pixel Skip to content

Příspěvky autora

Zásadní otázka

wheelchair-567813_1920

„Co sex, pane doktore?“ zeptal se Tonda a zahleděl se doktorovi přímo do očí.

„Samozřejmě, že ne s vámi,“ dodal rychle, když uviděl rozpaky a ruměnec v mladé tváři.

„Vás nezajímá, co s vámi bude?“ podivil se doktor. „Zatím se každý člověk po úraze páteře zajímal o to, co a jak dál. Bude ještě někdy chodit? A co bude, když ne? Co bude dělat? Propustí ho z práce? Opustí ho manželka? Vás to nezajímá?“

Tohoto muže na invalidním vozíku lékař nechápal. Musí se přece na to ptát! Každý se ptá, i on musí!

„Vždyť jo – moc mě zajímá, co se mnou bude, jak to bude, ale otázka sexu je přece taky zcela zásadní. Já se vás neptám, jestli budu ještě někdy chodit a kdy – to přece vůbec nezáleží na vás, jestli budu cvičit, kolik budu cvičit a jak…“ Tonda se zhluboka nadechl a pokračoval: „Obávám se, že problém sexu, samotného aktu, pocitů a prožitků, když od pasu dolů vůbec nic necítím, cvičením neovlivním. Tady je to spíš otázka spadající do sfér medicínských. Nebo se mýlím? Tak co, doktore, bude to dobrý? A když ne, pomůžete mi?“

Když viděl doktorovy rozpaky a vytřeštěné oči, začal pochybovat.

„Můžete vůbec pro mě něco udělat?“ zeptal se s obavami.

Když lékař i nadále mlčel, pokračoval: „Kolik vám je let, pane doktore? Asi jako mně, že? Vy na sex nemyslíte? V takovém případě asi nejste tak úplně v pořádku a měl byste vyhledat odbornou pomoc. Normální muž v našem věku totiž na sex myslí několikrát za den.“

Tak to už bylo na mladého doktora moc. Nejenže tato slova slýchal v poslední době až moc často od manželky, teď ještě v práci?! Co si vůbec ten chudák na vozíku o sobě myslí? Že má právo ho kritizovat? Jeho? Doktora? A vůbec – copak každý musí myslet jenom na sex? Jeho manželka je zdravá, nemá co dělat, tak myslí na hlouposti, jako je sex… Ale tady ten chudák na vozíku…a ještě mu radí, že on, doktor, by měl vyhledat odbornou pomoc! Sám by ji měl vyhledat – sedí na vozíku a myslí na sex! To přece není normální!

Tonda ho chvíli nechal topit se ve vlastních myšlenkách, než opět spustil: „Zajímáte se, jestli jím, kolik piji, kolik vyčůrám, jestli kadím, prdím, ale taková zásadní otázka, jako je sex, jestli to funguje a jak to funguje, proč to nefunguje a co s tím, to vás vůbec nezajímá! Mě to ale zajímá! Mě ano! Tak s tím, sakra, něco dělejte! Pomozte mi! Poraďte mi!“

Doktor vstal ze židle: „Tak já vám někoho pošlu.“ A rychle odešel.

Po obědě vešla na nemocniční pokoj mladá lékařka. „Přišla jsem si s vámi popovídat o vašem úrazu.“

„Vy jste sexuoložka?“ zeptal se Tonda na rovinu.

Doktorka se zarazila: „Vypadám snad na to?“ Tonda si ji se zájmem důkladně prohlédl ze všech stran a úhlů. „Ale jo – vypadáte na to, že sexem žijete. Nebo, že žijete pro sex. To je správně – žijete pro sex! Ta postava!“ Mlsně se olízl. „Ty tvary!“ Zavzdychal. „A se mnou to nic nedělá – to je hodně blbé, že?“

Mladá žena si nasadila brýle, aby skryla svoje rozpaky, otevřela Tondovu dokumentaci a něco rychle zapisovala.

„Vy nejste sexuoložka!“ zarazil se Tonda. „Tak, kdo jste?“ Zeptal se nedůvěřivě.

„Doktor psychiatrie.“ Lékařka ani nezvedla hlavu od papírů.

„No nazdar!“ vykřikl Tonda. „Vás já nepotřebuji.“

„Ale potřebujete,“ snažila se ho přesvědčit. „Vy se přece máte zajímat o cvičení, o to, co pro vás může dnešní medicína udělat, co s vámi bude dál…“

Tonda mávl rukou, zajel s vozíkem k oknu a zahleděl se ven.

„Proč všichni řadíte vozíčkáře mezi nějaké exotické exponáty, které normální život nezajímá a ani nemá zajímat? Já jsem úplně normální chlap, se vším všudy! Chlap! Rozumíte? Chci žít normální život. Pouze nemůžu chodit, a tak sedím na vozíku. Pochopte to už konečně! Od čeho tady jste?! Doktor psychiatrie a nezajímá vás, co zajímá mě, co já potřebuji, co já chci?“

Po chvíli se otočil k lékařce.

„Proč jste vlastně přišla? Poslechnout si, jak brečím nad zkaženým životem? Jak škemrám a prosím o pomoc, jak pláči, že chci zase chodit, lyžovat, hrát fotbal…? Ano, chci! Než toho všeho ale zase dosáhnu, jestli toho cíle vůbec dosáhnu, chci normálně žít, nechci jenom sedět někde v koutě na vozíku a brečet! Já ne! Chápete to už konečně?“

„Tady jsem vám napsala něco na uklidnění,“ zaťukala doktorka prstem do papírů, vstala a odešla.

„Na uklidnění?!“ zařval za ní ještě Tonda. Vzal ze stolu hrnek a chtěl ho vztekle hodit na dveře právě ve chvíli, kdy se otevřely. Do pokoje vešla sestřička s injekcí na tácku.

„Chcete mě zabít?!“

Než ji Tonda stihl vyhodit, zeptala se ho: „Nechcete si místo tohoto,“ ukázala hlavou na tácek s injekcí, „raději popovídat?“

Po krátké odmlce pokračovala: „Manžel je po úrazu už dvanáct let na vozíku.“ Sedla si na židli. „Tak, co vás štve?“

„Ten přístup lékařů tady. Vozíčkář má myslet pouze na cvičení a užírat se. A pokud myslí na normální život, tak není normální.“

Sestřička pokývala hlavou.

„Asi vás chápu. Pošlu za vámi manžela, s ním můžete probrat úplně všechno. Vysvětlí vám věci, o kterých doktoři raději nechtějí ani slyšet a už vůbec ne mluvit.“

Vzala stříkačku a vyprázdnila ji do umyvadla. „Toto bude naše společné tajemství.“

Mezi dveřmi se ještě otočila: „Dobrá rada na konec – doktorů se už na nic neptejte, všechno umí řešit pouze prášky a injekcemi. Když budete potřebovat radu, zeptejte se staršího kolegy – vozíčkáře. I v takové zásadní otázce, jako je sex. Doktor neví, netuší a asi ani nechce, možná se stydí, možná jenom neví, co a jak říct, ale dost možná ho to vůbec nezajímá…“

Příspěvky autora

Podobné příspěvky

Zásadní otázka

wheelchair-567813_1920

„Co sex, pane doktore?“ zeptal se Tonda a zahleděl se doktorovi přímo do očí.

„Samozřejmě, že ne s vámi,“ dodal rychle, když uviděl rozpaky a ruměnec v mladé tváři.

„Vás nezajímá, co s vámi bude?“ podivil se doktor. „Zatím se každý člověk po úraze páteře zajímal o to, co a jak dál. Bude ještě někdy chodit? A co bude, když ne? Co bude dělat? Propustí ho z práce? Opustí ho manželka? Vás to nezajímá?“

Tohoto muže na invalidním vozíku lékař nechápal. Musí se přece na to ptát! Každý se ptá, i on musí!

„Vždyť jo – moc mě zajímá, co se mnou bude, jak to bude, ale otázka sexu je přece taky zcela zásadní. Já se vás neptám, jestli budu ještě někdy chodit a kdy – to přece vůbec nezáleží na vás, jestli budu cvičit, kolik budu cvičit a jak…“ Tonda se zhluboka nadechl a pokračoval: „Obávám se, že problém sexu, samotného aktu, pocitů a prožitků, když od pasu dolů vůbec nic necítím, cvičením neovlivním. Tady je to spíš otázka spadající do sfér medicínských. Nebo se mýlím? Tak co, doktore, bude to dobrý? A když ne, pomůžete mi?“

Když viděl doktorovy rozpaky a vytřeštěné oči, začal pochybovat.

„Můžete vůbec pro mě něco udělat?“ zeptal se s obavami.

Když lékař i nadále mlčel, pokračoval: „Kolik vám je let, pane doktore? Asi jako mně, že? Vy na sex nemyslíte? V takovém případě asi nejste tak úplně v pořádku a měl byste vyhledat odbornou pomoc. Normální muž v našem věku totiž na sex myslí několikrát za den.“

Tak to už bylo na mladého doktora moc. Nejenže tato slova slýchal v poslední době až moc často od manželky, teď ještě v práci?! Co si vůbec ten chudák na vozíku o sobě myslí? Že má právo ho kritizovat? Jeho? Doktora? A vůbec – copak každý musí myslet jenom na sex? Jeho manželka je zdravá, nemá co dělat, tak myslí na hlouposti, jako je sex… Ale tady ten chudák na vozíku…a ještě mu radí, že on, doktor, by měl vyhledat odbornou pomoc! Sám by ji měl vyhledat – sedí na vozíku a myslí na sex! To přece není normální!

Tonda ho chvíli nechal topit se ve vlastních myšlenkách, než opět spustil: „Zajímáte se, jestli jím, kolik piji, kolik vyčůrám, jestli kadím, prdím, ale taková zásadní otázka, jako je sex, jestli to funguje a jak to funguje, proč to nefunguje a co s tím, to vás vůbec nezajímá! Mě to ale zajímá! Mě ano! Tak s tím, sakra, něco dělejte! Pomozte mi! Poraďte mi!“

Doktor vstal ze židle: „Tak já vám někoho pošlu.“ A rychle odešel.

Po obědě vešla na nemocniční pokoj mladá lékařka. „Přišla jsem si s vámi popovídat o vašem úrazu.“

„Vy jste sexuoložka?“ zeptal se Tonda na rovinu.

Doktorka se zarazila: „Vypadám snad na to?“ Tonda si ji se zájmem důkladně prohlédl ze všech stran a úhlů. „Ale jo – vypadáte na to, že sexem žijete. Nebo, že žijete pro sex. To je správně – žijete pro sex! Ta postava!“ Mlsně se olízl. „Ty tvary!“ Zavzdychal. „A se mnou to nic nedělá – to je hodně blbé, že?“

Mladá žena si nasadila brýle, aby skryla svoje rozpaky, otevřela Tondovu dokumentaci a něco rychle zapisovala.

„Vy nejste sexuoložka!“ zarazil se Tonda. „Tak, kdo jste?“ Zeptal se nedůvěřivě.

„Doktor psychiatrie.“ Lékařka ani nezvedla hlavu od papírů.

„No nazdar!“ vykřikl Tonda. „Vás já nepotřebuji.“

„Ale potřebujete,“ snažila se ho přesvědčit. „Vy se přece máte zajímat o cvičení, o to, co pro vás může dnešní medicína udělat, co s vámi bude dál…“

Tonda mávl rukou, zajel s vozíkem k oknu a zahleděl se ven.

„Proč všichni řadíte vozíčkáře mezi nějaké exotické exponáty, které normální život nezajímá a ani nemá zajímat? Já jsem úplně normální chlap, se vším všudy! Chlap! Rozumíte? Chci žít normální život. Pouze nemůžu chodit, a tak sedím na vozíku. Pochopte to už konečně! Od čeho tady jste?! Doktor psychiatrie a nezajímá vás, co zajímá mě, co já potřebuji, co já chci?“

Po chvíli se otočil k lékařce.

„Proč jste vlastně přišla? Poslechnout si, jak brečím nad zkaženým životem? Jak škemrám a prosím o pomoc, jak pláči, že chci zase chodit, lyžovat, hrát fotbal…? Ano, chci! Než toho všeho ale zase dosáhnu, jestli toho cíle vůbec dosáhnu, chci normálně žít, nechci jenom sedět někde v koutě na vozíku a brečet! Já ne! Chápete to už konečně?“

„Tady jsem vám napsala něco na uklidnění,“ zaťukala doktorka prstem do papírů, vstala a odešla.

„Na uklidnění?!“ zařval za ní ještě Tonda. Vzal ze stolu hrnek a chtěl ho vztekle hodit na dveře právě ve chvíli, kdy se otevřely. Do pokoje vešla sestřička s injekcí na tácku.

„Chcete mě zabít?!“

Než ji Tonda stihl vyhodit, zeptala se ho: „Nechcete si místo tohoto,“ ukázala hlavou na tácek s injekcí, „raději popovídat?“

Po krátké odmlce pokračovala: „Manžel je po úrazu už dvanáct let na vozíku.“ Sedla si na židli. „Tak, co vás štve?“

„Ten přístup lékařů tady. Vozíčkář má myslet pouze na cvičení a užírat se. A pokud myslí na normální život, tak není normální.“

Sestřička pokývala hlavou.

„Asi vás chápu. Pošlu za vámi manžela, s ním můžete probrat úplně všechno. Vysvětlí vám věci, o kterých doktoři raději nechtějí ani slyšet a už vůbec ne mluvit.“

Vzala stříkačku a vyprázdnila ji do umyvadla. „Toto bude naše společné tajemství.“

Mezi dveřmi se ještě otočila: „Dobrá rada na konec – doktorů se už na nic neptejte, všechno umí řešit pouze prášky a injekcemi. Když budete potřebovat radu, zeptejte se staršího kolegy – vozíčkáře. I v takové zásadní otázce, jako je sex. Doktor neví, netuší a asi ani nechce, možná se stydí, možná jenom neví, co a jak říct, ale dost možná ho to vůbec nezajímá…“

Věra

Sex byl dán do vínku Matičkou Přírodou úplně všem, nejen lidem zdravým, ale i těm s různými problémy, nemocemi, i těm na vozíku. A možná právě tito lidé potřebují cítit blízkost toho druhého víc. Právě proto vznikla kniha „Erotika, sex a vozíčkáři“, proto vznikla spousta povídek, příběhů, článků, proto vznikly i tyto stránky, aby všichni mohli naplnit své touhy a potřeby.

Příspěvky autora

Podobné příspěvky