Skip to content
Menu

Velké výročí mé smrti

Velké výročí mé smrti

Kdo byl ten, koho na den přesně před devíti lety, ba co víc, i na hodinu přesně, vezli muži v gumových rukavicích někam do léčebny? Čí konec tak stát a svět přichystal. Komu se tím chtěl zavděčit. A jak mi to mělo pomoct v tom, abych se stal někým jiným? A jak jsem se pak znovu probudil a navázal spojitosti, to už je jiný příběh, nebo ten stejný?

Doktor, který na mě sanitku a policii přivolal, prostřednictvím mladých psychoterapeutů v jeho sanatoriu, už nežije. A jestli žije, ne už tak jako předtím. Možná má i prázdné zdi kanceláře, když je slepý. V jeho místnosti se to předtím hemžilo nahotinami a vyobrazeními křesťanského mučení, jak vypadá teď pelech stárnoucího psychiatra? A jak vypadá můj život, který se tehdy tak nehezky přepůlil? Boj, který jsme spolu vedli, nikdy neproběhl. Já vím, že duchovní svět existuje, že jsou i bytosti, které mají stejné právo na existenci, jako my lidé, možná i o našem světě vědí více, než si umíme představit. Doktor to možná ví také, ale rád o tom mlčí. Mluví hlavně o sobě. Což máme společné.

Chtěl bych být zase jeden, zase sám, zase na cestě. Mám už teď hodně zkušeností. Ale mám i hodně přátel, kteří mi stojí po boku, když se do něčeho pouštím. A nenechají mě padnout, když se objeví větrný mlýn někde za rohem, kde jsem ho nečekal, a nabere mě na lopatu jak stará čarodějnice.

Včera jsem meditoval a objevil se had, štíhlý a nejspíš jedovatý. A tento had sežral jablko. To jablko nebylo jen poznání, byl to svět, byla to země. Had ho snědl, ale v břiše se mu zvětšovalo, bylo nestravitelné. Už se nevědělo, jaký tvar had má, jestli není už kulatý, jak ho jablko nafukovalo, dokonce mě i napadlo, že by ho mohlo prorazit v podobě stromu života, růst z něj a na větvích mít cáry kůže. Ten had jsem byl já, pokušením bylo poznání dobrého i zlého a černá magie, pak jsem se však tím poznáním nechal tolik zaskočit, že mě úplně rozepnulo, ne jako cikánka, které jste dali pět stovek, ale spíš jako jinak, tak, že jsem se rozpínal a rozpínal, až se mi z toho rozpadlo já a zůstal svět, představy, koncepce a antikoncepce.

 

Příspěvky autora

Podobné příspěvky

Velké výročí mé smrti

Velké výročí mé smrti

Kdo byl ten, koho na den přesně před devíti lety, ba co víc, i na hodinu přesně, vezli muži v gumových rukavicích někam do léčebny? Čí konec tak stát a svět přichystal. Komu se tím chtěl zavděčit. A jak mi to mělo pomoct v tom, abych se stal někým jiným? A jak jsem se pak znovu probudil a navázal spojitosti, to už je jiný příběh, nebo ten stejný?

Doktor, který na mě sanitku a policii přivolal, prostřednictvím mladých psychoterapeutů v jeho sanatoriu, už nežije. A jestli žije, ne už tak jako předtím. Možná má i prázdné zdi kanceláře, když je slepý. V jeho místnosti se to předtím hemžilo nahotinami a vyobrazeními křesťanského mučení, jak vypadá teď pelech stárnoucího psychiatra? A jak vypadá můj život, který se tehdy tak nehezky přepůlil? Boj, který jsme spolu vedli, nikdy neproběhl. Já vím, že duchovní svět existuje, že jsou i bytosti, které mají stejné právo na existenci, jako my lidé, možná i o našem světě vědí více, než si umíme představit. Doktor to možná ví také, ale rád o tom mlčí. Mluví hlavně o sobě. Což máme společné.

Chtěl bych být zase jeden, zase sám, zase na cestě. Mám už teď hodně zkušeností. Ale mám i hodně přátel, kteří mi stojí po boku, když se do něčeho pouštím. A nenechají mě padnout, když se objeví větrný mlýn někde za rohem, kde jsem ho nečekal, a nabere mě na lopatu jak stará čarodějnice.

Včera jsem meditoval a objevil se had, štíhlý a nejspíš jedovatý. A tento had sežral jablko. To jablko nebylo jen poznání, byl to svět, byla to země. Had ho snědl, ale v břiše se mu zvětšovalo, bylo nestravitelné. Už se nevědělo, jaký tvar had má, jestli není už kulatý, jak ho jablko nafukovalo, dokonce mě i napadlo, že by ho mohlo prorazit v podobě stromu života, růst z něj a na větvích mít cáry kůže. Ten had jsem byl já, pokušením bylo poznání dobrého i zlého a černá magie, pak jsem se však tím poznáním nechal tolik zaskočit, že mě úplně rozepnulo, ne jako cikánka, které jste dali pět stovek, ale spíš jako jinak, tak, že jsem se rozpínal a rozpínal, až se mi z toho rozpadlo já a zůstal svět, představy, koncepce a antikoncepce.

 

Abel Quincey

Starší, ale služebně mladší, krajně ubohý až dokonalostí zcela posedlý, po hříchu svou zvířeckostí oslepený a nakonec ještě postižený upřímností, bratr Thomase de Quincey, který ho naučil kouřit cigarety, ale zapomněl na opium.

Tags