Masochismus byl nedílnou součástí mého dospělého života. Byl zodpovědný za iracionální sebevražedné chování, bouřlivý partnerský život plný utrpení, vyhrocené vztahy s komplikovanými lidmi i sebetrýznící záliby. Už dlouho jsem chtěla o masochismu něco napsat, pro sebe i pro jiné, kteří se snad shlédli v masochistickém charakteru. Masochismus je sociálně přijatelnější než sadismus, ale často vede k opovržení a sníženému společenskému statutu, zatímco sadista vzbuzuje spíše morální rozhořčení. Myslím ale, že masochismus jako životní volba si zaslouží jistý respekt. Pro mě má ten můj téměř podobu hrdinské epopeje, i když za fakt, že hrdina přežil, nemohou ani tak jeho schopnosti, jako spíše notná dávka štěstí. (Někde mi tam chybí smajlík.)

Nevím, zda lze masochismus snadno rozdělit na erotický, fyzický, psychický. Myslím, že tyto věci budou dost propleteny. Vždy je to o bolesti, slasti, úlevě, napětí, trestu. Je to jako rozechvívání jistých strun, které má masochista vybudovány, a v nějakém ohledu na něm jiné nelze rozehrát. Trýznění těla může nabýt různých podob. Pocity utrpení, které jsem zažívala, byly nanejvýš tělesné. Mé tělo bylo jako propíchané množstvím šípů a v jednom ohni. Když jsem se zamilovala do osoby, která nějak ideálně zapadala do mé představy Sadistky, byla v tom i sadomasochistická intimita a eros. Ale v jednom se psychický a fyzický masochismus od erotického liší – nejde v něm o hru, ale je to, někdy smrtelně, vážné.

Trestána jsem byla v dětství mnohokrát a vyrůstala jsem s pocitem, že prostě „jsem špatná“, sobecká a bezohledná po otci, a mám projít ještě za života Očistcem, abych to napravila. Moment krutosti byl v mé výchově stále přítomný, a to v podstatě z obou stran. K rodinné konstelaci se přidala víra. Na základě jedné události jsem získala dojem, že mě zavrhla církev, a vypěstovala jsem si systém přesvědčení o vlastní zkaženosti a hříšnosti. Zlo, které mě přitahovalo, bylo dominance, krutost a chlad, ale zároveň jistá nepředvídatelnost, nevyzpytatelnost, něha smíšená se zlobou, sadistická kreativita. Milovala jsem tvrdost, ale žádala jsem pestrost. Moje tělo cítilo nějak příjemno, alespoň v první chvíli, ale brzy si to rozmyslelo a přišly problémy, které sebou ubližování nese. Netrpěla jsem pro Boha, ale proto, abych odčinila hřích svého zrození. Matka mi říkala, že jsem měla umřít já, a ne moje sestra. S odpykáním ale nebyla spojena žádná odměna, protože jsem nevěřila v posmrtný život. Jen jsem měla pocit, že dělám, co je správné a co je mým údělem.

Když vás někdo týrá, lze říct, že se něco děje. Pokud nejste schopni cítit nic, je skvělé cítit alespoň bolest. V sadomasochistické scenérii je všechno trochu přehnané. Ve světě, který není sadomasochistický, se nudíte a postrádáte vztahové vazby. Hledat život na denním světle je krajně obtížné, neboť bývá zpočátku velmi slabé. To se raději, jen co vystrčíte hlavu z pekla, nechat úplně spálit a rozžhavit nebem, aby i světlo se stalo trýznícím blikavým světlem rozbité žárovky. Jednou jsem si nakreslila temperami obrázek, který jsem nazvala „Nic než bolest“. Skutečně jsem v té době nic jiného necítila.

Byla jsem tzv. typická oběť. Dokázala jsem vytáhnout to nejhorší i z lidí, kteří sami o sobě nebyli nijak zlí. Slyšela jsem jenom na to špatné. Myslím, že jsem si v pozici oběti nijak nelibovala, ale prostě jsem ji přirozeně zaujímala. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a divoce si opakovala „hoc est corpus meum“, což je formule, kterou pronáší Ježíš při Poslední večeři, a předobraz svatého přijímání („toto je mé tělo“ – které se za vás vydává). Jako Ježíš jsem si dlouho připadala, snad nějaká jeho inkarnace či návrat na svět. Něco či někoho jsem měla vykoupit, to bylo zřejmé, jinak ale mé poslání zůstávalo nejasné. Přikládala jsem svému utrpení tedy značnou váhu. Kamarád mi říkal z legrace „svatá Tereza“. Zároveň jsem si připadala svatá, jako prorok z Temného světa, kde neexistuje láska, a zároveň jako bídný červ, který zatěžuje svět svou nicotnou existencí a svými banálními starostmi.

Masochistu nepřitahuje sadista, ale sadismus. Sadista se mu pod svým sadismem ztrácí, je to jenom maska bez tváře. Masochista rozehrává celý svůj ambivalentní vnitřní svět, své drama. Přináší mu to množství posvátných pocitů. Nemá zájem o sadistu jako takového, o jeho lidství, zatímco sadista masochistovo lidství miluje. Je masochistou zaujat, chce ho poznat, vymýšlí způsoby, jak ho potrápit (pokud mu je ovšem vynalézavý masochista sám neservíruje). Sám sadista zůstává do jisté míry za záclonou. Pokud masochista začne poznávat lidskou tvář sadisty, spíše ztrácí zájem. Je pravda, že moji v něčem sadističtí partneři byli v nějakém smyslu více připoutáni ke mně než já k nim. Ale jejich sadismus mi imponoval i jinak. Fascinovalo mě pohrdání normami, slušným chováním, absence hranic a morálky, odvaha se provinit a působit bolest bez výčitek. Byla to dokonalá a úplně svobodná kreativita v oblasti vztahů, kde já sama jsem tak sešněrována. Možná i ve mně něco takového dříme. Masochistický Narcis miluje v Zrcadle záblesky svého Zla, ale zároveň se jich děsí. Rád své sadisty v něčem napodobí; je to pro něj zdrojem sex-appealu.

Tvrdí se, že sadista je zvnějšněním masochistova superega a jeho úlevnou karikaturou. Je vskutku pravdou, že nejlépe jsem se uměla trýznit já sama. Kolotoč sebenenávisti se nesměl ani na chvíli zastavit. Týrala jsem se čtením, když jsem nemohla číst, hudbou, která se mi nelíbila, náboženstvím, které mi bylo protivné. A měla jsem ještě jednu zvláštní schopnost. Nebyla jsem tím, kým jsem byla navenek. Mé pravé já bylo vytlačeno ze světa a krčilo se v tajném úkrytu. Mí sadističtí vyvolení (anebo přesněji lidé, ze kterých jsem sadisty udělala) měli nade mnou nakonec velmi malou moc. Měla jsem pocit, že vlastně netrápí mě, mé jádro; trápili jenom vnějšek, nastrčenou atrapu, někoho jiného. Za účelem zmatení se k tomu přidala ještě jedna maska navrch. Nedávala jsem nic najevo. Často jsem se tvářila, že mi nic nevadí, a někdy jsem zranění zakrývala smíchem. Snad jsem chtěla vyvolat frustraci a dojem vítězství, snad jsem se domnívala, že tím sleduji nějaký duchovní ideál síly a nezranitelnosti.

Je to patrně výsledkem terapie, že masochistický hrdina ve mně ztratil něco ze své urputnosti a odhodlání. Víc jsem přijala sebe i jeho. Taky jsem si dala tu práci ho lépe poznat. Protože ho mám ráda, zakončím svoji esej jednou jeho starou básničkou: „Čpí to tady spásou / při smíchu vykloktávám krev. / Hidden face, hidden designs. / Co ty víš o mých pastech? / O smyslu svých porážek?/ Jsem bídák s hostií v ruce. / Jsem tvoje vášeň / tvoje žití / tvoje smělost / i tvůj nerozum“.