Gábina, moje nová kolegyně, byla jen o rok starší a bydlela ve stejném domě jako já.
Měla jsem s manželem dobrý vztah, jen děti jsme, bohužel, neměli, a tak ani nevadilo, že Gábina se u nás často zastavovala – na kafé, na večeři, na partičku karet, nebo přinesla krabici chlebíčků, které nadělala a neměl je kdo sníst…
Jednou navařila plný hrnec svíčkové. Tu uměla snad nejlépe na světě a pozvala nás. Po večeři jsme otevřeli lahvinku, poseděli do půlnoci, než se ozval můj žlučník.
„Pojď se natáhnout vedle do pokoje, uleví se ti.“ Nabídla mi Gábina. S úlevou jsem přijala. Stočila jsem se do klubíčka a na chvíli zavřela oči. Nevím, kolik času uběhlo, když jsem ale oči otevřela, byla všude tma a ticho. Na nočním stolku ležel lístek: „Vzbuď nás v šest hodin.“
Zarazila jsem se: „jak vzbuď nás?!“ Proletěla jsem celý byt. Byl prázdný. Se zlým tušením jsem utíkala domů. Byli v ložnici a v pevném objetí úplně nazí klidně spali. Šla jsem do kuchyně, zapálila si cigaretu a přemýšlela: „můj manžel, moje kamarádka, můj byt…“ to přece nemůže být pravda! To by mi Gábina nikdy neudělala. A manžel? Ten taky ne.
Vrátila jsem se tedy do ložnice v blahé naději, že to byl zlý sen. Nebyl. Chvíli jsem tam tak stála mezi dveřmi s cigaretou v ruce a přemýšlela, jestli je má zabít. Pak jsem se ale vrátila zpět do kuchyně a uvařila si kafé.
„Co teď? Co dál? Jak dál?“ Svět se mi zhroutil. Manžela jsem milovala nade vše. Byl pro mě vším a já si neuměla život bez něho ani představit. Nechápala jsem – jak mi to mohl udělat? A proč? Po tvářích mi stékaly slzy. Pomalu jsem pila kafe a cítila strašnou samotu – vedle v pokoji klidně spali dva, mně velice blízcí, a přesto teď úplně cizí lidé, kteří moji lásku a přátelství pošlapali a zahodili. Proč? Pro chvíli touhy a rozkoše? Cítila jsem to jako strašný podraz, jako zradu, od obou. Myslela jsem, že to vyřeším tím, že se odstěhuji. Ale ani těch čtyři sta kilometrů mi nezabránilo v tom, abych ještě mnoho let na to nemusela myslet a necítila pouze nekonečný smutek, zradu a samotu.
