Gábina byla Klářina nová kolegyně. Byla jen o rok starší, a tak toho měly hodně společného. Třeba lásku ke stejnému stylu hudby, k tanci, ke karetním hrám… Bylo to fajn a obě tomu byly rády. Měly dokonce i společnou cestu stejným autobusem z práce domů. Bydlely totiž ve stejném domě, pouze na jiných patrech. Jediný rozdíl mezi nimi byl snad v tom, že Klára byla vdaná a Gábina ne. Ale Klára děti neměla a její manžel byl hodně společenský člověk, a tak mu ani trochu nevadilo, že Gábina se u nich často zastavovala – na kafe, na večeři, na partičku karet, nebo přinesla krabici chlebíčků, které nadělala a neměl je kdo sníst… Říkávala, že Klára je její sestra, kterou nikdy neměla a nebýt jejího manžela, že by se k ní i nastěhovala. Nosívala jí květiny, zeleninu z trhu, domácí vajíčka od babičky…
Gábina byla také velmi dobrá kuchařka, vaření ji bavilo a jedinou vadou bylo to, že neuměla uvařit pouze jednu porci. Často přes víkendy zvala Kláru a jejího manžela proto na oběd. Jednou navařila plný hrnec svíčkové. Tu uměla snad nejlepší na světě a pozvala Kláru i s manželem, aby jí s ní pomohli. Oba šli velice rádi.
Po večeři otevřeli lahvinku vína, kterou přinesli, poseděli do půlnoci, než se ozval Klářin žlučník. Zaúpěla.
„Pojď se na chvíli natáhnout vedle do pokoje, uleví se ti.“
Klára s radostí přijala nabídku, stočila se na válendě do klubíčka a na chvíli zavřela oči.
Když je opět otevřela, byla všude tma a ticho. Vstala, rozsvítila a na stolku uprostřed místnosti našla lístek: „Vzbuď nás v šest hodin.“
Zarazila se. Jak „vzbuď nás“?! Proletěla celý byt. Byl prázdný. Se zlým tušením utíkala domů. Brala schody po třech, jako smyslů zbavená. Byli v ložnici a úplně klidně spali. Jejich nahá těla se různě proplétala a připomínala nějakou sochu moderního umění. Klára se zhluboka nadechla. Šla do kuchyně, zapálila si cigaretu a přemýšlela: „můj manžel, moje kamarádka, můj byt…“ to přece nemůže být pravda! To by jí Gábina nikdy neudělala. A manžel taky ne – byl od úrazu před pěti lety na vozíku a jak sám říkával – moc dobře si uvědomoval, co Klára pro něho znamená a co všechno pro něho dělá. Že by ji nikdy neopustil a nevyměnil za žádnou jinou ženskou.
Vrátila se tedy do ložnice v blahé naději, že to byl klam, zlý sen… Nebyl.
Chvíli tam tak stála mezi dveřmi s cigaretou v ruce a přemýšlela, jestli je má zabít. Pak si ale uvědomila, že to by nezvládla, a tak vymyslela mnohem lepší mstu. Uvařila si kafe, počkala ještě půl hodinku, až začne být na ulici rušno. Poté je vzbudila, otevřela okno a před jejich očima jim vyhazovala úplně všechno oblečení včetně spodního prádla na ulici plnou lidí.
„A ven! Vypadněte!“ Řekla rázně.
Gábina se na ni nechápavě podívala: „nahá?“ Nechápala. „Já klíče od svého bytu mám v těch kalhotách, cos mi vyhodila z okna.“
„Já vím,“ řekla suše Klára.
Poté otevřela dveře na chodbu a rázně řekla: „Ven!“
Manžel se na ni smutně podíval: „Já taky? Neodpustíš mi?“
„Vypadni, než poletí i ten vozík!“
Z okna uprostřed hustě obydleného sídliště v centru velkoměsta se pak škodolibě dívala, jak si nahá Gábina utíká pro věci, sbírá je a rychle je na sebe obléká. S úsměvem pak naslouchala pikantním poznámkám lidí stojících na zastávce, která byla přímo u jejich vchodu.
„Pomsta je sladká,“ napadlo ji. Pak ale zavřela okno, utřela si slzy a uvědomila si, že se jí vůbec neulevilo.
