„Nechceš si zase jednou od srdce zademonstrovat?“ zeptala se mě kamarádka v emailu, kterým mě zvala na demonstraci svolanou na 23. leden před Ministerstvo spravedlnosti. Chtěla jsem. Už několik dní jsem sledovala v médiích ostudný případ muže, který dva roky znásilňoval svou nevlastní dceru, tehdy ještě nezletilou, a jemuž odvolací soud původní trest tři roky za mřížemi zmírnil na podmínku. Nebyla jsem sama, koho to vytočilo a přimělo dát veřejně najevo své pobouření, přestože od současného ministra spravedlnosti a jeho náměstků jsem nic moc nečekala.

Pravda, nečetla jsem zdůvodnění rozsudku, případ jsem jako většina ostatních znala jen z médií, ale přesto jsem byla přesvědčená, že (a nejen v tomto případě) je něco hodně špatně. Například – soud zdůvodňoval mírný rozsudek údajnými závěry znalců, podle nichž psychická újma oběti je mírná a vůbec se tam neobjevilo, že se během této doby několikrát léčila na psychiatrii, měla za sebou dva pokusy o sebevraždu. Ke třetímu sebevražednému pokusu ji dovedlo zveřejnění zmíněného rozsudku (podmíněný trest útočníka) a představa, že s ním bude muset dál žít ve společné domácnosti.

Na akci vystoupili:

– Irena Hůlová, expertka Amnesty International
– Johanna Nejedlová, ředitelka organizace Konsent
– Taťána Malá, poslankyně, předsedkyně podvýboru pro problematiku domácího a sexuálního násilí
– Klára Kocmanová, poslankyně, členka podvýboru pro problematiku domácího a sexuálního násilí

– Antonín Stanislav, náměstek ministra spravedlnosti

Následující fotografie vypovídají, myslím, o atmosféře demonstrace více než tisíc slov: