„Můžu ti pomoct?“
Daria zvedla hlavu. Vedle ní stál sympatický, asi čtyřicetiletý muž. Vysoký a štíhlý, tmavé vlasy, velké modré oči, na tváři úsměv. Líbil se jí. Usmála se taky:
„To budete hodný,“ přikývla. Tak pohledného muže už dávno neviděla. Rozbušilo se jí srdce. Vzpomněla si na Mirka, který byl také usměvavý. Bohužel ale jen do chvíle, kdy zjistil a pochopil, že ten vozík, co na něm ona sedí tu bude s nimi už napořád. To byl konec úsměvů a začátek lhaní. Dlouho ji to bolelo. Raději se rychle vrátila ze vzpomínek zpět do reality, podala mladému muži sáček s pečivem se slovy: „Kdybyste mi to dal do té bílé tašky za vozíkem.“
„To je všechno?“ Podíval se na ni. „Nic víc nemáš?“
Zavrtěla hlavou: „Dnes jsme si vyšli s pejskem jenom tak, na procházku. Nákup necháme na jindy. Ty rohlíky jsme si vzali, ať máme teď na svačinu čerstvé, viď Bobku?“ pohladila pejska po hlavě a odvázala vodítko ze zábradlí. Pejsek jí od radosti položil tlapky na kolena.
Ten muž se podíval se na oblohu: „Máš pravdu, dnes je tak hezky. Spíš na procházku, než na lítání po obchodech.“
Daria nasucho polkla. Vadilo to jeho tykání. Nebyla na to zvyklá, aby jí hned každý na potkání tykal. Neuznávala to a neměla to ráda. V tomto směru byla konzervativní, vždy ji chvíli trvalo, než si začala s někým tykat.
To, že byli s tímto mužem zhruba stejně staří, mu přece ještě nedávalo právo hned jí začít tykat. Ještě k tomu aniž by se jí zeptal. Ráda si udržovala odstup. Myslela, že mu to dojde, když mu ona bude dál tvrdošíjně vykat.
„Do kostela chodíš?“ Zeptal se jí zničehonic.
Přikývla, aniž by zvedla hlavu. Tak to už bylo na ni moc.
„A nechtěla bys v neděli jet se mnou? Autem.“
Rázně zavrtěla hlavou – taková nabídka po tříminutové známosti se jí vůbec nelíbila a zdála se jí víc než nevhodná. Veškeré sympatie byly ty tam. Aby nemusela nic vysvětlovat, raději se rychle rozloučila a odjela na svém vozíku pryč.
Když ho na druhý den viděla stát před obchodem, měla pocit, že na ni čeká. V tu chvíli jí začal být přímo nesympatický. Drzý a vlezlý. Takové lidi neměla ráda. Chtěla se mu teda raději zdaleka vyhnout, ale uviděl ji a přišel blíž:
„Počkej, pomůžu ti.“
Nečekal na odpověď, vzal jí nákup z ruky a naskládal ho do tašky za vozíkem.
„Ukaž mi lístek, zkontroluji, jestli tě prodavačka neošidila.“
Vyvalila na něho oči a zalapala po dechu: „Ne, neošidila, děkuji.“
„A peníze ti vrátili?“ Zeptal se přísně.
Ztuhla. O co mu jde? Co to má znamenat? Opět se teda raději rychle otočila a ujížděla k domovu. Pro jistotu začala jezdit do vzdálenějšího obchodu, na opačné straně města. Chtěla mít klid.
Po pár dnech ho ale potkala i tam.
„Vydala ses daleko.“ řekl hned na uvítanou. „S maminkou?“ rozhlédl se kolem.
Nechápavě se na něho zahleděla. „S maminkou? A proč?“
„Rád bych se s ní seznámil.“ Odpověděl bez zaváhání.
Opět ji tak šokoval, že jen zalapala po dechu a navzdory tomu, že se s ním už nechtěla vůbec bavit, se ho musela zeptat: „S mojí maminkou? A proč?“
„Chtěl bych se jí zeptat, jestli tě občas pustí se mnou ven.“
Cože? Nevěřila vlastním uším. To si snad z ní dělá legraci. Podívala se na něho, ale tvářil se úplně vážně a tak se jen zeptala: „Prosím? Ale já jsem již hodně dávno plnoletá.“ Ještě měla sto chutí ho poslat k očnímu, nebo se ho zeptat, jestli vypadá jako dement.
„Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout. Já jenom, aby maminka věděla, kde jsi a s kým.“
„Cože? Proč?“ Byla v šoku. Vůbec nechápala, kam tím míří, co chce.
„Proč ji mám zatěžovat takovými hloupostmi, kdy jsem doma, a kdy jsem venku. Když něco potřebuje, zavolá, jestli jsem doma, aby nešla zbytečně.“
Teď byl v šoku on: „Vy nebydlíte spolu? A proč?“
„A vy snad bydlíte s maminkou?“ Zeptala se ho teď ona.
Zasmál se: „To je přece něco úplně jiného.“
Musela se hodně ovládat. Pomalu a zhluboka se nadechla, než pokračovala:
„Ano a proč? Protože já sedím na vozíku a vy ne?“
V duchu napočítala do deseti a na vysvětlenou ještě dodala: „A pokud potřebuji s něčím pomoct, mám na to asistenty. Nechápu, proč bych měla zatěžovat maminku. Má už svoje roky a tudíž i svoje problémy.“
Raději nečekala na jeho reakci, ani na ni nebyla zvědavá. Na nic už nebyla zvědavá. Krev jí silně tepala ve spáncích. Už toho všeho měla ažaž a začala se obávat, že se neovládne. Měla sto chutí začít křičet. Raději tedy rázně otočila svůj invalidní vozík a zamířila k autu. Odemkla, přesedla a začala s nakládáním vozíku. Stál kousek dál a sledoval ji. Když zasunula klíček do zapalování, přiskočil k ní: „Počkej, neblbni, to není hračka.“
Tak to už bylo na ni moc. Opět začala počítat do deseti. Chtěla být rychle co nejdál od něho a už ho nikdy v životě nepotkat. Nakonec se ale přece jen ovládla a řekla: „Milej pane, já mám řidičák už dvacet let a nikdo mi ho zadarmo nedal, musela jsem dělat stejné testy a jízdy jako vy. Možná i přísnější díky tomu, že sedím na vozíku. A taky si dovoluji tvrdit, že pokud nejste zrovna automechanik, nebo blázen do aut, tak toho o autech vím víc než vy!“
Chvíli přemýšlela, jestli se má ovládnout a ušetřit si uštěpačnou poznámku, ale bylo toho na ni už trochu moc. Podlehla a dodala: „Jeden z nás dvou je mentálně postižený, ale já to nejsem. Já teda ne.“ Zabouchla dveře a rychle odjela.
Ještě chvíli tam stál a tupě za ní zíral. Nechápal.
