Začíná se zelenat tráva, rozkvétat příroda, v celé zvířecí říši začnou námluvy … a mezi lidmi? On hledá ji, ona hledá jeho … on hledá jeho … ona hledá ji … najednou nechce být nikdo sám. A člověk odkázaný na invalidní vozík není výjimkou.

Spousta zdravých lidí si myslí, že člověk na vozíku myslí jenom na svoje zdraví, svoje nemoci, svoje bolesti a jediné, co ho trápí je to, že nemůže chodit. Jenže i člověk na invalidním vozíku myslí na to, že by se rád projel parkem, zastavil se pod stromem, držel někoho za ruku, povídal si s ním vesele i vážně. A budete se možná divit, ale myslí i na to, že by někoho objal a líbal a jaké by to bylo, kdyby někdo líbal, objímal a hladil jeho ….
Číst dál….

Navykli jsme si hrát s přítelkyněmi takovou milou hru na lži. Říkám jim, že se mi líbí, že jim to sluší a podobně. Má přítelkyně ale téměř nikdy není žena. Je to jen vnitřní prostor pro nové rozpory. Proto ji čas od času opustím a začnu si s novou. Mám pocit, že se tím něco vylepší. Ale i tato nová holka se mi dostane do hlavy a začne se tam roztahovat. Asi si nakonec najdu kluka, možná to bude lepší. Nevím, proč jsou všechny mé přítelkyně tak žárlivé. Nesmím se v jejich přítomnosti ohlížet na sebe. Ani za sebe. Nesmím si začít s jinou ženou, sáhnout jí na stehno, té jiné. Některé přítelkyně se zkoušely za ty jiné převlékat.
Číst dál….