Sny… co se nám snaží říct? Naznačit? Zdají se nám, někdy si je mnozí nepamatujeme.
Já si jeden po dlouhé době zapamatovala, bylo to na dušičky… A zdálo se mi o něm. O devítce, tedy o mojí “Alt Er love”…
Stalo se to tak, byla jsem s mužem, půl roku. Ten muž, říkejme mu tajemný M., mi lhal, podváděl mě. Samozřejmě, nemůžu po nikom chtít, aby mi byl věrný, jenže my jsme se nedomluvili na volném vztahu.
Vedl dvojí život, Jekyll a Hyde, ten se mnou, a ten s ní, nebo s nimi, nevím. Tři měsíce jsme spolu nespali, protože si stěžoval na bolest zad. Nic jsem netušila, okolí ano. Přestěhovala jsem se s ním na Slezsko, hrozně jsem tomu vztahu věřila, utáhl mě, jak se říká, na vařené nudli.
Navykládal mi takových věcí, jako třeba, že ho partnerky podváděly, že mu lhaly, a on přece lež nesnáší. A takových věcí a bludů, kterým by snad ani nikdo neuvěřil, ale já ano… Já mu věřila, vše a bezmezně.
Byl asi nejhorší ze všech manipulátorů, které jsem měla, protože byl jinak hodný, manipuloval dost skrytě. Jakožto údajně bývalý feťák s kriminální minulostí mě jednoduše obalamutil. Vedl fejkový život a já myslela, že jediný, který vede, je ten se mnou.
Jo říkáte si: “Je ti třicet devět, už bys mohla tohle prokouknout.” No jo, jenže neprokoukla. Vše se nějak nabalovalo balastem, až jsem tu jeho hru náhle prokoukla a to prozření nebylo hezký. Tři měsíce… neštítil se ničeho. “Jdu ven, jestli nevadí, pořád myslím na mámu, potřebuji se projít.” Jeho máma zemřela před rokem. A jindy: “Trochu se zdržím…” Vymyslel si dokonce, že má jeho mistr z práce rakovinu, že musí být s ním a podpořit ho, a to jen aby mohl být s ní, aby mě mohl podvádět. Neskutečně bezpáteřní a bezcharakterní člověk.
Když už moje podezření nabývalo na síle, vlezla jsem mu do PC. A našla konverzaci v mailu s jeho bývalou partnerkou. Taktéž jí mazal med kolem pusy. Psal jí, že chodí k psychiatrovi, a že se s ním baví o všem, o svých snech a tak, že řeší svoje problémy. Ani zmínka o mně, a to jsme už byli spolu. Také jí psal, jak je krásná, a že ji miluje.
Napsala jsem jí, protože jsem viděla, jak mu odpovídá, a přišlo mi správné jí napsat. V jejich korespondenci mu sdělovala, že mu přeje jen to dobré a ať se neohlíží do minulosti, ale ať jde dál a myslí na budoucnost, a ať si najde někoho k sobě. Nějak intuitivně to do sebe vše zapadalo. Docela jsem se začínala bát, neboť mi odepsala asi po čtyřech dnech, že si pana M. blokla, a že ji mrzí, že o mně nevěděla. A taky, že pokud už teď cítím, že je něco špatně, je moje intuice správná. Pochopila jsem, že on odešel od ní za mnou a nechal tříletý vztah za sebou.
Skoro to se mnou seklo, ale něco už jsem tušila, a tak se věci začaly pohybovat a hlavně potvrzovat. Našla jsem v jeho batohu, ano, vlezla jsem mu tam, kresbičky od malého dítěte. S jeho přezdívkami, srdíčky atd. A hned jsem věděla, která bije. Ona byla vdaná a měla dvě děti, holky. A ta jedna mu říkala strejdo, když jsme prošli okolo, nebo stáli na balkoně a kouřili. Samozřejmě mi vše bylo divné, a proto, jak zapadly zámky, mi vše sepnulo. Volala jsem kamarádkám a rodině a žádala o pomoc. A pak… jsem začala plánovat útěk.
Potkávala jsem její kamarádky a musela je zdravit, jedna z nich mě dokonce zastavila a ptala se mě, jak se mám. “Jo, dobře. Znáš to.” A přemohla jsem se k úsměvu. “A co ty?” Dodala jsem ještě. “Je to na mašli.” Odvětila. “Hmmmmm, to mě mrzí. Tak se měj. Já musím ještě něco zařídit.” Ani už jsem se na ni nepodívala. Odpověděla pozdravem a já zašla za roh a čekala, až půjde do pr*ele. Pak jsem vylezla a šla pomalu jejím směrem.
Byla jsem jak duch, stín, nosila jsem kapuci a neustále dokola poslouchala jednu písničku od Princess Chelsea – In heaven. Pomohla mi v těžkých chvílích. A opět jsem se začala modlit a upínat k Bohu a mým blízkým zesnulým. Ano, hlavně k Tobě, Vilíku.
Jdu jednou takhle do Alberta nakupovat, kapuci na hlavě, inkognito girl, a najednou vidím a slyším, jak mě zdraví H. Tu jsme potkali hned na začátku v hospodě, i s jejím milým. Šli jsme jednou společně hrát šipky, a občas se ještě viděli v knajpě, ale Martin už s nimi kámošit nechtěl, řekl mi, že jim nevěří…
“Dlouho jsem tě neviděla. Nechceš zajít na pivo?” s úsměvem od ucha k uchu zahlaholila H.
“Nevím, asi bych měla jít.” Odvětila jsem.
Nevěřila jsem tam nikomu, nikomu. Jestli tohle je Slezsko, tak tady fakt už žít nechci. Jakože svérázný kraj? Ne, prolhanej. A to pekelně. Hlavně město, ve kterém jsem přebývala, ona část města, mi přišla prolhaná a proradná.
Nakonec jsem šla…
Sedli jsme si do místní hospůdky, kam jsme chodili i s M. Byl tam i J., tedy partner od H. Aby se to nepletlo.
Mám zavolat i M. aby přišel?
H. s J. se na sebe podívali.
“Ne, jsem na něj naštvanej.” Zahlásí rozhodně J.
“Aha. A proč, nebo co?”
“Já jsem na něj taky naštvaná. Ale to neřeš.” Přidá se H.
“No já jsem vlastně na něj taky naštvaná.” Hlesnu.
“Fakt? A proč? Jestli to je ten samý důvod.”
“No, nevím, komu tady můžu věřit a komu ne…”
Chvíli váhám, ale nakonec, když vidím, že jim to můžu říct, vyslovím to.
“Podvádí mě.”
“Jo,” zahlásí H. “Je to ten samej důvod. A víš s kým?”
“No s K.”
“Tvl., jo.”
H. mi ještě řekla, že mi chtěla napsat už dřív, ale s J. se dohodli, že se do toho nebudou plést. Udělala dobře, asi bych to hůř zpracovávala. Spadl jí kámen ze srdce, oddechla si. Pak mi ještě řekli, jak to vše bylo, dokonce i hospodská, která je mimochodem taky moc fajn, mi řekla, co se dělo u ní na wc… To bych ani vědět nepotřebovala, ale co už…
“Plánuju útěk. Ale pssssst.” A přiložila jsem si ukazováček k puse. “Nesmí se to nikdo dozvědět, protože kdyby se to k němu doneslo, tak to nevyjde… Už týden hraju hereckou etudu, že se nic neděje a docela mi to jde.” Neudržím se a usměju se.
H. radostí zatleská. “Jo! Jo! Super.”
“Můžete mi pomoci k útěku?”
“Jak můžeme pomoct?”
“Umíš vyměnit fabku?” A obrátím se na J.
“Jo, už jsem to dělal.“
„A můžeš mi ji prosím vyměnit?”
“Není problém.” Odvětí J.
J. pak ještě zahlásí, že bych věci M. měla dát k popelnici a jen mu napsat zprávu. Ještě nás napadá, že by bylo nejlepší odvézt je k ní a říct: “Na, tady ti ho předávám. Dobrou chuť.”
Pak se ještě bavíme a já posléze odcházím s tím, že jsme domluveni na neděli kolem desáté hodiny u mě.
A ještě jim řeknu svůj plán a jak to celé chci provést:
Pošlu na víkend M. do Liberce na výlet “za klukama”. Vím, že tam nepojede a bude s ní, ale potřebuju dobalit věci, které nenápadně budu shromažďovat na jednom místě. To nebude až takový problém, protože máme spoustu věcí ještě v krabicích…
A tak v pátek odjíždí M. pryč a má se vrátit až v neděli odpoledne. Domlouváme se pak na dálku. Tvrdím mu, že se musím připravovat do knihovny, kam mám další týden nastoupit. Namluvím mu, že toho mám moc…
V sobotu dávám ještě do kupy nějaké věci, uklízím a stavím se ještě za H. a J. na návštěvu.
V neděli přijede bratranec v deset hodin dopoledne. Naložíme moje věci do auta, mezitím J. bude měnit fabku. Vše bylo do detailu naplánované a ten plán byl geniální, až ďábelsky.
Vše je naložené, fabka vyměněná. Už zbývá jen naložit jeho věci do výtahu a vyvézt je nahoru k jeho kamarádům, odkud jsme šli bydlet do svého, nyní již vypovězeného bytu, to byl můj plán. J. už má fabku vyměněnou a odchází, my s bratrancem kontrolujeme poslední věci, kohoutky atd.
Zamykám. Nakládáme jeho věci do výtahu, nastoupíme, výtah se rozjede do 5. patra, a když se otevřou dveře od výtahu, stojí tam on, tajemný M. Začnu vyhazovat jeho věci z výtahu a jen hlesnu: “Tady máš věci. Čau.” Zavřu výtah a s bratrancem jedeme zpět dolů do přízemí.
Uff, tak tohle bylo teda mocný. Vystoupíme z výtahu a jdeme směrem k autu, po cestě se mi podaří ztratit sluneční brýle, které jsem měla nachystaný pro efekt v tašce, že si je nasadím, jakmile vyjedeme. Jako z filmu…
Nasedneme do auta, bratranec si jde ještě do Alberta pro něco k pití a odjíždíme. Po cestě ho ještě spatříme, jak jde po cestě, kouknu na něj a on na mě, udělá pohyb jako: “Co se stalo? Nechápu.” A v tu chvíli by se hodily ty sluneční brýle. Jen se tedy na něj chvíli dívám a pak otočím hlavu a už koukám jen dopředu.
A teď ten sen. Dnes se mi zdálo, že jsem v tom bytě, kde jsme bydleli, chtěla jsem zkontrolovat, jestli je tam zbytek věcí, které jsem tam nechala, protože jsme je s bratrancem neuvezli. A byly, ale byly tam i jakési kabely a krabičky. Byl večer a on tam přišel, odemknul si a vešel.
Řešila jsem ještě svůj návrat do Prahy a bydlení, což bylo taky zajímavý, neb mi volala majitelka z původního bytu, odkud jsem odešla, a přitom vím, že tam, kde jsem bydlela, vlastnil dům majitel, tedy muž. Ale jednalo se o jiný byt. Trochu zamotaný, já vím.
“Co tu děláš?” Ani nevím, co odpověděl, ale nějak jsme se začali bavit a omlouval se mi. Šli jsme spolu na kulečník, absolutně nevím, kam a proč, a tam se bavili, zpytoval svědomí a bylo to vlastně hezké, jako bychom se k sobě zase vraceli. A pak přišla ona, zrovna, když se napřahoval s tágem.
“Ahoj…” a řekla mu přezdívkou. Podíval se na ni a pak zpět na kouli. Totální ignor. A pak jsem se probudila.
Nevím, co mi ten sen měl říct. Snad se se vším stále vyrovnávám. Nebyli jsme spolu dlouho, půl roku, ale musím říct, že to, že mi občas chybí, mě děsí. A hrozně mě to celý štve, on je ten nejhorší člověk, jakého jsem kdy potkala. A byla to velká láska.
A proč jsem mu vlastně tak bezmezně věřila? Byl jediný, kdo mi zavolal, když se to s Vilíkem stalo, v tu chvíli, kdy ho hospitalizovali a já to nevydržela, sedla si do kavárny, objednala panáka a venku na zahrádce brečela a posmrkala spoustu kapesníků, všichni okolo čuměli, a já strašně moc potřebovala s někým mluvit. A v tu chvíli tajemný M. zavolal. Byl milý, chápavý, prožil něco podobného s mámou… A když jsem byla ve Znojmě a Vilík v úterý zemřel, byl to on, s kým jsem mluvila. Jeho máma zemřela před rokem, a tak měl neuvěřitelný pochopení a bylo vlastně fajn ho slyšet a moci se někomu vypovídat. A tak vlastně vše začalo, moje důvěra k němu, než přišel pád. Ale já opět vstala, jako fénix z popela a vše je nyní, jak má být.
