Začátkem zimy mi můj přítel přinesl malou, asi deci a půl lahvičku:
„Vím, jak jsi pořád šíleně zmrzlá. Je to nastrouhaný zázvor zalitý slivovicí. Hodně silný, buď víc než opatrná. Ale až někdy zmrzneš na kost, a já tě nebudu moci rozmrazit, zachrání tě.“
Odložila jsem skleničku na poličku, kde na ni sedal prach, protože můj přítel byl vždy po ruce.
Koncem zimy jsem byla s pejskem venku dost dlouho, protože snědl kosti a ty ne, a ne vyjít z něho ven.
Foukal dosti silný ledový vítr a já se domů vrátila zmrzlá na kost. Přemýšlela jsem, jak rozmrznout, protože přítel zrovna odjel k rodičům. Do očí mi padla lahvička se zázvorem a já se rozhodla ten jeho zázrak vyzkoušet. Otevřela jsem skleničku, přiložila k ústům a nebýt té pitomé souhry náhod … ,
V té chvíli, jak jsem zvedala lahvičku, jsem dostala křeče do ruky, která ji držela otevřenou u mých úst. Lahvička se díky tomu převrátila a já měla v ústech asi půl deci slivovice s nastrouhaným zázvorem. V té samé chvíli se mi chtělo kýchnout a já se zhluboka nadechla! A, samozřejmě, vdechla asi půl deci slivovice s nastrouhaným zázvorem! Nikdy to nezkoušejte, dobře vám radím, ani když je to od člověka, který vás miluje. Oheň! Hrůza! Zbytek lahvičky jsem na sebe vylila v záchvatu šíleného kašle. Slivovice se zázvorem opouštěly mé plíce všemi otvory – ústy v šíleném kašli, nosem za neuvěřitelného pálení a určitě i očima, protože i ty slzy pálily jako žhavá magma. A pokoušelo se to mi i propálit zevnitř ušní bubínky a tryskat ušima ven.
Tak jsem seděla na vozíku, celá mokrá od slivovice a posypaná nastrouhaným zázvorem, všude plno papírových kapesníků a ubrousků od slivovice.
Aby toho všeho nebylo málo, v tu chvíli se ještě vrátil můj drahý. Ve dveřích nasál těžký slivovicový vzduch, uviděl moje hrůzou zježené vlasy, červené oči, červený nos, já mokrá a posypaná zázvorem. Jen se usmál a spiklenecky na mě mrkl: „Dobrá slivovice, že?“ Nečekal na odpověď a rychle se vzdálil. Po chvíli ale pootevřel dveře a se slovy: „můžu si tě olízat, ať z toho taky něco mám?“ mě vzal do náruče a odnesl.
Takovouto blbou shodu náhod nevymyslíš. Ale závěr byl tak krásný, že ta hrůza za to stála. Od té doby mi neřekl jinak, než „ty moje zázvorová pralinko.“
