Saša přijel se svým invalidním vozíkem blíž k Mirce. Seděla sama na kraji lavičky a dívala se přímo na něho. Zkusil to. Položil svoji ruku na její a zahleděl se do té nekonečné hlubiny jejich očí:
„Máš nádherné oči – modré jako letní obloha za slunečného dne. Stejně tak jasné a krásné.“
Neucukla. Naopak, usmála se. Dodalo mu to odvahu, vzal její ruku do své a začal ji zlehka a něžně hladit.
Nejdřív pohladil každý prst zvlášť, pak si pohrál s dlaní a neustále při tom sledoval její reakce. Neodtáhla ruku. Líbilo se jí to. A jemu taky. Pomalu postupoval výš a výš. K zápěstí, k loktu … Přivřela oči. Když ji začal hladit po ramenou, zavrněla a opřela si tvář o jeho ruku. Pohladil ji po tvářích, jemně ji palcem přejel přes rty.
„Pojď,“ přitáhl si ji k sobě. „Sedni si mi na kolena.“ Nezaváhala.
„Neboj se, pojď výš. Blíž ke mně.“ Chytil ji kolem pasu.
„Bolí?“ Zarazila se.
„Ne to ne, pouze tě chci mít blíž u sebe.“
„Tak to jo,“ na chvíli se ale zarazila. „Řekl jsi – na kolena -.“
Zasmál se: „Bylo by trochu drzé hned po tobě chtít, aby sis mi sedla na klín, ne?“
Podívala se mu do očí. Přiblížila svá ústa k jeho. Ruce mu ovinula kolem krku: „Ani nevím. Možná by to ani drzé nebylo. Nevím,“ zopakovala zamyšleně.
„Nad čím přemýšlíš?“ Zeptal se jí.
Nahlas se zasmála a zavrtěla hlavou: „Řeknu ti to zítra jo?“
Na odpověď nečekala. Než stihl cokoliv říct, opět přiblížila svá ústa k jeho. Dva, tři centimetry a dotýkala by se. Jeho hlavu však držela pevně ve svých rukou, pár centimetrů od svých úst. Cítil její horký dech, její vůni, blízkost ženských úst… Chtěl se jí dotknout svými rty, pevně se na ně přisát, ale pevné sevření jejích rukou mu to nedovolilo. Aspoň vysunul jazyk v blahé naději…
„Ne,“ řekla tiše ale rozhodně. „Nespěchej. Pomalu. Do rána daleko.“
Přijal tedy její hru na nedotýkanou. Bylo to vzrušující, až k neuvěření. Naznačovala hlazení, líbání, lízání… Za chvíli mu z toho šla hlava kolem. Závrať byla čím dál tím větší. Srdce mu bilo jako při největším sportovním výkonu. Chtěl ji. Moc ji chtěl. Ale nesměl. Nic nesměl. Rozhodl se teda přejít do protiútoku a vrátit jí to obrovské vzrušení.
Jednou rukou ji pouze pevně držel kolem pasu a druhou naznačoval, jak ji hladí, kde ji hladí. Pak si vzal její ruku a ze vzdálenosti tří centimetrů od svých úst jí předváděl, jak svým jazykem jemně přejíždí od dlaně až ke konečkům prstů. Tam se zastavil a naznačil, jak by si každý prst strčil do úst, aby ho následně vytáhl a celý zulíbal. Sledovala ho s ústy otevřenými dokořán. Vzrušením ani nedýchala.
„Ano, chci.“ Zašeptala náhle a přivinula se k němu blíž.
„Počkej.“ Zarazil ji. „Toto se ti bude líbit.“ Řekl tiše. Uchopil její nohu, nazvedl ji, aby následně předvedl, jak by jí vykasal nohavici a ve vzdálenosti deseti centimetrů nad její nohou ji začal hladit. Potom si dal její nohu ke svým ústům a jazykem kousíček nad ní předvedl, jak by olízal všechny její prsty. Poté je opět po jednom přiblížil k ústům a v představě každý z nich vsunul do úst, aby ho následně pomaličku vytahoval ven, za současného hlazení jazykem.
To už bylo na Mirku moc: „Chci! Tohle chci! Ano a teď hned!“ Vykřikla.
„Ještě jsi neviděla tohle.“ Zkusil ji zastavit.
„Ne!“ Řekla rozhodně. „Já už nic vidět nechci! Já to chci prožít. Teď hned!“ Trvala na svém.
„Tak počkej, jenom ti ukážu…“ Snažil se ji zastavit. Tahle hra na nedotýkanou ho neskutečně vzrušovala. A její pohled plný touhy a vášně ještě víc.
„Nechci ukazovat.“ Řekla důrazně. „Chci to doopravdy!“ Na důkaz toho, že to myslí vážně, zavřela oči.
„Tak jo,“ souhlasil. „Nebudeš se dívat, teď budu popisovat co bych ti dělal a ty si to budeš představovat.“
Po krátké odmlce pokračoval: „Teď držím tvoji nohu za kotník… jemně, něžně… hladím ji směrem ke kolenu… jazýčkem přejíždím od kotníku ke kolenu… vzadu po lýtku… až k podkolenní jamce… tam špičkou jazyka několikrát zakroužím…“
Mirka cítila, že tohle ji vzrušuje ještě mnohem víc než ta její obyčejná hra na nedotýkanou.
„Sašo,“ zašeptala. „Pojď.“
„Teprve jsem u kolena a do rána je strašně daleko.“ Opakoval slova, kterými ho před chvílí sama odbyla.
„Ale ten čas, co nám zbývá do rána se dá využít mnohem lépe.“ Trvala na svém Mirka.
„Lépe než co?“ Nedal se odradit. Ta hra, kterou si právě teď vymyslel, ho neuvěřitelně vzrušovala. Viděl, že ji taky. A to ho vzrušovalo ještě víc. „Tobě se to nelíbí?“ Zeptal se.
„Právě, že líbí. Až moc.“ Přiznala se. „Až tak moc, že…“ Nedokončila. Nemohla najít ta správná slova a trochu se i styděla.
„Tak vidíš. Možná je to lepší a možná i mnohem zajímavější než samotný pohlavní styk. A s vozíčkářem k tomu.“
Zavrtěla hlavou: „Tomu nevěřím.“
Zasmál se: „Jsi mladá, nic o vozíčkářích nevíš. To není jen o tom, že nemůžu chodit.“ Pak ale mávl rukou a pokračoval ve hře: „Nebudeme to tady teď rozebírat. Raději zavři oči… soustřeď se na své tělo… na můj hlas… nespěchej… všechno si představuj, prožívej…užívej si …“
Opřela si o něho hlavu, zavřela oči a nechala se vést jeho hlasem a svojí fantazií. Bylo to krásné, a tak vzrušující.
„Teď postupuji svým jazýčkem z tvé podkolení jamky pomalu, pomaloučku po stehně nahoru, po milimetrech… cítíš můj jazýček… můj horký dech… toužím po tobě… chci tě…teď se dostávám až k tvému malinkatému zadečku… je krásný… je rozkošný… je tak pevný… pokožku má heboučkou jako broskvička…“
Mirka se k němu pevněji přitiskla. „A dál? Co děláš dál?“ Zeptala se netrpělivě. „Pokračuj!“
„Dál?“ Zasmál se. Ta hra se mu líbila čím dál tím víc a její reakce byly nádherné, a tak vzrušující. „Vrátím se k tvým prstům na ruce,“ pokračoval.
Otevřela oči: „Já tě kousnu! Proč? Na ruce už jsme byli!“
Zasmál se: „Protože si na zadečku sedíš, nemůžu ho tudíž hladit, ani líbat.“
„Ale já nechci ruku!“
„A co krk?“ Zeptal se.
Opět si opřela hlavu o jeho rameno. „Tak jo, ale tam doopravdy,“ zaškemrala. „Prosím.“
Zasmál se: „Tak jo.“ Odhrnul ji vlasy na bok a něžně, jedním prstem začal přejíždět od ramene po krku nahoru až k vlasům. Tam přejel na druhou stranu krku a opět něžně, pomalu, sjížděl po krku až k rameni. Několikrát to zopakoval, než nahradil prst jazykem. Jemně, lehce přejížděl nahoru až k vlasům, potom dolu až k rameni. Mladý vozíčkář držel dívku pevně, aby se mu nemohla vysmeknout, aby se nemohla pohnout. Mirka, plná vzrušení a touhy, se začala chvět po celém těle. V té chvíli jeho sevření povolilo a dovolil dívce se narovnat a přisát se na jeho ústa. Polibky byly plné vášně a náruživosti. Ani jeden, ani druhý nevěděl a ani nechtěl přestat. Chvíli se líbali jemně, něžně, pomalu, chvíli divoce a rychle. V té chvíli pro ně čas přestal existovat.
Mirčino pevné objetí najednou povolilo, polibky ustaly a ona si opět opřela hlavu o Sašovo rameno. Ještě chvíli se chvěla a dýchala rychle, potom se ale uvolnila, uklidnila, pootevřela jedno oko a tiše poznamenala: „Hm, to je zajímavé – slunce pomalu vychází…“ zazívala. „A mně se chce spát… stmívá se…“ Víc už mladý vozíčkář nerozuměl. Usnula mu v náručí.
