pixel

Příspěvky autora

Láska

PEOPLE-verka

Hned jak Viki poprvé spatřila Liborovy krásné oči, začala se v nich topit. A topila se v nich rychle a ráda. Byly bleděmodré jako letní obloha za krásného slunečného dne, velké jako oceán, olemované hustými, dlouhými řasami. Černými jako ta nejčernější noc. Tak krásné oči u chlapa ještě neviděla.

„Jsem Libor.“
Přijala podávanou ruku. Byla příjemně teplá a suchá. Zaujaly ji jeho dlouhé štíhlé prsty zakončené čistými upravenými nehty. Velice příjemné ruce.

Pohledem se vrátila na jeho tvář. Oválná, souměrná, na chlapa až neskutečně krásná. Upravené černé obočí a husté černé vlasy silně kontrastovaly s těma velkýma modrýma očima.

Rovný, souměrný nos, malé, ale plné a krásně červené rty. Rty, které byly stvořeny k líbání, které musely umět líbat vášnivě, náruživě, dlouze … nekonečně dlouze.

Najednou si všimla, že ty nádherné rty se neustále pohybují a ač nerada, vrátila se do reality. Vždyť vůbec netušila, kdo tento krásný mladý muž je a co jí povídá.

„Viki, je vám dobře?“ Jeho slova ji vytrhla z myšlenek. „Viki, řekl jí Viki, ach můj Bože, jak krásně a sladce to znělo z jeho úst“, napadlo ji. Toužila po tom, aby to řekl znova a znova, aby to opakoval pořád dokola.

„Jste tak bledá. Je vám dobře? Nemám vám přinést trochu vody?“ Jeho slova ji vrátila do reality.

„Ne! Ne!“ Řekla rychle. Nechtěla, aby se vzdálil. Naopak, dala by kdoví co za to, aby se přiblížil, aby byl blíž a blíž a … úplně nejblíž … Chtěla ho i nadále aspoň sledovat, centimetr po centimetru studovat jeho postavu a představovat si, co asi ukrývá sněhobílá polokošile, jejíž rozepnuté knoflíčky odhalovaly kousíček opálené kůže jeho mužného hrudníku. Ta kůže musela být jemná, hladká, hebká. Ve svých představách mu tu polokošili pomalu svlékla a hladila mu jeho mužnou hruď, jeho pevné, vypracované svaly, prsty mu zajížděla do černých chloupků, kterých měl jistě víc než dost. A ji neskutečně lákaly a dráždily a …

„Viki! Viki!“

Ač nerada, opět se musela vrátit do reality.

„Omlouvám se,“ zakoktala.

„Bolí vás hlava, že? Uvařím vám kafe.“

Mlčky přikývla.

„A pustíte mi, prosím, už tu ruku? Budu ji potřebovat.“ Zeptal se jí.

„Omlouvám se,“ zakoktala znovu. „Já … já …“

„Neomlouvejte se pořád,“ řekl klidně. „Vidím, že vám není dobře. Máte problémy s tlakem?“ Zajímal se. „To se lidem na vozíku stává.“

Hned se toho chytla a přikývla. Libor teda vstal a zamířil do kuchyně. To bylo vůbec poprvé, co ji nevadilo, když se u ní cizí člověk hned choval jako doma. Právě naopak. V této chvíli chtěla, aby tam byl doma, aby se tam aspoň cítil jako doma. Tak krásný, mladý a zdravý muž! Hltala ho pohledem. Zezadu byl na něho úplně stejně hezký pohled. A stejně zajímavý. Dlouhé, silné, svalnaté nohy měly barvu mléčné čokolády. Pevný kulatý zadek se ukrýval v riflových kraťasech a Viki přestávala dýchat. Kdyby se teď otočil, vrhl se na ni a vzal ji do náruče, ani by se nebránila. Nebránila by se ani kdyby ji položil na gauč, pevně objal a přisál se na její ústa.

„Viki, můžu vám ten šálek postavit na stůl?“

Rychle se vrátila zpět do reality. No to, co uviděla přímo před svým zrakem ji vyrazilo dech. Libor ji podával šálek s kávou a ona v tu chvíli měla oči přesně v úrovni jeho poklopce. Zdálo se, že toho ukrývá vcelku dost a že i v tomto ohledu byla příroda štědrá.

Viki polka a raději pohledem rychle zajela na Liborovu tvář.

„Taky jsem si, s dovolením, uvařil. Taky mě trápí nízký tlak. Jirka říkal,“ odmlčel se. Ale jenom aby postavil hrnky opatrně na stůl a sedl si.

„Jirka?“ Zopakovala po něm. „Jaký Jirka? Kdo je Jirka?“ Do této chvíle ho vůbec neposlouchala a teď nechápala o čem mluví.“

„No přece ten můj přítel.“

„Jo,“ přikývla. Dál ho už zase neposlouchala. Zbortil se jí celý její sen o mladém krásném chlapovi, který se bude o ni starat po úplně všech stránkách a bude uspokojovat úplně všechny její potřeby.

Bylo to jako ledová sprcha, která ji vrátila do kruté reality. A to už si začínala myslet, že konečně potkala chlapa svých snů, že konečně potkala lásku svého života.

Chlapa, který jí ukáže, co je to život. Chlapa, který ji zasvětí do tajů lásky, chlapa, který ji ukáže jak krásné je milovat a být milován.

Příspěvky autora

Podobné příspěvky

Láska

PEOPLE-verka

Hned jak Viki poprvé spatřila Liborovy krásné oči, začala se v nich topit. A topila se v nich rychle a ráda. Byly bleděmodré jako letní obloha za krásného slunečného dne, velké jako oceán, olemované hustými, dlouhými řasami. Černými jako ta nejčernější noc. Tak krásné oči u chlapa ještě neviděla.

„Jsem Libor.“
Přijala podávanou ruku. Byla příjemně teplá a suchá. Zaujaly ji jeho dlouhé štíhlé prsty zakončené čistými upravenými nehty. Velice příjemné ruce.

Pohledem se vrátila na jeho tvář. Oválná, souměrná, na chlapa až neskutečně krásná. Upravené černé obočí a husté černé vlasy silně kontrastovaly s těma velkýma modrýma očima.

Rovný, souměrný nos, malé, ale plné a krásně červené rty. Rty, které byly stvořeny k líbání, které musely umět líbat vášnivě, náruživě, dlouze … nekonečně dlouze.

Najednou si všimla, že ty nádherné rty se neustále pohybují a ač nerada, vrátila se do reality. Vždyť vůbec netušila, kdo tento krásný mladý muž je a co jí povídá.

„Viki, je vám dobře?“ Jeho slova ji vytrhla z myšlenek. „Viki, řekl jí Viki, ach můj Bože, jak krásně a sladce to znělo z jeho úst“, napadlo ji. Toužila po tom, aby to řekl znova a znova, aby to opakoval pořád dokola.

„Jste tak bledá. Je vám dobře? Nemám vám přinést trochu vody?“ Jeho slova ji vrátila do reality.

„Ne! Ne!“ Řekla rychle. Nechtěla, aby se vzdálil. Naopak, dala by kdoví co za to, aby se přiblížil, aby byl blíž a blíž a … úplně nejblíž … Chtěla ho i nadále aspoň sledovat, centimetr po centimetru studovat jeho postavu a představovat si, co asi ukrývá sněhobílá polokošile, jejíž rozepnuté knoflíčky odhalovaly kousíček opálené kůže jeho mužného hrudníku. Ta kůže musela být jemná, hladká, hebká. Ve svých představách mu tu polokošili pomalu svlékla a hladila mu jeho mužnou hruď, jeho pevné, vypracované svaly, prsty mu zajížděla do černých chloupků, kterých měl jistě víc než dost. A ji neskutečně lákaly a dráždily a …

„Viki! Viki!“

Ač nerada, opět se musela vrátit do reality.

„Omlouvám se,“ zakoktala.

„Bolí vás hlava, že? Uvařím vám kafe.“

Mlčky přikývla.

„A pustíte mi, prosím, už tu ruku? Budu ji potřebovat.“ Zeptal se jí.

„Omlouvám se,“ zakoktala znovu. „Já … já …“

„Neomlouvejte se pořád,“ řekl klidně. „Vidím, že vám není dobře. Máte problémy s tlakem?“ Zajímal se. „To se lidem na vozíku stává.“

Hned se toho chytla a přikývla. Libor teda vstal a zamířil do kuchyně. To bylo vůbec poprvé, co ji nevadilo, když se u ní cizí člověk hned choval jako doma. Právě naopak. V této chvíli chtěla, aby tam byl doma, aby se tam aspoň cítil jako doma. Tak krásný, mladý a zdravý muž! Hltala ho pohledem. Zezadu byl na něho úplně stejně hezký pohled. A stejně zajímavý. Dlouhé, silné, svalnaté nohy měly barvu mléčné čokolády. Pevný kulatý zadek se ukrýval v riflových kraťasech a Viki přestávala dýchat. Kdyby se teď otočil, vrhl se na ni a vzal ji do náruče, ani by se nebránila. Nebránila by se ani kdyby ji položil na gauč, pevně objal a přisál se na její ústa.

„Viki, můžu vám ten šálek postavit na stůl?“

Rychle se vrátila zpět do reality. No to, co uviděla přímo před svým zrakem ji vyrazilo dech. Libor ji podával šálek s kávou a ona v tu chvíli měla oči přesně v úrovni jeho poklopce. Zdálo se, že toho ukrývá vcelku dost a že i v tomto ohledu byla příroda štědrá.

Viki polka a raději pohledem rychle zajela na Liborovu tvář.

„Taky jsem si, s dovolením, uvařil. Taky mě trápí nízký tlak. Jirka říkal,“ odmlčel se. Ale jenom aby postavil hrnky opatrně na stůl a sedl si.

„Jirka?“ Zopakovala po něm. „Jaký Jirka? Kdo je Jirka?“ Do této chvíle ho vůbec neposlouchala a teď nechápala o čem mluví.“

„No přece ten můj přítel.“

„Jo,“ přikývla. Dál ho už zase neposlouchala. Zbortil se jí celý její sen o mladém krásném chlapovi, který se bude o ni starat po úplně všech stránkách a bude uspokojovat úplně všechny její potřeby.

Bylo to jako ledová sprcha, která ji vrátila do kruté reality. A to už si začínala myslet, že konečně potkala chlapa svých snů, že konečně potkala lásku svého života.

Chlapa, který jí ukáže, co je to život. Chlapa, který ji zasvětí do tajů lásky, chlapa, který ji ukáže jak krásné je milovat a být milován.

Věra

Sex byl dán do vínku Matičkou Přírodou úplně všem, nejen lidem zdravým, ale i těm s různými problémy, nemocemi, i těm na vozíku. A možná právě tito lidé potřebují cítit blízkost toho druhého víc. Právě proto vznikla kniha „Erotika, sex a vozíčkáři“, proto vznikla spousta povídek, příběhů, článků, proto vznikly i tyto stránky, aby všichni mohli naplnit své touhy a potřeby.

Příspěvky autora

Podobné příspěvky