Chtěla jsem psát o hrách, které lidé mezi sebou hrají a sama jsem se zapletla do jedné, nyní již trochu nebezpečné hry.
Chtěla jsem psát o manipulaci, až agresi, kterou lidé mezi sebou vytvářejí, jenže je nasnadě napsat o sobě, o mé hře, kterou jsem rozpoutala. Je vysoce promyšlená, tedy alespoň byla. Udělala jsem si z ní Projekt.
Na počátku to byla myšlenka, že uvazovat se na muže již nechci, dělala jsem to od svých dvacet let až doteď, byla věrná, nepodváděla, monogamní, i když příležitosti byly a dokonce jsem se vdala a stihla se rozvést. Nyní je mi krátce 39 a já si před časem řekla, že teď si budu užívat.
Na seznamce jsem poznala jednoho muže, respektive kluka, který byl o dost mladší než já, o celých třináct let. Byl to poslední muž, na kterého jsem se uvázala. Po našem rozchodu jsem opět zavítala na seznamku. A hra započala, celkem nevinně.
Budu chodit na randíčka, nechat se zvát od chlapů a poznávat je. Jenže čím déle jsem tam byla, tím zoufalejší to tam bylo.
Na první rande nikdo nepřišel, a tak jsem si začala postupně hrát. Po čase mě napadla myšlenka: Co kdybych o tom napsala knihu? Něco jako V síti od Klusáka, ale v dospělé verzi. Ne film, ale kniha, nad 18+. Sonda do myšlení můžu, do světa seznamek, které ve skutečnosti neslouží k seznamování, ale jen k zabíjení času, které navštěvují různí lidé a baží po jediném: po ukájení se přes internet, po sexu a obnažených fotkách a tzv. pár písmenkách. Tedy pokud tu mluvíme o mužích, ženy většinou chtějí na seznamkách peníze… Většinou.
Ale pojďme se vrátit k mužům. Moje hra spočívala v tom, že jim dám to, co chtějí. O co požádají, to jim poskytnu. Občas přihodím bonus, nebo provokaci… Tedy provokaci častěji. A ano, je to tak, chtějí jen věci, které jsem vyjmenovala. A já? Já vlastně taky. Ale je to moje hra, ne jejich. Šach mat.
Potkala jsem tam sadistu, ten byl nejzajímavější a hodně utajený, také různé typy, s různými úchylkami, incestního týpka, kluka, co se chtěl zmenšit, aby se mi vešel do ruky, dalšího, co chtěl znásilnit atd.
Scházela jsem se jen s lidmi, kteří ve mně „vzbuzovali důvěru“, a s těmi jsem si užívala.
A pro svoji knihu jsem ty rozhovory ze seznamky printscreenovala. A že to byl hodně výživný materiál. Také jsem uvažovala o tom, že je to tak moc provokativní a proto by tohle nemělo spatřit světlo světa. A že nejspíš vše, co jsem rozpoutala, zapadne v dějinách zapomnění.
Pak jsem ale byla u terapeutky a ta mi řekla, že by to rozhodně nemělo skončit v šuplíku. A tak reálně uvažuji, že knihu sepíšu, dokončím a snad i vydám.
Dnes jsem si řekla, že s tím končím. Že bylo dost toho všeho, co mi zabírá většinu času. I když?
