pixel Skip to content

Příspěvky autora

Jak Radek málem prosouložil vozík

love-on-wheels

„Proč se pořád tak mračíte, Radku?“

Mladík zvedl hlavu a nechápavě se zahleděl do krásných velkých očí před sebou. Na vysvětlenou nakonec přece dodal pár slov:

„Vy byste se taky mračila, sestři, kdybyste zůstala na vozíku.“

„Ale, Radku, nejste přece ani první, a obávám se, že ani poslední. Rozhlédněte se kolem.“ Sestřička ukázala rukou po ostatních lidech všeho věku, kteří trávili svůj čas v rehabilitačním ústavu na invalidním vozíku. „Oni se nemračí, oni žijí! A taky sedí na vozíku. Někteří jsou ve vašem věku, někteří dokonce ještě mladší.“

Radek si vzdychl: „Já vím.“

Na chvíli se zarazil, pak ale pokračoval dál: „Ale mít osmadvacet a invalidní vozík … “ Potom však mávl rukou a chystal se k odjezdu. Do očí se mu začaly tlačit slzy a nechtěl, aby ho tak okolí vidělo.

„Nebudu vás zatěžovat svými problémy.“ Řekl ještě mezi dveřmi.

„Mě tím nezatěžujete, ale probereme to raději někde jinde, co říkáte?“ Zavolala ještě za ním.

 

Radek si počkal, až měla tato mladá sestřička opět noční službu, využil chvíli klidu a ticha, kdy už celé oddělení spalo a přijel za ní na ošetřovnu.

„To jste myslela vážně, že jste ochotná probrat se mnou moje problémy?“ Zeptal se jí na rovinu.

Sestřička nalila z termosky do hrnku trochu kávy a podala ho Radkovi. Poté zvedla svůj hrnek směrem k Radkovi:

„Já jsem Milena, ahoj. Jasně, že jsem ochotná to vše s tebou probrat. Ale někde venku raději.“

 

V motorestu byl klid. Milena si po lehkém obědě dala dvakrát dvě deci, aby se jí lépe mluvilo. Bála se toho, co všechno by mohlo Radka zajímat. Nemýlila se. Všechny mladé lidi, kteří se najednou z ničeho nic octnou na invalidním vozíku zajímá, co a jak dál. Od běžného života až po ten osobní a intimní.  A tak Milena povídala, radila, vysvětlovala …

„Ty jsi nějaká zkušená.“ Radek to nemyslel zle, ale překvapilo ho, co všechno Milena ví o sexu a pohlavním životě vozíčkářů, a taky, jak otevřeně s ním o tom mluví.

Zasmála se: „To ani ne, ale snad každého zajímají stejné věci, i problémy jsou podobné, jejich řešení je podobné. Stačí poslouchat a zkoušet. Když to nejde tak, zkusit to jinak. Nebát se, hledat, zkoušet, experimentovat.“

„To tady radíš každému?“

Jemně ho pleskla po ruce: „Poradím, ano. Ale pokud myslíš na sex …si myslíš, že jsem …“ Nedokončila. Vstala a pomalu odcházela ke dveřím. Rychle ji dojel a chytil za ruku.

„Promiň.“ Zašeptal a ruku jí políbil. „Promiň, odpusť. Jsem blbec. Jenom nemůžu uvěřit, že ty, taková hezká holka, tady sedíš se mnou, s klukem na vozíku…“

„No a?“ Naklonila se k němu a políbila ho do vlasů.

„Možná se mi líbíš. Pojď, sedneme si do auta a budeme si ještě chvíli povídat.“

Radek polkl. Byla to výzva, nebo zkouška? Nevěděl, co má udělat, nevěděl, jak se zachovat.

Když mu Milena dala v autě ruce kolem krku a začala ho líbat, zatmělo se mu před očima a přestal přemýšlet. V prvé řadě chtěl upravit auto na lůžkovou úpravu. Hlavou ale vrazil do svého invalidního vozíku na zadním sedadle. Tiše zanadával. Otevřel vztekle dveře a vyhodil vozík ven. Milena se zasmála, opět ho objala a zavřela oči. Najednou ale měla pocit, že se na ni někdo kouká a Radek to nebyl, jeho hlavu cítila někde úplně jinde. Otevřela oči. Nemýlila se – okýnkem je sledovaly dva páry očí. Zařvala.

V té chvíli zvedl hlavu i Radek. Tentokrát zanadával pěkně nahlas, zvedl si opěradlo, nastartoval a rychle odjel.

Ani jeden, ani druhý už neměli na hrátky v autě náladu.

Když chtěli před rehabilitačním ústavem vystoupit, Radek, zanadával znovu.

„Kašli na to,“ utěšovala ho Milena. „Příště.“

„Já ne pro to.“ Bouchl pěstí do sedadla. „Vozík. Zůstal kdesi tam – venku v příkopě.“

Milena vybuchla do šíleného smíchu. „Promiň, ale to tady ještě nebylo, aby pacient prosouložil vozík.“

„Kdyby aspoň prosouložil…“ vzdychl si tiše Radek.

Milena vystoupila z auta. „Zkusím ti půjčit erární.“

 

Mlčky se vrátili na oddělení, kde je už čekal službukonající lékař i s Radkovým vozíkem.

„To jste vy, ten hrdina, co vyhazuje vozíky z auta?“

Na chvíli se zahleděl na Radka:

„Kdyby tohle viděl nějaký novinář, tak se náš rehabilitační ústav stane světově proslulý – pacientům tady pomáháme natolik, že vyhazují vozíky z auta do příkopu. Ale co by na to řekl posudkový…“ Na chvíli se zamyslel: „No to teda nevím.“

Po další krátké odmlce pokračoval: „Jel jsem zrovna do práce, když vyletěl vozík z auta. A ti dva chlápci, co šli tou dobou z hospody, se museli kouknout, copak se v tom autě děje, že z něho lítají ven vozíky. To zdravý člověk hned tak nevidí. Já jsem vozík zase raději naložil – co kdyby se ještě někdy hodil.“

 

Příspěvky autora

Podobné příspěvky

Jak Radek málem prosouložil vozík

love-on-wheels

„Proč se pořád tak mračíte, Radku?“

Mladík zvedl hlavu a nechápavě se zahleděl do krásných velkých očí před sebou. Na vysvětlenou nakonec přece dodal pár slov:

„Vy byste se taky mračila, sestři, kdybyste zůstala na vozíku.“

„Ale, Radku, nejste přece ani první, a obávám se, že ani poslední. Rozhlédněte se kolem.“ Sestřička ukázala rukou po ostatních lidech všeho věku, kteří trávili svůj čas v rehabilitačním ústavu na invalidním vozíku. „Oni se nemračí, oni žijí! A taky sedí na vozíku. Někteří jsou ve vašem věku, někteří dokonce ještě mladší.“

Radek si vzdychl: „Já vím.“

Na chvíli se zarazil, pak ale pokračoval dál: „Ale mít osmadvacet a invalidní vozík … “ Potom však mávl rukou a chystal se k odjezdu. Do očí se mu začaly tlačit slzy a nechtěl, aby ho tak okolí vidělo.

„Nebudu vás zatěžovat svými problémy.“ Řekl ještě mezi dveřmi.

„Mě tím nezatěžujete, ale probereme to raději někde jinde, co říkáte?“ Zavolala ještě za ním.

 

Radek si počkal, až měla tato mladá sestřička opět noční službu, využil chvíli klidu a ticha, kdy už celé oddělení spalo a přijel za ní na ošetřovnu.

„To jste myslela vážně, že jste ochotná probrat se mnou moje problémy?“ Zeptal se jí na rovinu.

Sestřička nalila z termosky do hrnku trochu kávy a podala ho Radkovi. Poté zvedla svůj hrnek směrem k Radkovi:

„Já jsem Milena, ahoj. Jasně, že jsem ochotná to vše s tebou probrat. Ale někde venku raději.“

 

V motorestu byl klid. Milena si po lehkém obědě dala dvakrát dvě deci, aby se jí lépe mluvilo. Bála se toho, co všechno by mohlo Radka zajímat. Nemýlila se. Všechny mladé lidi, kteří se najednou z ničeho nic octnou na invalidním vozíku zajímá, co a jak dál. Od běžného života až po ten osobní a intimní.  A tak Milena povídala, radila, vysvětlovala …

„Ty jsi nějaká zkušená.“ Radek to nemyslel zle, ale překvapilo ho, co všechno Milena ví o sexu a pohlavním životě vozíčkářů, a taky, jak otevřeně s ním o tom mluví.

Zasmála se: „To ani ne, ale snad každého zajímají stejné věci, i problémy jsou podobné, jejich řešení je podobné. Stačí poslouchat a zkoušet. Když to nejde tak, zkusit to jinak. Nebát se, hledat, zkoušet, experimentovat.“

„To tady radíš každému?“

Jemně ho pleskla po ruce: „Poradím, ano. Ale pokud myslíš na sex …si myslíš, že jsem …“ Nedokončila. Vstala a pomalu odcházela ke dveřím. Rychle ji dojel a chytil za ruku.

„Promiň.“ Zašeptal a ruku jí políbil. „Promiň, odpusť. Jsem blbec. Jenom nemůžu uvěřit, že ty, taková hezká holka, tady sedíš se mnou, s klukem na vozíku…“

„No a?“ Naklonila se k němu a políbila ho do vlasů.

„Možná se mi líbíš. Pojď, sedneme si do auta a budeme si ještě chvíli povídat.“

Radek polkl. Byla to výzva, nebo zkouška? Nevěděl, co má udělat, nevěděl, jak se zachovat.

Když mu Milena dala v autě ruce kolem krku a začala ho líbat, zatmělo se mu před očima a přestal přemýšlet. V prvé řadě chtěl upravit auto na lůžkovou úpravu. Hlavou ale vrazil do svého invalidního vozíku na zadním sedadle. Tiše zanadával. Otevřel vztekle dveře a vyhodil vozík ven. Milena se zasmála, opět ho objala a zavřela oči. Najednou ale měla pocit, že se na ni někdo kouká a Radek to nebyl, jeho hlavu cítila někde úplně jinde. Otevřela oči. Nemýlila se – okýnkem je sledovaly dva páry očí. Zařvala.

V té chvíli zvedl hlavu i Radek. Tentokrát zanadával pěkně nahlas, zvedl si opěradlo, nastartoval a rychle odjel.

Ani jeden, ani druhý už neměli na hrátky v autě náladu.

Když chtěli před rehabilitačním ústavem vystoupit, Radek, zanadával znovu.

„Kašli na to,“ utěšovala ho Milena. „Příště.“

„Já ne pro to.“ Bouchl pěstí do sedadla. „Vozík. Zůstal kdesi tam – venku v příkopě.“

Milena vybuchla do šíleného smíchu. „Promiň, ale to tady ještě nebylo, aby pacient prosouložil vozík.“

„Kdyby aspoň prosouložil…“ vzdychl si tiše Radek.

Milena vystoupila z auta. „Zkusím ti půjčit erární.“

 

Mlčky se vrátili na oddělení, kde je už čekal službukonající lékař i s Radkovým vozíkem.

„To jste vy, ten hrdina, co vyhazuje vozíky z auta?“

Na chvíli se zahleděl na Radka:

„Kdyby tohle viděl nějaký novinář, tak se náš rehabilitační ústav stane světově proslulý – pacientům tady pomáháme natolik, že vyhazují vozíky z auta do příkopu. Ale co by na to řekl posudkový…“ Na chvíli se zamyslel: „No to teda nevím.“

Po další krátké odmlce pokračoval: „Jel jsem zrovna do práce, když vyletěl vozík z auta. A ti dva chlápci, co šli tou dobou z hospody, se museli kouknout, copak se v tom autě děje, že z něho lítají ven vozíky. To zdravý člověk hned tak nevidí. Já jsem vozík zase raději naložil – co kdyby se ještě někdy hodil.“

 

Věra

Sex byl dán do vínku Matičkou Přírodou úplně všem, nejen lidem zdravým, ale i těm s různými problémy, nemocemi, i těm na vozíku. A možná právě tito lidé potřebují cítit blízkost toho druhého víc. Právě proto vznikla kniha „Erotika, sex a vozíčkáři“, proto vznikla spousta povídek, příběhů, článků, proto vznikly i tyto stránky, aby všichni mohli naplnit své touhy a potřeby.

Příspěvky autora

Podobné příspěvky