžný život, skutečná fakta, realita, s tím se tam moc často nesetkáváme. Často je to v životě vše mnohem složitější, bývají zde i jiné problémy (než třeba jaké polohy vozíčkář zvládne a jak je zaujmout), o kterých se nemluví, ale které handicapované lidi opravdu trápí.

Ale hlavně – každý jsme jiný. Každý má jiný problém, každého trápí něco jiného.

Jeden například navazuje vztahy snadno, lehce zvládá posléze vztah prohloubit až na milování a sex, jiný ne, má problémy s vyjadřováním, s navazováním vztahů, jiný s intimnostmi. Je to velmi individuální, v životě každého jedince je jeho nepřekonatelný problém, nebo zádrhel, někde jinde. Záleží na člověku, ale i na pohlaví, na věku a ve velké míře i na postižení, na diagnose, stejně jako na přístupu rodičů, okolí …

Ukážeme si konkrétní problémy a pocity konkrétních lidí odkázaných na invalidní vozík.

Jsou zde různé diagnózy, různý věk. Protože ne každý člověk s tělesným handicapem je po úraze, diagnózy jsou různé, stejně jako jsou v tomto případě různá i postižení, různá omezení, různé pocity a různé problémy. Ne všichni lidé na invalidním vozíku mají stejné potřeby a stejné problémy.

Samozřejmě je zde i různý věk, aby bylo vidět, s jakými problémy se potýkají mladší lidé a s jakými lidé starší.

MUŽ (37 let) – s diagnosou dětská obrna:

Já jsem měl vždy největší problém dostat holku do postele. Ne sbalit ji, strávit s ní hezké večery, povídat si s ní třeba i celé hodiny, líbat se s ní, mazlit se s ní… Ne, to ne. Ale s tím, co mělo přijít potom, s tím jsem vždy problémy měl. Holky se začaly vymlouvat a končívalo to slovy: „jsi moc fajn, mám tě moc ráda, ale…“

Ale!

Viděly ve mně jenom kamaráda, chtěly mě mít pouze jako kamaráda. Nebo ještě tak na randění, rozhovory a maximálně tak ještě mazlení. Ne snad proto, že bych nevěděl, kam sáhnout, kde pohladit, kam políbit, kde a jak polaskat jazykem…. Měl jsem co nabídnout. Viděly to, cítily to, věděly to. Předehry byly dlouhé a krásné pro obě strany. Holky vzdychaly, vlnily se… Když ale přišla řeč na přesun do postele, dostaly strach. Nevěděly jak dál, co bude a toho se bály. Netušily, co ano a co ne, co můžou čekat, co naopak ne, možná se bály pohledu na postižené tělo, nevím. Ta nejistota toho všeho je děsila, tak raději utekly. Proto si myslím, že spíš zdraví lidé by potřebovali články, diskuse, videa o sexualitě lidí s tělesným handicapem, o sexu třeba s vozíčkáři, aby viděli, že sex člověka s handicapem existuje, jde to a že to není žádný horror, ale úplně normální milování. Možná s nějakými omezeními, například ve výběru vhodné polohy, s podstatně delšími a složitějšími přípravami, ale jinak úplně normální a krásné. A někdy možná krásnější než s člověkem, který je úplně zdravý. Vždyť třeba ty dlouhé přípravy se dají s trochou fantazie pojmout jako dlouhá předehra.

ŽENA (52 let) – po úraze hlavy, s diagnosou tetraparetik (částečné ochrnutí všech čtyřech končetin):

Já měla vždy problémy s tím, jak a kdy říct partnerovi o své inkontinenci a problémech s tím spojených – o časté potřebě vyprázdňování se, o inkontinentních vložkách, o možnosti nechtěného úniku moči, třeba i při styku. A také o rychlém a silném vzrušení, o divokých a zvláštních reakcích mého těla potom. Sama jsem se jich občas děsila.

Všechno to bylo pro mě tak strašně ponižující. Psychicky jsem tím trpěla, nezvládala jsem to.

No a na tom vlastně ztroskotal každý můj vztah se zdravým klukem ještě dřív, než začal. Prostě jsem nevěděla, jak to říct a co vlastně říct, ale hlavně jsem se strašně styděla. Tak jsem raději vždy hned při prvních náznacích, že by mohlo jít o víc než jen o kamarádství, vycouvala a vztah ukončila. I když začínal hezky a nadějně. A čím víc se mi kluk, nebo muž, líbil, tím dřív jsem zbaběle utekla. Nedala jsem ani šanci zdravým klukům ukázat, jestli by to pochopili, jestli by se s tím poprali, vyrovnali. Asi jsem se bála výsměchu, hloupých komentářů, ponížení, nevím. Nejspíš všeho dohromady.

Takže vina byla vždy na mojí straně. Já to nezvládla.

Pak jsem se seznámila s vozíčkářem a tento problém se řešit nemusel. Oba jsme věděli, že ten druhý má problémy velice podobné. Takže v tomto směru vidím ve vztahu vozíčkář + vozíčkář výhodu, že mají hodně problémů podobných a tím pádem se nestydí o nich mluvit, naopak – připadá jim to normální. A oba ví, že o nich mluvit musí, že to bez toho prostě nejde.

Ale jinak je takovýto vztah mnohem, mnohem těžší a náročnější jak po fyzické, tak po psychické stránce. Je to pořádný záběr pro oba.

Fyzicky si často oba musí sáhnout až na hranice svých možností, třeba i při polohách při styku, zvláště pokud mají oba dost výrazná omezení jak svalová, tak co se hybnosti týče. A teď nemyslím na žádnou gymnastiku, i běžné polohy dají pořádně zabrat a jen zaujmutí polohy a potom i samotný sex je stojí hodně úsilí.

A po stránce psychické – často chcete tomu druhému vyhovět, vyjít vstříc, pomoct a ono to nejde, protože je to nad vaše síly (teď myslím na samotný sex, i na předehry, mazlení), chcete tomu druhému aspoň trochu udělat dobře, něco, co se mu líbí, co by se mu mohlo líbit a fyzicky to ani nezvládnete, nemáte sílu. A to strašně člověka deptá psychicky. Takže ve vztahu vozíčkář + vozíčkář si toho sexu ani jeden moc neužije. Ale zase – bývá to oboustranné, takže je tam zase větší pochopení pro vše a nestydíte se tomu druhému říct „pauza, já už nemůžu“.

ŽENA (25 let) – paraplegik (úplné ochrnutí obou dolních končetin):

Jsem na vozíku od dětství, takže jsem se s ním doslova sžila. Mojí výhodou je, že mám silné a zdravé ruce a na horní polovině těla plnou citlivost. Takže mazlení, hlazení, líbání, sání, kousání…. To vše cítím, je to super, líbí se mi to, vzrušuje mě to. Celý sex se mi líbí. Je běžnou součástí mého života a k životu ho potřebuji. Nikdy jsem s tím žádný problém neměla. Stálého partnera nemám. Ne že by nebyl zájem, naopak, ale já se zatím jen nechci vázat. Myslím si, že na to mám ještě chvíli čas. Když chci chlapa, zajedu si do baru, nějakého sbalím a jde se na věc. Jestli prožívám orgasmus? Asi ano, já nevím, co cítí a co a jak prožívají zdravé holky, ale mně se to, co prožívám, líbí moc. Prožívám to často a ráda.

Po skončení aktu se vrátím do svého bytu, do svého klidu. Kluci s mým vozíkem většinou problémy nemají, možná proto, že je dopředu nažhavím natolik, že jim potom už nevadí vůbec nic. Ani moje inkontinentní vložky.

Co se týče partnerů, vždy jsem měla jenom zdravé kluky – je to výhoda, pomůžou mi, přizpůsobí se oni mně, já se nemusím nijak omezovat, můžu myslet jenom na sebe a krásně si to vše užívat.

Když se mi to s někým moc líbí, domluvíme se a zopakujeme to. Bez nějakých závazků. Zatím mi to tak vyhovuje.

Co se týče poloh, tak hybnost, tu mám výbornou a když mi kluk pomůže, přidrží mě, nazvedne mě, necítím se nějak omezovaná. A taky ty moje zdravé silné ruce a ramena – to je obrovská výhoda.

Co se týče chuti na sex, na milování, na hrátky, tu já mám pořád. Co se četnosti styků týče, mám to ráda často, hodně často. Co taky dělat jiného zajímavého?

MUŽ (55 let) kvadruplegik-C5:

Úraz se mi stal v 16 letech a zkušenosti se sexem už jsem v tom čase měl, začínal jsem hodně, hodně brzy.

Po úrazu nám v rehabilitačním ústavu pustili instruktážní video, po kterém nám mladý doktor řekl, že sval, který se nepoužívá, zakrní. A že tak je to i s penisem, že ho musíme trénovat a cvičit a záleží jen na nás, jak to bude v tomto směru s námi v budoucnu, jak pevně to nyní vezmeme do svých rukou. Tak jsem byl připraven, věděl jsem, co mě čeká a první sexuální zkušenosti už jsem sbíral tam, v rehabilitačním ústavu. Byl jsem hezký, pohledný kluk a ukecat holku, nebo ženu, nebyl nikdy problém.

Seznámit se s holkou a dostat ji do postele zpočátku problém nebyl. Dlouho a dobře jsem si je připravoval, tak šly rády. Samozřejmě, že ne všechny. Některé dostaly strach a ucukly. Ale těch bylo málo. S přibývajícími léty ale problémy začaly – stávalo se mi stále častěji, že hlava chtěla a tělo ne, objevily se problémy se ztopořením. A taky s močovým měchýřem, když po mě holka chvíli poskákala, začal se měchýř ozývat. A přerušovaná soulož kvůli močení … nic moc.

Jako mladý vozíčkář jsem se i oženil, ženě to mnoho let vyhovovalo, pokaždé byla spokojena i uspokojena. I když je to i pro ženu něco úplně jiného takový sex s vozíčkářem. Ale orgasmus dosáhla vždy. I dvě děti jsme zplodili. S problémy sice, i doktor musel asistovat.

Co se mě týče toho, jak jsem to prožíval já, jak jsem si to užíval, tak mě vždy uspokojil pohled na ženu, jak si to užívá, jak to prožívá ona. To je taky všechno, co z toho sexu mám já. Uspokojilo mě vědomí, že ona je uspokojena. Že ji já dokáži uspokojit, udělat šťastnou. A o to mi celý život šlo – udělat ženu šťastnou. Já totiž absolutně nic necítím od krku dolu. Takže jsem z toho fyzicky nikdy nic neměl.

Od úrazu jsem ale extrémně citlivý na krk a na tvář, vzruší mě i masáže krku a kousání uší. Vzruší, ale neuspokojí.

ŽENA (48 let) paraplegik:

Sex jako takový mi nikdy nic neříkal a po úraze obzvlášť. Miluji a potřebuji ale cítit chlapskou vůni, jejich blízkost, doteky jejich rukou, jejich sílu, živočišnost. To mě vzrušuje. Nemusejí se mě ani dotýkat na intimních místech, ne. To ke spokojenosti nepotřebuji. Mně stačí, když se mě dotýkají kdekoliv na mém těle, když cítím kdekoliv na těle jejich silné velké ruce. A když ti chlapi stojí blízko, že můžu nasát jejich vůni, to mi stačí, to se mi líbí.

Vyřešila jsem to velice jednoduše a elegantně – vyhlídnu si hezkého, silného, mladého maséra a jdu si nechat promasírovat celé tělo – spojím příjemné s užitečným. Je to krása! A navíc to prospěje mojí psychice i mému tělu. A když mi ten chlap voní, když zafunguje chemie, zajdu si k němu zas. Ale jak říkám – na masáž. A nemyslím tantrickou.

Pro mě je to lepší než nějaký sex. Víc se mi to líbí, víc mi to dává, víc mě to uspokojuje.

MUŽ (37 let) – deformace kostí:

Vždy jsem měl strach, obavy z toho, jestli mě holka přijme takového, jaký jsem, mám teď na mysli moje tělesné postižení. Přece jenom tělo mám trochu jiné než zdraví muži. Takže strach, jestli mě dívka bude mít ráda takového, jaký jsem. Jenom z toho jsem měl celé roky obavy. Až současná partnerka mě takto bere. Říká, že moje postižení vůbec nevnímá, že si to ani neuvědomuje. Měl jsem na ni štěstí, vím to. Všichni kamarádi i rodina mě od toho vztahu odrazovali. Často se totiž stává, že jakmile si holka uvědomí, že ten vozík u kluka a všechna ta jeho omezení jsou tady pořád, i za rok, za dva, za deset, leknou se a chtějí toho kluka na vozíku pouze jako „fajn kámoše“.

Dnes už sex na vozíku není problém, osobně bych to ani jako tabu neviděl – jsou knihy, videa, internet… Jenom musí mít člověk trpělivost a hledat, klikat, ptát se…

Moc se o sexu vozíčkářů neví, nemluví se o něm, možná by to chtělo víc o tom pustit na internet, do knihkupectví, trochu to rozšířit mezi lidi. Zvláště mezi zdravé lidi. Vždy totiž záleží na tom druhém, na partnerovi. Musí mít rád sex, nesmí se vztahu a sexu s vozíčkářem bát. Musí do toho jít kvůli sexu samotnému, mít chuť to zkusit a ne proto, že mu je toho vozíčkáře líto, nebo, že je pouze zvědavý, jestli to jde a jak, nebo proto, že se s člověkem na vozíku dobře povídá, že je fajn kámoš. Sice se říká „kamarád taky rád“. Ale sex je sex!

Vzhledem k mé zvýšené lámavosti kostí a počtu zlomenin, které už jsem měl, je počet poloh u mě značně omezen, ale to je asi jediné omezení, co mám. A taky – nemůžu moc divočit.

Co se týče ztopoření, četnosti styků, chutí na sex, vše je jako u normálního zdravého muže. Spíš já – vozíčkář, uháním partnerku, mám větší chuť a potřebu jako ona, ač zdravá mladá žena.

ŽENA (30 let) – spina bifida (rozštěp páteře):

Protože jsem na vozíku od dětství, nikdy mi v ničem nepřekážel, byl mou součástí, teda ani v seznamování mi nevadil. Dostat chlapa do postele taky nikdy nebyl problém. V čem mám problém, je to, kdy a jak partnerovi říct, že mám vývod a že z toho důvodu ani nesmím mít děti, i když po nich toužím. To totiž někdy může být velký problém, někteří chlapi hned na začátku známosti začali mluvit o dětech. Asi v nich provokuji nějaké rodičovské city.

Co se mě týče, já mám citlivost na celém těle, kromě dolní části nohou, úplně v pořádku a hybnost, díky tomu že neustále cvičím, taky dobrou. Takže pokud mám zdravého partnera, zvládnu v posteli téměř všechno. Samozřejmě kromě některých až gymnastických poloh. Tady ale vše záleží na partnerovi.

Partnera jsem měla vždy zdravého, i v tom sexu je to pro mě s ním lehčí. Akorát zdraví kluci moc na trvalý vztah s holkou na vozíku nejsou (výjimka potvrzuje pravidlo). Rádi si zkusí, jaké to je, a pak utečou. Ale jak říkám – ne všichni jsou stejní a s nynějším partnerem už spolu žijeme delší dobu a výborně nám to klape. I v sexu – náramně si ho užíváme oba, lítám od orgasmu k orgasmu, ale je fakt, že oproti vozíčkářům po úraze, mám výhodu – cit mám zachovaný skoro všude a výborný.

MUŽ (58 let) paraplegik:

Od prsou dolu absolutně nic necítím, a že bych byl citlivější na té horní části těla, kterou cítím, říct nemůžu.

Kdysi jsem zkoušel všechno možné, prášky, i injekce do penisu, zážitky a prožitky se ale rovnaly nule, tak jsem to vzdal. Nenacházím v ničem skutečné vzrušení a uspokojení už vůbec ne.

Ke skutečnému sexu patří ztopoření a výstřik. Pokud k tomu nedochází, celé to stojí za houby a o skutečný sex se nejedná. A nějaké jiné metody (jako třeba orál), to absolutně neuznávám. U mě nedochází ani ke ztopoření, nikdy. Nic z toho nemám, nic necítím, tak jsem s celým sexem raději po několika marných pokusech skončil. A už jsem si odvykl, nechybí mi to.

Mám kamarádky, je mi dobře v jejich přítomnosti, vyjasníme si vše hned na začátku a pak chodíme na procházky, někam si sednout, rád se s nimi pobavím, někdy možná nějaká pusa, pohlazení, ale to je tak všechno. Takto mi to stačí, takto mi to vyhovuje. Já nic víc nechci a ani oni po mě také ne.

MUŽ (34) kvadruparetik (částečné ochrnutí celého těla:

Měl jsem obrovské štěstí, že i když došlo k rozdrcení sedmého krčního obratle, k úplnému přerušení míchy nedošlo, částečně hýbu nohama i rukama. I citlivost mám aspoň někde zachovanou.

Jsem ženatý už pět let, i děti máme. Manželku mám hodnou, chápající, trpělivou. O sex, nebo spíš o nějaký styk jsme se začali pokoušet poměrně brzy po úraze, bylo mi to doporučeno ještě v rehabilitačním ústavu.

Ve výběru poloh jsem značně omezen, ale s manželkou to pomalu zkoušíme dál a i jinak, nevzdáváme to. Občas se i zasmějeme u toho. Mám skvělou ženu.

Manželka mě zaručeně vzruší vždy, bez problémů. Co se týče ejakulace, tu nemám, ale k určitému uspokojení u mě dochází. Nevím, jak bych to popsal, je to velice krásný a příjemný pocit celý ten sex, a hlavně vidět manželku, jak to prožívá, jak si to užívá.

Žádné prášky, ani nic jiného jsem nikdy nezkoušel, nebylo to zapotřebí, takto nám to oběma stačí a vyhovuje. I výdrž je vcelku dobrá. A pomalu se to lepší – jak říkal ten doktor: čím víc, a hlavně častěji a pravidelně to budete zkoušet, tím to půjde snadněji a lépe. A měl pravdu. Co se četnosti styků týče – ani s tím už nemám problém. A kdyby někdy problém byl, chlap má přece ještě prsty a jazyk, ne? S tím si hlavu nelámu.

S žádnou jinou partnerkou jsem to po úraze nezkoušel a ani nechci – manželku nade vše miluji, ona mě chápe, pomáhá mi, rozumíme si, klape nám to spolu, tak proč.