pixel Skip to content

Příspěvky autora

Nelez mi do vzpomínek

women-5654980_1920

Petra zajela se svým vozíkem blíž k oknu. Venku bylo bílo a dál chumelilo. Lidi chodili zabaleni v kabátech, jako ve svých kokonech. Ani nos jim netrčel ven. Sníh jim vrzal pod nohami. Snažila se zachytit aspoň ten zvuk. Milovala ho. Odjakživa. Vrzání čerstvě napadaného sněhu. Nemohla ho slyšet, tak si ho aspoň představovala.

Tiše si vzdychla. Záviděla zdravýmlidem tu chůzi po čerstvě napadaném sněhu. Milovala zimu, milovala sníh, ale teď, na invalidním vozíku, byla v zimě odsouzena k pobytu ve svém bytě. Po té nešťastné autonehodě jí zůstaly ochrnuté nohy a postižené ruce, takže pohyb na vozíku ve sněhu absolutně nezvládala.

Tak seděla doma za oknem a sledovala padající sníh. Marně se snažila pohledem zachytit neskutečnou krásu jednotlivých vloček.

Po chvíli to vzdala, opřela se lokty o parapet, vložila hlavu do dlaní a zavřela oči. V tu chvíli se ocitla na horách. Ve vzpomínkách se vrátila o pár let zpět. Ještě před tu autonehodu.

Jela, tenkrát s Liborem, do Tater. Byla to její poslední zima strávená na horách, poslední dny s Liborem. A nejen dny.

Hory byly krásné, bílé, sněhu až-až, sjezdovky jedna lepší než druhá, všechny vleky v provozu. Co víc si přát?

Jako jediná z celé party vyzkoušela i tu nejnáročnější a současně nejdelší sjezdovku. Byla to paráda. Užívala si ticho hor, hromady sněhu, slunce na obloze, jako už dlouho ne.Jakoby tušila, že je to naposledy.

Když se vrátila,jako poslední,večer na chatu, všichni už tam byli a vesele se bavili.

Tonda připravil palačinky s tvarohem a čaj s rumem. Byla promrzlá, dobře jí to padlo. Honza navrhl, že by mohli zajít do baru, chvíli posedět. Všichni byli nadšeni, kromě Libora:

„Jo, běžte, my si aspoň uděláme s Petrou zcela soukromou diskotéku.“

Někdo zaváhal.

„Zcela soukromou,“ zdůraznil nahlas Libor.

Když všichni odešli, zhasl světlo, rozsvítil jen stolní lampičku a pustil krásné ploužáky od Scorpions. Ty ji pokaždé dostaly. Měkla po nich jako zmrzlina ve třicetistupňovém vedru.

Libor ji vzal za ruku a vtáhl doprostřed místnosti. Pevně ji objal okolo pasu a zaútočil. Tělo na tělo, rty na rty. Cítila jeho horký dech na svém krku, jeho jazyk, jak se snaží dostat až do jejího krku, jeho svalnaté stehno, jak si tvrdě proráží cestu mezi její stehna…

„Na co myslíš?“ Vytrhl Petru ze vzpomínek manžel. Ani ho neslyšela vejít do místnosti.

„A proč jsi tady po tmě?“ Pokračoval.

Chvíli na něho nechápavě hleděla a přemýšlela, co tam dělá, když ona a Libor se právě připravují na krásný večer plný erotiky.

Poté jí došlo, že manžel je tam doma a Libor už není. Po tom nešťastném úraze ji vyměnil za jinou a jí zůstaly jenom vzpomínky, oči pro pláč a invalidní vozík.

Do široka otevřela oči a podívala se na manžela.

„Vzpomínám a k tomu světlo nepotřebuji,“ odpověděla tiše. Doufala, že mu to jako odpověď bude stačit a odejde. Opak byl pravdou. Rozsvítil velké světlo a zahleděl se na manželku.

„Je ti smutno za létem, za sluncem, za teplem, viď?“

„Ani ne,“ povzdechla si. „Spíš po horách, po zasněženém svahu, po lyžování …“

„Prosím tě,“ mávl rukou. „Dej pokoj.“ Podíval se z okna. „Všude led, sníh a mráz. Jaké můžeš mít na to vzpomínky?“

„Hezké,“ odpověděla stručně. V tomto směru si nikdy nerozuměli. Seznámili se, až už byla Petra na vozíku a na hory nejezdila. Manžel ji každé léto vozil někam k moři a v zimě ji zavíral doma. Byl přesvědčen, že když nemůže jezdit v zimě po venku, musí ji nenávidět, musí milovat a vzpomínat jen na teplo a na léto, stejně jako on.

Opak byl ale pravdou. Petra zimu a bílé kopce milovala i dál. Teď, když už pro svůj handicap tam nemohla jezdit, aspoň se tam ve vzpomínkách vracela.Ráda a často. Tyto vzpomínky byly spojeny s partou veselých lidí, s povídáním, hraním her, s tancem a milováním. Krásným, něžným, ale i plným vášně, touhy experimentovat a zkoušet nové a nové věci. To s manželem nikdy nezažila. A tak vzpomínala.

Manžel si uvařil kafe a sedl si ke knížce.

Petra opět zavřela oči a ve vzpomínkách se vrátila k poslední zimě v Tatrách, na chatu, na ten poslední večer s tancem a s Liborem. Milovala ho. Moc ho milovala. Myslela, že on ji taky. Aspoň jí to každou chvíli tvrdil. Tak rád ji objímal, tak rád ji líbal. I v ten večer. Objímal ji vlastně neustále a při každé příležitosti byl doslova přisátý na jejich rtech. Bylo to tak krásné, tak opojné.

„Dáš si chleba s marmeládou?“ Opět ji vytrhl manžel ze vzpomínek. Začala ho podezírat, že jí to dělá schválně. Zavrtěla hlavou.

Opět zavřela oči a vrátila se k tomu večeru, k tanci v Liborově náruči… To bylo naposled, co byli spolu. Naposled, co se milovali. Dlouze, chvíli jemně a něžně, chvíli divoce, vášnivě, živočišně.

 

Pak přišla ta nešťastná autonehoda. Libor ji ještě jednou navštívil v nemocnici. Když ale pochopil, že Petra už navždy zůstane na vozíku, že už se víc na lyže, ba ani na nohy nepostaví, víc se neukázal. Bylo jí to líto. Moc. Scházel ji. Ještě i dnes, po letech, i přes tu zradu, i přesto, že už sama měla manžela, i přesto všechno ji Libor scházel. Milovala ho, jako do té doby nikoho.

 

„A kafe si dáš?“ Znovu se jí zeptal manžel. „Pořád vzpomínáš?“

Přikývla se slzami v očích: „Jo.“

„Na něco hezkého aspoň? Zeptal se jí z kuchyně.“

Opět přikývla: „Ano.“

„Takže jsem v těch vzpomínkách taky.“

V místnosti zavládlo ticho.

 

Příspěvky autora

Podobné příspěvky

Nelez mi do vzpomínek

women-5654980_1920

Petra zajela se svým vozíkem blíž k oknu. Venku bylo bílo a dál chumelilo. Lidi chodili zabaleni v kabátech, jako ve svých kokonech. Ani nos jim netrčel ven. Sníh jim vrzal pod nohami. Snažila se zachytit aspoň ten zvuk. Milovala ho. Odjakživa. Vrzání čerstvě napadaného sněhu. Nemohla ho slyšet, tak si ho aspoň představovala.

Tiše si vzdychla. Záviděla zdravýmlidem tu chůzi po čerstvě napadaném sněhu. Milovala zimu, milovala sníh, ale teď, na invalidním vozíku, byla v zimě odsouzena k pobytu ve svém bytě. Po té nešťastné autonehodě jí zůstaly ochrnuté nohy a postižené ruce, takže pohyb na vozíku ve sněhu absolutně nezvládala.

Tak seděla doma za oknem a sledovala padající sníh. Marně se snažila pohledem zachytit neskutečnou krásu jednotlivých vloček.

Po chvíli to vzdala, opřela se lokty o parapet, vložila hlavu do dlaní a zavřela oči. V tu chvíli se ocitla na horách. Ve vzpomínkách se vrátila o pár let zpět. Ještě před tu autonehodu.

Jela, tenkrát s Liborem, do Tater. Byla to její poslední zima strávená na horách, poslední dny s Liborem. A nejen dny.

Hory byly krásné, bílé, sněhu až-až, sjezdovky jedna lepší než druhá, všechny vleky v provozu. Co víc si přát?

Jako jediná z celé party vyzkoušela i tu nejnáročnější a současně nejdelší sjezdovku. Byla to paráda. Užívala si ticho hor, hromady sněhu, slunce na obloze, jako už dlouho ne.Jakoby tušila, že je to naposledy.

Když se vrátila,jako poslední,večer na chatu, všichni už tam byli a vesele se bavili.

Tonda připravil palačinky s tvarohem a čaj s rumem. Byla promrzlá, dobře jí to padlo. Honza navrhl, že by mohli zajít do baru, chvíli posedět. Všichni byli nadšeni, kromě Libora:

„Jo, běžte, my si aspoň uděláme s Petrou zcela soukromou diskotéku.“

Někdo zaváhal.

„Zcela soukromou,“ zdůraznil nahlas Libor.

Když všichni odešli, zhasl světlo, rozsvítil jen stolní lampičku a pustil krásné ploužáky od Scorpions. Ty ji pokaždé dostaly. Měkla po nich jako zmrzlina ve třicetistupňovém vedru.

Libor ji vzal za ruku a vtáhl doprostřed místnosti. Pevně ji objal okolo pasu a zaútočil. Tělo na tělo, rty na rty. Cítila jeho horký dech na svém krku, jeho jazyk, jak se snaží dostat až do jejího krku, jeho svalnaté stehno, jak si tvrdě proráží cestu mezi její stehna…

„Na co myslíš?“ Vytrhl Petru ze vzpomínek manžel. Ani ho neslyšela vejít do místnosti.

„A proč jsi tady po tmě?“ Pokračoval.

Chvíli na něho nechápavě hleděla a přemýšlela, co tam dělá, když ona a Libor se právě připravují na krásný večer plný erotiky.

Poté jí došlo, že manžel je tam doma a Libor už není. Po tom nešťastném úraze ji vyměnil za jinou a jí zůstaly jenom vzpomínky, oči pro pláč a invalidní vozík.

Do široka otevřela oči a podívala se na manžela.

„Vzpomínám a k tomu světlo nepotřebuji,“ odpověděla tiše. Doufala, že mu to jako odpověď bude stačit a odejde. Opak byl pravdou. Rozsvítil velké světlo a zahleděl se na manželku.

„Je ti smutno za létem, za sluncem, za teplem, viď?“

„Ani ne,“ povzdechla si. „Spíš po horách, po zasněženém svahu, po lyžování …“

„Prosím tě,“ mávl rukou. „Dej pokoj.“ Podíval se z okna. „Všude led, sníh a mráz. Jaké můžeš mít na to vzpomínky?“

„Hezké,“ odpověděla stručně. V tomto směru si nikdy nerozuměli. Seznámili se, až už byla Petra na vozíku a na hory nejezdila. Manžel ji každé léto vozil někam k moři a v zimě ji zavíral doma. Byl přesvědčen, že když nemůže jezdit v zimě po venku, musí ji nenávidět, musí milovat a vzpomínat jen na teplo a na léto, stejně jako on.

Opak byl ale pravdou. Petra zimu a bílé kopce milovala i dál. Teď, když už pro svůj handicap tam nemohla jezdit, aspoň se tam ve vzpomínkách vracela.Ráda a často. Tyto vzpomínky byly spojeny s partou veselých lidí, s povídáním, hraním her, s tancem a milováním. Krásným, něžným, ale i plným vášně, touhy experimentovat a zkoušet nové a nové věci. To s manželem nikdy nezažila. A tak vzpomínala.

Manžel si uvařil kafe a sedl si ke knížce.

Petra opět zavřela oči a ve vzpomínkách se vrátila k poslední zimě v Tatrách, na chatu, na ten poslední večer s tancem a s Liborem. Milovala ho. Moc ho milovala. Myslela, že on ji taky. Aspoň jí to každou chvíli tvrdil. Tak rád ji objímal, tak rád ji líbal. I v ten večer. Objímal ji vlastně neustále a při každé příležitosti byl doslova přisátý na jejich rtech. Bylo to tak krásné, tak opojné.

„Dáš si chleba s marmeládou?“ Opět ji vytrhl manžel ze vzpomínek. Začala ho podezírat, že jí to dělá schválně. Zavrtěla hlavou.

Opět zavřela oči a vrátila se k tomu večeru, k tanci v Liborově náruči… To bylo naposled, co byli spolu. Naposled, co se milovali. Dlouze, chvíli jemně a něžně, chvíli divoce, vášnivě, živočišně.

 

Pak přišla ta nešťastná autonehoda. Libor ji ještě jednou navštívil v nemocnici. Když ale pochopil, že Petra už navždy zůstane na vozíku, že už se víc na lyže, ba ani na nohy nepostaví, víc se neukázal. Bylo jí to líto. Moc. Scházel ji. Ještě i dnes, po letech, i přes tu zradu, i přesto, že už sama měla manžela, i přesto všechno ji Libor scházel. Milovala ho, jako do té doby nikoho.

 

„A kafe si dáš?“ Znovu se jí zeptal manžel. „Pořád vzpomínáš?“

Přikývla se slzami v očích: „Jo.“

„Na něco hezkého aspoň? Zeptal se jí z kuchyně.“

Opět přikývla: „Ano.“

„Takže jsem v těch vzpomínkách taky.“

V místnosti zavládlo ticho.

 

Věra

Sex byl dán do vínku Matičkou Přírodou úplně všem, nejen lidem zdravým, ale i těm s různými problémy, nemocemi, i těm na vozíku. A možná právě tito lidé potřebují cítit blízkost toho druhého víc. Právě proto vznikla kniha „Erotika, sex a vozíčkáři“, proto vznikla spousta povídek, příběhů, článků, proto vznikly i tyto stránky, aby všichni mohli naplnit své touhy a potřeby.

Příspěvky autora

Podobné příspěvky