Mám pocit, že se mi někde vzadu na krku páří dvě roztoužené vážky. Sotva přistály, hned šly na věc, možná s tím začaly už za letu. Když si nedám pozor, můžu z toho zešílet. A tak se obracím, abych to utnul. Jenže jakási neviditelná tlaková vlna mě táhne pořád dopředu.
Bylo to takové trochu nestvůrné a teď se mi nechce říct co, bylo to umírat každou vteřinou a nedávat na to vůbec pozor, byl to rozpad v přímém přenosu, který si nikdo nepřehrál ani ze záznamu, bylo to foukání do skla, které se proměnilo v terakotu, a pak plivat cucky hlíny a nebo naopak žrát chuchvalce vlasů a myslet na obří budoucnost, která mě tam někde čeká s tebou nebo bez tebe. A žert zesnulého spisovatele jako kletba, která nám znemožňuje se v tomhle životě znovu potkat. Viděl jsem tě nedávno a nebyla jsi to ty. Viděl jsem tě smutnýma očima a nebyl jsem to já. Co je to smutnýma? Spíš očima plnýma takové intimní bodavé bolesti. Můj nádor na nevím kolikátém obratli. Plíce, které už nechtějí hrát moji hru. Do toho různé vztahy s různými lidmi a s různou intenzitou. A nic než políček, ne pět políček, ani ne komunitní zahrádka, kterou jste měli s Martinem na Maninách, ale prostě políček bez kamarádů a bez vysvětlení.
Zvony z kostela, místo u mísy v kleče, míšení všech možných protikladů, klášterní zahrada plná necudně pronikavých mrkví, zatím spí v hlíně, říká jeptiška s barokním poprsím v šatičkách jak z koncertu Depeche mode… Zuzano, jsem tu s tebou ještě?
Ale to není vše. Milujeme se na pravidelné bázi. A na solidním základě. Tak nějak rutinně, bez velkých převratů. V klidu a v pokoji a v bytě po babičce tvého syna z manželovy strany. Beru tě do rukou a trochu pálíš. Trochu zvlhčuješ. Myslím na vodíkovou pumu. Jednou nás to stejně všechno doběhne.
Nevím, kdo jsi byla. A to je chyba bez možnosti nápravy. Snažím se vzpomenout si. Měla jsi v sobě dost neúnosnou erotiku. Ale vlastně ta magie, kterou jsem tě tehdy opředl, a která mě roztrhala zevnitř, fungovala později i u jiných žen. Jen tam do sebe všechno tak hezky nezapadalo.
Kdysi jsem na tebe myslel tuze eroticky.
A prosil kruhy kouře: plujte vzduchem. Miloval jsem tě po tureckém způsobu bez ozvěny v trojrozměrném světě. Na paletě rozumu jsem smíchal všechny barvy vášně. A potichu mluvil se životem v sobě, zatímco jsi tancovala u tyče. Ten večer nedaleko Panny Marie před Týnem, v non-stopu s lampióny. Salome a sexy hadry a potom ještě mlčení ve tmě, s tebou na klíně a s ginem v lahvi.
Mám pocit, že se mi někde vzadu na krku páří dvě roztoužené vážky. Sotva přistály, hned šly na věc, možná s tím začaly už za letu. Když si nedám pozor, můžu z toho zešílet. A tak se obracím, abych to utnul. Jenže jakási neviditelná tlaková vlna mě táhne pořád dopředu.
Bylo to takové trochu nestvůrné a teď se mi nechce říct co, bylo to umírat každou vteřinou a nedávat na to vůbec pozor, byl to rozpad v přímém přenosu, který si nikdo nepřehrál ani ze záznamu, bylo to foukání do skla, které se proměnilo v terakotu, a pak plivat cucky hlíny a nebo naopak žrát chuchvalce vlasů a myslet na obří budoucnost, která mě tam někde čeká s tebou nebo bez tebe. A žert zesnulého spisovatele jako kletba, která nám znemožňuje se v tomhle životě znovu potkat. Viděl jsem tě nedávno a nebyla jsi to ty. Viděl jsem tě smutnýma očima a nebyl jsem to já. Co je to smutnýma? Spíš očima plnýma takové intimní bodavé bolesti. Můj nádor na nevím kolikátém obratli. Plíce, které už nechtějí hrát moji hru. Do toho různé vztahy s různými lidmi a s různou intenzitou. A nic než políček, ne pět políček, ani ne komunitní zahrádka, kterou jste měli s Martinem na Maninách, ale prostě políček bez kamarádů a bez vysvětlení.
Zvony z kostela, místo u mísy v kleče, míšení všech možných protikladů, klášterní zahrada plná necudně pronikavých mrkví, zatím spí v hlíně, říká jeptiška s barokním poprsím v šatičkách jak z koncertu Depeche mode… Zuzano, jsem tu s tebou ještě?
Ale to není vše. Milujeme se na pravidelné bázi. A na solidním základě. Tak nějak rutinně, bez velkých převratů. V klidu a v pokoji a v bytě po babičce tvého syna z manželovy strany. Beru tě do rukou a trochu pálíš. Trochu zvlhčuješ. Myslím na vodíkovou pumu. Jednou nás to stejně všechno doběhne.
Nevím, kdo jsi byla. A to je chyba bez možnosti nápravy. Snažím se vzpomenout si. Měla jsi v sobě dost neúnosnou erotiku. Ale vlastně ta magie, kterou jsem tě tehdy opředl, a která mě roztrhala zevnitř, fungovala později i u jiných žen. Jen tam do sebe všechno tak hezky nezapadalo.
Kdysi jsem na tebe myslel tuze eroticky.
A prosil kruhy kouře: plujte vzduchem. Miloval jsem tě po tureckém způsobu bez ozvěny v trojrozměrném světě. Na paletě rozumu jsem smíchal všechny barvy vášně. A potichu mluvil se životem v sobě, zatímco jsi tancovala u tyče. Ten večer nedaleko Panny Marie před Týnem, v non-stopu s lampióny. Salome a sexy hadry a potom ještě mlčení ve tmě, s tebou na klíně a s ginem v lahvi.
