Zvony z kostela, místo u mísy v kleče, míšení všech možných protikladů, klášterní zahrada plná necudně pronikavých mrkví, zatím spí v hlíně, říká jeptiška s barokním poprsím v šatičkách jak z koncertu Depeche mode… Zuzano, jsem tu s tebou ještě?
Omrzelo mě se pořád na něco ptát. Vstávám a oplachuju si obličej, kloktám vodou. Mám na osmnáctém obratli malý nádor, je prý buď benigní, nebo maligní. Rozum mi to nebere. A tak volám a ty říkáš, že to bude dobrý. Dobrý nádor.
Dobrý je tak den akorát! Dobrý je hledat Ariadninu nit v kupce sena. Jehel je tam všude moc. Kupka sena už není nic pro mě. Jehel je tam požehnaně. Hledat nit v kupce sena, chtít tudy projít nezraněn? A kdo vám dal právo si tohle všechno o mě zjišťovat?
Ano, ta jeptiška nemá tvoje tělo a když nemluví, je krásná. A bůh nemá tvoje oči a lišky ti nedávají dobrou noc, všechno je prázdné a když to není prázdné, je to plné a hřejivé, jenže z toho stejně mrazí. Jiskřivé rozhovory mají pokaždé tu samou pointu. Na to už jsem si zvykl. Někdy dotek na paži, jindy přepažení pokoje nebo přepřahání koní s pěnou u huby, ale nikdy proměnu. Bez tebe je voda vždycky vodou a víno má pokaždé svoji cenu, kterou musím zaplatit.
Říká se o tobě, že jsi už žena, ale kdysi jsi prý nebyla a to mi vrtá hlavou. Podle mě jsi v těch dvaadvaceti byla dospělejší než kdy potom. Hlava mi to nebere. Nebudu se v tom vrtat. Prostě to nechám být. Zatancujeme si ještě?
Někdy, když se vracím domů ze služební cesty, cítím se jako tvůj služebník. Někdy, když chutnám sladké a mrazivé rty náhodných kontaktů, toužím po nesmlouvavé zákonitosti. Někdy se v těch cizích ženách rozhlížím po zdrojích průvanu. A někdy dokonce i chápu, že poslat ti kytku se vzkazem mohlo právě dnes znamenat mnohem víc, než s okázalou moudrostí nechat všechno samovolně běžet.
