Po odchodu manžela zůstala Táňa úplně sama. Bylo jí z toho smutno. Její krásný útulný byt jí najednou připadal studený a prázdný. Nechtěla být sama. Neuměla být sama. Po tvářích jí stékaly slzy.
Byla poprvé sama na své narozeniny. Krásné pětadvacáté a nebylo je s kým slavit. A ona je nechtěla slavit sama.
Zima. Sníh. Haldy sněhu. Bílá krása. Ladovská zimní pohádka.
Jako zdravá jsem zimu milovala. Žila jsem na Slovensku, sestra závodně lyžovala, tatínek byl tělocvikář, a tak nebyl problém každý víkend, každou volnou chvilku strávit na horách, na sněhu, na lyžích. Liptov, Tatry … nebylo to daleko.
Ta zatáčka byla blbě klopená, jak už to občas na cestách a cestičkách na konci světa bývá.
Že to přehnali s rychlostí na té „cestě přírodou“, bylo vidět hned. Vyletěli ze zatáčky. Hanka čekala náraz, ale strom těsně minuli. Dokonce se ani, jakýmsi zázrakem, s autem nepřevrátili. Hanka si vydechla. „Paráda!“ – měla chuť zařvat. Tady by se totiž pomoci asi nedočkali. Tady, na té Bohem zapomenuté cestě, projede tak jedno auto za týden (pokud je hezké počasí). Opravdový, krásný konec světa. Ideální místo pro klid, rozjímání, zpytování svědomí, pro odpočinek těla i duše a možná i ideální místo na usmíření dvou lidí, kteří na společné dlouhé cestě životem, ztratili jeden druhého.
Miloš byl od dětství, po ošklivém pádu ze schodů, na vozíku. A tak se stalo, že byl ještě v šestnácti letech nepolíbený. Nahou ženu viděl jen v časopise, erotické hrátky a věci ostatní viděl jen v pornofilmu. A tak rád by se líbal, čichal k ženě, zkoušel pevnost ženských ňader, hebkost jejich kůže, jemnými doteky zkoumal, zkoušel, hledal … a přitom poslouchal vzdechy, které mu ve filmech zněly jako rajská hudba, chtěl slyšet jejich zrychlený dech, výkřiky slasti a rozkoše …
„Ne, Marie! Nezdržuj mě!“ Obrátil se k manželce zády a zahleděl se ven z okna. Když už se k tak radikálnímu kroku konečně odhodlal, nesmí to vzdát. Dlouho se na to připravoval, celé roky, ale až teď našel odvahu k tomu, aby to uskutečnil, aby jí všechno řekl. Pokaždé ale, když začal a Maruška k němu obrátila svoje pořád krásné modré oči a chytla se za srdce, vzdal to. Pokaždé, když uviděl její tlustý zadek a obrovská ňadra, vzdal to. Proto se teď raději díval ven oknem, aby našel sílu říct jí všechno, co ho trápilo a užíralo. Za těch třicet let manželství se toho už nasbíralo víc než dost. Proto se zhluboka nadechl a pokračoval: „Nemá to cenu.“
Je jen jeden den na vzpomínky
Ublížených narcisů…
Nastav druhou tvář
A poslední příval života
Se ti vryje pod kůži
Ukaž svůj podmanivý hněv
A rozpřáhni ruce k objetí
Nechť vejde zapomnění do tvého nitra
Ty nikdy… nikdy nebudeš odpočívat v pokoji
Neb druzí vidí tvoji promarněnou jiskru,
Která jako sten malého dítěte utonula v neurčitu,
Která jako blesk z čistého nebe
Proletěla tmou v žumpě světa,
Jež se hroutí do útrob nechutnosti těch,
kteří za tvými zády šířili revoluci proti tobě.
Těch, jenž nikdy nemohli spatřit tebe,
jako blaženého poutníka po lidském utrpení
Posvěceného lidskou lží
Chodícího bahnitou pouští lidumilů
A nacházejícího jenom hnus,
Který z popela se rodí
A umírá, aniž by kdy odpočíval v pokoji
Po odchodu manžela zůstala Táňa úplně sama. Bylo jí z toho smutno. Její krásný útulný byt jí najednou připadal studený a prázdný. Nechtěla být sama. Neuměla být sama. Po tvářích jí stékaly slzy.
Byla poprvé sama na své narozeniny. Krásné pětadvacáté a nebylo je s kým slavit. A ona je nechtěla slavit sama.
Zima. Sníh. Haldy sněhu. Bílá krása. Ladovská zimní pohádka.
Jako zdravá jsem zimu milovala. Žila jsem na Slovensku, sestra závodně lyžovala, tatínek byl tělocvikář, a tak nebyl problém každý víkend, každou volnou chvilku strávit na horách, na sněhu, na lyžích. Liptov, Tatry … nebylo to daleko.
Ta zatáčka byla blbě klopená, jak už to občas na cestách a cestičkách na konci světa bývá.
Že to přehnali s rychlostí na té „cestě přírodou“, bylo vidět hned. Vyletěli ze zatáčky. Hanka čekala náraz, ale strom těsně minuli. Dokonce se ani, jakýmsi zázrakem, s autem nepřevrátili. Hanka si vydechla. „Paráda!“ – měla chuť zařvat. Tady by se totiž pomoci asi nedočkali. Tady, na té Bohem zapomenuté cestě, projede tak jedno auto za týden (pokud je hezké počasí). Opravdový, krásný konec světa. Ideální místo pro klid, rozjímání, zpytování svědomí, pro odpočinek těla i duše a možná i ideální místo na usmíření dvou lidí, kteří na společné dlouhé cestě životem, ztratili jeden druhého.
Miloš byl od dětství, po ošklivém pádu ze schodů, na vozíku. A tak se stalo, že byl ještě v šestnácti letech nepolíbený. Nahou ženu viděl jen v časopise, erotické hrátky a věci ostatní viděl jen v pornofilmu. A tak rád by se líbal, čichal k ženě, zkoušel pevnost ženských ňader, hebkost jejich kůže, jemnými doteky zkoumal, zkoušel, hledal … a přitom poslouchal vzdechy, které mu ve filmech zněly jako rajská hudba, chtěl slyšet jejich zrychlený dech, výkřiky slasti a rozkoše …
„Ne, Marie! Nezdržuj mě!“ Obrátil se k manželce zády a zahleděl se ven z okna. Když už se k tak radikálnímu kroku konečně odhodlal, nesmí to vzdát. Dlouho se na to připravoval, celé roky, ale až teď našel odvahu k tomu, aby to uskutečnil, aby jí všechno řekl. Pokaždé ale, když začal a Maruška k němu obrátila svoje pořád krásné modré oči a chytla se za srdce, vzdal to. Pokaždé, když uviděl její tlustý zadek a obrovská ňadra, vzdal to. Proto se teď raději díval ven oknem, aby našel sílu říct jí všechno, co ho trápilo a užíralo. Za těch třicet let manželství se toho už nasbíralo víc než dost. Proto se zhluboka nadechl a pokračoval: „Nemá to cenu.“
Je jen jeden den na vzpomínky
Ublížených narcisů…
Nastav druhou tvář
A poslední příval života
Se ti vryje pod kůži
Ukaž svůj podmanivý hněv
A rozpřáhni ruce k objetí
Nechť vejde zapomnění do tvého nitra
Ty nikdy… nikdy nebudeš odpočívat v pokoji
Neb druzí vidí tvoji promarněnou jiskru,
Která jako sten malého dítěte utonula v neurčitu,
Která jako blesk z čistého nebe
Proletěla tmou v žumpě světa,
Jež se hroutí do útrob nechutnosti těch,
kteří za tvými zády šířili revoluci proti tobě.
Těch, jenž nikdy nemohli spatřit tebe,
jako blaženého poutníka po lidském utrpení
Posvěceného lidskou lží
Chodícího bahnitou pouští lidumilů
A nacházejícího jenom hnus,
Který z popela se rodí
A umírá, aniž by kdy odpočíval v pokoji
