Rozešli bychom se, nebo bychom spolu zůstali? Tahle otázka mě napadla při pomyšlení na náš současný život. A hned jsem si vzpomněla na jednu z mých prvotin na Vysoké škole, která se jmenovala: “Jaké by to bylo, kdyby…”

Jaké by to bylo kdyby… kdybychom zůstali každý na svém místě. Chtěla jsem utéct, chtěla jsem tomu všemu uniknout. S ním. Se svojí Alt Er love.

Cítím, že je to ten pravý a nechci o něj přijít, jen jaké by to bylo, kdyby… kdybychom se do toho tolik nehrnuli? Kdybychom se scházeli a chodili spolu. Poznávali se. Kdybychom zůstali tam, kde jsme byli. On na svém místě, já v Praze.

Chtěla jsem napsat o mužském chápání světa, o všem, co muži prožívají, ale nakonec se z toho stala prapodivná a trochu nebezpečná hra, a přitom na začátku jsem jen chtěla porozumět mužům. Seznamka, randíčka, užívání si s muži a Projekt. Ano, udělala jsem si z toho Projekt. Napíšu knihu. Vlastně proč ne? Čím déle jsem byla na seznamce, tím více jsem cítila, že tenhle svět není v pořádku. Není v pořádku, když vám muž, o dost mladší, napíše, abyste mu v posteli hrála maminku, nebo že půjdete do parku, kde se na vás vystřídají kolemjdoucí muži včetně něj, že za ním máte přijet a vykouřit ho. Byl neodbytný, vlezlý: “Tak mi hrej aspoň tetu… Pozvu ještě kámoše… Dneska mě moje máma vykouřila a bylo to super…” Ano, většinu si mohl vymyslet, a taky 100% vymyslel, každopádně jsem mu začala přezdívat: “Incesťák”.

Narazila jsem tam na mladého muže, který se chtěl zmenšit tak, aby se mi vešel do dlaně. Měl spoustu podivných nápadů, připomínajících sarkastickou procházku patologií… A přezdívka pro něj? Frodo.

Psala jsem si dohromady s několika sty muži, někteří přicházeli a odcházeli, s některými jsem si jen psala, s jinými se scházela… Byl tam úchyl, kterého jsem pojmenovala Tom Tom. Sadista, ten z nich byl nejzajímavější a v podstatě on odstartoval moji hru. Celkem nevinně, mojí fotografií, selfíčkem… rozpoutal to, co se ze mě později stalo.

Taky masochista, mladý tejpek, který byl moc hezký, ale… dildo se mi do něj fakt strkat nechtělo. A kluk, který by mohl hrát hlavní roli v Pasoliniho filmech. Tejpek, co chtěl znásilnit, muž, který po mně chtěl, abych za ním přijela na chatu, mimochodem asi také shlédl moc Pasoliniho filmů. Narušených jedinců tam bylo mnogo. A všem jsem odpovídala, všem jsem se snažila vyhovět alespoň virtuálně, abych měla materiál pro svůj Projekt.

Ale jak to tak bývá, každá hra jednou končí. Ta moje skončila potkáním muže ze seznamky. Neučaroval mě hned, chvíli mi to trvalo. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, že ano. ON je moje Alt Er love. Jsme si v mnoha věcech tak podobní…

Učarovala jsem ho. Totálně. Nepoužila jsem nic. Žádný lektvar, pentagram, voodoo panenku, nic. A stejně… Stejně jsem ho očarovala. S ním jsem skončila jednu éru, abych započala novou. Nevím, jestli lepší, po morální stránce nejspíš ano. Ale? Vždycky je tam to ale. Jak už jsem psala, všeho jsem se vzdala a i on přinesl své oběti… Možná proto… protože máme být spolu a začínat od znova. Každý na prázdném listě papíru. Nepopsané stránky. Spolu. Ale, co když? Jaké by to bylo kdyby…

Jsem ve městě, menším městě, bez intelektuálních mozků. Tedy zatím jsem tu žádné nepotkala… bezduché tlachání v hospodě, chození do obchodu… a peníze? Nepřibývají. Opravdu to tak má být?

Jak zpívá Filip Topol v jedné písničce: “Připadá mi to děsný, ale začíná mi bejt, tohle město těsný…” Ano. Ještě jsem tam ani nezačala bydlet a už bych se stěhovala pryč, daleko. Daleko odsud. V noci jsem vymyslela verš, jenže jsem si ho nezapsala. Určitě byl hrozně chytrej, jako všechny moje verše. Co už.

Láska… Je to tak relativní pojem. Kde končí a kde začíná? Kde a kdy se propadá do propadlině dějin? Ve které fázi cítíte, že je něco špatně, že nemůžete dýchat? Ani vy, ani ON. A přitom byste tolik chtěli. Ano, chtěli byste za něj dýchat, vzít všechnu jeho bolest na sebe. Jen, aby to šlo. Abyste mohli být spolu. Navždy.