Sabina se už po několikáté převalila z boku na bok. Myslela si, že když změní polohu, pak snad usne. Opak byl ale pravdou – byla čím dál tím méně ospalá, čím dál, tím víc se ji ale chtělo dělat cokoliv jiného, jen ne spát.
Po chvíli to vzdala. Toto léto bylo mimořádně teplé. I když si nebyla tak stoprocentně jistá, jestli na tom, že nemůže spát, má hlavní podíl to horko.
Přesedla teda z postele na svůj invalidní vozík a zajela na druhou stranu postele, k manželovi. Spokojeně odfukoval. Pohladila ho po tváři, prsty mu vjela do vlasů a tiše zašeptala:
„Zdeňku, Zdeněčku.“
Nic. Naklonila se teda nad něho a něžně, jemně ho kousla do ouška. „Zdeněčku!“
Nic. Vjela rukou pod jeho deku a pohladila ho po holém zadku: „Zdeňku!“
Nic. Přidala teda na intenzitě. Hladila ho chvíli po zadku, chvíli po boku, po břiše, zajela na podbříšek a zase se vrátila zpět… Občas jemně, něžně pohladila, občas poškrábala nehty. Odpovědí jí ale bylo jenom slastné zamlaskání a na jeho polštáři přibylo pár slin.
Sabina viděla, že z toho nic nebude, že její pokusy o milostné hrátky se minuly účinkem, a tak pouze smutně vzdychla a vyjela se svým vozíkem na verandu v naději, že tam bude chladněji. A že chlad z venku zchladí i její touhou rozpálené tělo.
Zastavila u otevřeného okna, nadechla se čerstvého vzduchu a zahleděla se do tmy. Byla krásná noc. Černou oblohu pokrývalo tisíce hvězd, noc jako stvořena pro lásku a milování. A její drahá polovička tvrdě spí. Zasnila se. Začala si představovat, co všechno by teď mohli spolu dělat. Představovala si jeho ruce na svém těle …
Z krásných představ ji vyrušilo zašplouchání vody z velkého sudu postaveného na dvoře. Tichý hluboký zpěv ji vrátil do reality.
Otevřeným oknem se zadívala do tmy. Po chvíli se nad sudem se studenou vodou objevila Bořkova hlava. Rozjela svůj vozík, že se rychle a taktně vzdálí. Zvědavost byla ale silnější. Zastavila se, otočila zpět a zadívala se přes sklo na mladého švagra. V té chvíli ale on otevřel dveře vedoucí ze dvora na verandu. Uviděl ji a rychle zašmátral po ručníku. Sabina však byla rychlejší a ručník mu uzmula. Sama ani nevěděla, proč to udělala. Držela ručník pevně v rukou a zálibně si prohlížela mladou, vysportovanou postavu.
Bořek se snažil levou rukou zakrýt své mužství a pravou k ní natáhl
„Dáš mi ho, prosím?“ Zaškemral.
„Ne.“ Řekla rázně Sabina a uchopila Bořka za natahující ruku.
„Ne,“ zopakovala už potichu a opět si důkladně prohlídla tělo mladého švagra.
„Nemáš se za co stydět,“ dodala uznale. „Ukaž-postava atleta… pevný zadek …podej mi i tu druhou ruku. No!“
Váhal. Jemně ho za ni chytla a přitáhla ji k sobě: „Fakt se nemáš za co stydět. Jsi moc hezký mladý muž, přímo Adonis. Ráda se na tebe budu ještě chvíli dívat A moc ráda si tě prohlédnu úplně celého. Úplně. Zůstane to mezi námi, neboj. Je tak krásná, horká noc…“
V dáli se ozvalo tiché zakašlání a šouravé kroky. Bořek rychle otevřel dveře do svého pokoje, vtáhl Sabinu dovnitř a zamkl. Zády se opíral o dveře, a se zadrženým dechem poslouchal. Neměl nic v úmyslu, pouze dostal strach, že ho uvidí otec, jak stojí nahý před bratrovou ženou… asi by to vypadalo blbě a on by to nedovedl vysvětlit. A ani nechtěl.
Chvíli se teda v tmavém, zamčeném pokoji pevně drželi za ruce a ani nedýchali, než se zase kroky vzdálily a všude opět zavládl noční klid.
Až teď si oba uvědomili nebezpečnou blízkost toho druhého. Chvíli si mlčky hleděli do očí a čekali, co udělá ten druhý.
„Měla bych se vrátit,“ špitla tiše Sabina.
„Ano,“ souhlasil Bořek. „Manžel tě čeká. Bude tě hledat.“
Zavrtěla hlavou: „Nečeká. A nebude mě hledat. Spí jak mimino. Já nemůžu. Je mi horko.“
Mladý muž se nadechl, aby si dodal odvahy.
„Lehká pomoc,“ řekl a jediným pohybem z ní strhl noční košili. „Lepší?“
Překvapeně se na něho podívala. Začínala se jí zmocňovat sladká závrať. Věděla, že by měla ihned odejít. Vůbec se jí ale nechtělo a bez noční košile už stejně nemohla. Její tělo zaplavovaly hormony a ona začala být zvědavá, co bude dál, co bude následovat.
„Jsme na tom skoro stejně,“ zašeptal mladík. „Já tady stojím úplně nahý před tebou, ty sedíš,“ zahleděl se na ni a polkl. Začal po ní toužit. Snažil se to zakrýt rukou.
„Nemáš se za co stydět,“ zopakovala. „Jsi hezký, a že mě chceš, že po mě toužíš, to mi lichotí. Přece jenom jsem o patnáct let starší než ty. Líbí se mi to. Ty se mi líbíš.“ Sladká závrať ji svazovala celé tělo, hlava se jí točila, v hrdle jí vyschlo: „Jsi tak mladý…“ zašeptala.
„Ty zase tak krásná.“ Řekl tiše Bořek.
„Co s tím uděláme?“ Zeptala se tiše Sabina a natáhla k němu ruce. Pochopil. Opatrně ji vzal do náruče a políbil. Pomalu, jemně, něžně. Po chvíli dlouze a vášnivě a Sabina se vůbec nebránila.
