29/06/2023 vyšel na webu Psychologie dnes článek od Jitky Holasové, ve kterém se píše mimo jiné o environmentální úzkosti v terapeutovnách, se kterými se psychologové setkávají čím dál více.

Jedná se o environmentální úzkost, žal, distres… jak pojmenovávají tento jev u určitých jedinců, kteří jsou více citliví na věci, jež se týkají globálního oteplování, klimatických změn apod., doktoři, vědci a psychologové nejen v České republice. „Environmentální distres nefiguruje v diagnostických manuálech psychických onemocnění, nicméně v roce 2018 Americká psychologická asociace ve své zprávě jasně pojmenovala psychologický fenomén ekologické úzkosti jako ‚chronický strach z environmentálního kolapsu vycházející z klimatických změn, které jsou podle všeho neodvratné, a spojený s obavami o budoucnost a životy dalších generací‘. Uvedla v článku Jitka Holasová, která dále píše, že jde o celou řadu emocí, jako například „směs strachu, hněvu, pocitů viny, bezmoci, zoufalství nebo vyčerpání.“
Byl zaveden pojem pretraumatická stresová porucha, při které jde o příznaky jako „úzkost, vyhoření, spánkové poruchy nebo ztrátu smyslu života, tvořící živnou půdu pro další psychické potíže nebo závislosti.“ Tento pojem se ujal proto, že lidé mohou prožívat podobné pocity jako při posttraumatické stresové poruše. Traumatizující situace, kterou neumíme zvládat, je podobná situaci, kdy je pro jedince klimatická změna něco ohrožujícího. Ten ji nedokáže ovlivnit, ani kontrolovat.

Statistika: „Podle amerického průzkumu z roku 2018 se téměř 70 procent lidí ve Spojených státech obává změny klimatu a přibližně 51 procent se cítí ‚bezmocně‘. Čerstvá česká studie přináší podobná data, v celé věkové škále 60 procent lidí očekává, že dnešní děti budou žít v horším světě, než je ten náš.“ Proč se ale stále nic neděje, nejednáme hromadně, neměníme radikálně životní styl, netlačíme urgentně na politiky, aby okamžitě zmírnili emise velkých podniků a elektráren?

Není to tak, že by lidé o tomhle všem nevěděli, ba naopak, média informují o environmentální krizi celkem pilně, a tak v lidech narůstá strach a pocit viny, jenže to nefunguje a proto raději strkají hlavu do písku a dělají, že se jich to netýká. „Obranné mechanismy ega nás tím chrání před stresem, zraněním, paralyzujícími obavami.“ Uvedla v článku Jitka Holasová a dále píše: „Psychika mnohých lidí automaticky sahá k bagatelizaci – ‚aspoň tu bude tepleji a můžeme pěstovat pomeranče‘ či racionalizaci – ‚jako jednotlivec stejně nic nezmůžu, tak proč bych neletěl na dovolenou‘, ignoraci nebo rovnou popření.“ Tím pádem nepodnikáme racionální kroky, které by vedly k řešení problému, ale řešíme problémy všedního dne – dovézt děti do školy a co nejlevněji nakoupit potraviny, byť jsou dovážené přes půl světa. Tyto problémy jsou naší psychice bližší.

„Když přestaneme odrážet nápor děsivých zpráv o klimatické krizi a pustíme je k sobě, mnoho z nás může zažít svíravé úzkosti nebo rozvoj deprese.“ Píše Jitka Holasová. „V současné psychologii už panuje shoda na tom, že prožívat zúzkostňující strach z klimatické krize není patologie. Terapeuti by měli brát obavy klientů z dané situace vážně a nezlehčovat je anebo ‚nepředpokládat, že jde o dysfunkci duševního zdraví nebo že je člověk trpící ekologickou úzkostí nějak nemocný‘, jak píše psychoterapeutka Linda Buzzell. Cílem psychoterapie není klienta z environmentálního žalu ‚vyléčit‘, ale pomoci mu jeho pocity prožít, integrovat a možná -pokud je to v souladu s jeho aktuální kapacitou – je přetvořit v aktivitu a novou sílu.“ píše se dále v článku.

Správný terapeut, by měl rozpoznat klientovu obavu a nebagatelizovat ji. „Terapeut sám by měl prozkoumat, jak se ke klimatické krizi staví, zjistit, jestli mu jeho vlastní obranné mechanismy nebo nepříjemné pocity nebrání se na klientovo téma autenticky napojit. Ostatně snad každý z nás o kácení lesů, plastech v mořích a klimatických katastrofách z médií slyšel a může sondovat, jaké pocity v něm děsivé scénáře budoucnosti vyvolávají a nakolik si své strachy uvědomuje, či je spíše potlačuje, aby byl schopen dál fungovat. Klimatická krize zve do terapie i další obří existenciální témata, která sdílíme všichni: nejistotu nebo vyrovnání se s naší vlastní smrtelností.

V případě klimatické krize se může zdát, že jednání jednotlivce nemá žádný vliv, což nás může demotivovat a od jakékoli akce odradit. Do psychoterapeutického procesu se tak hodí zahrnout hledání, jak můžeme k lepší budoucnosti sami malými krůčky přispět. Terapeut možná zkusí pátrat, jak se klient může propojit s ostatními a obnovit komunitní vazby. Klient se může zamyslet, zda mu dává smysl se účastnit městského zahradničení, založit nějaký sousedský spolek nebo třeba pomoci ve škole zajistit svod na dešťovou vodu -jakýkoli aktivní krok může být léčivý a zmocňující. A pro klima užitečný. Velkým pomocníkem je příroda -užitečné je podpořit klienta v kontaktu s přírodou a vyzkoušet různé formy ekoterapie a lesní mindfulness, které boří naše pocity odpojení a izolace.“ Zakončuje svůj článek o environmentální úzkosti Jitka Holasová a následuje rozhovor se Zdeňkou Voštovou – psychoterapeutkou, lektorkou a mediátorkou, ve kterém odpovídá na otázky, týkající se její práce s klienty, kteří procházejí environmentální úzkostí, či žalem.

Rozhovor je zakončen těmito větami: „Stejně jako u jakýchkoli jiných témat, která se nás osobně dotýkají, je nezbytné se dobře ukotvit, téma si ideálně sami zvědomit, prožít: co jsou mé emoce, bolesti, naděje a sny? Neměli bychom sklouznout do popření, nechat se stáhnout do beznaděje, paniky či zaplavující úzkosti, ale ani bychom neměli mít tendenci malovat věci na růžovo a sahat po falešném optimismu. To by klientům příliš nepomohlo.“