Je jen tisíc růži a nejsi v tom sama.
Hledáš v nich odpověď, ale trny dělají svoji práci.
Zaboříš do nich ruce, ale to Ti nestačí.
Když promítáš svůj smutek do růží, růže odpovídají.
Tvá hlava je plná trnů a hrozně to bolí.
Šíp do srdce je málo, oproti tomu, co prožíváš.
Vím. Je to těžké a těžko se to vysvětluje.
Nevidíš kolem sebe východisko, ani v sobě.
Uvěznění je silné, má kovové mříže,
které jsou blízko sebe.
Ale je to jen sen, ve kterém žijeme všichni.
Sen, který neodchází, i když jsi vzhůru.
Co zdá se Ti, je skutečné, co skutečné je, zdá se Ti.
Buď proto i ve snu nohama na Zemi.
Růže se opět rozbujely, ale ty na ně nehleď.
Zvedni hlavu a vytahuj trn po trnu,
až se zbavíš i toho nejbolestivějšího pocitu,
který Ti zasadil poslední trn.
Zahoď růže a buď zase nejsvobodnější, tak, jak to umíš.
Tvé ruce jsou krvavé, ale hojí se, jako Tvé srdce bez šípu,
který jsi rozdupala. Právem.
Vše se změní, neboj se.
Vše bude dobré, tak jako na počátku.
Ne tohoto příběhu, ale dalšího, toho, co Tě ještě čeká.
