Skip to content
Menu

Bobři od bobří řeky

Bobři_od_bobří_řeky

Tekla. Prý je to jméno. Tekla byla básnířka aktivní na univerzitě. Včera jsem ji viděl jít. A ona mě viděla jít. Pootočili jsme hlavu. V době, kdy existují sociální sítě, mohl jsem si ji třeba i vyhledat. I vyhledal jsem si ji.

Z cyklu Zpovídám se

Mnoho žen se poslední dobou zpovídá ze svých cyklů. Kamarádka mi klidně napíše, že má PMS a ty se, kamaráde, dovtip! Také já se rád zpovídám. A básnířku Teklu jsem viděl a věděl, že ona mě vidí. Vedle mě šla žena a vedle ní šla jiná žena. Vedle Tekly nikdo nešel. Pootočili jsme hlavu a viděli se. Ona má krásný zlý pohled. Tvrdý, ale cítíte za ním ženskou pod oděvem. A tak nějak po chlapsku ztrácíte odvahu. Kdo mě zná, ví, že jdu na všechno od lesa. Tentokrát ale udělám výjimku a začnu své putování u řeky, která je hluboká a milá a má v sobě všechen plevel světa s pšenicí navrch, je plná chmele a očí z kamene, je husí a hubená, kůže a stehna a malé všechno tak malé, až si připadám nemístně velký, je mokrá zleva a zprava je schopná vám podat vizitku a říct: teď už radši nemluv!

Když už bychom později seděli v hospodě, najednou by se zjistilo, že je to Tekla Hostižábrová, po níž všichni muži touží aspoň naoko, aspoň jednu noc samoty a lízání dole by jí chtěli ve svých nejbláhovějších snech odcizit. A že si ani já víc nocí nemohu dovolit, to dá rozum. Vedle mě totiž vždy šla má žena a ta měla za sebou zástupy jiných žen, kamarádek z mokré čtvrti a z nonstopu, který jsme navštívili minulé léto a našli ho plný po krk ozubených a ozbrojených žen, jejích kamarádek, jak už bylo řečeno, a ty zase byly až po stehna nahé, jenže odshora, měly jen děsivé podvazky a pod nimi upocené silonky na husí kůži, staré a podivně seschlé, a jinak nic, jak kdyby se po aischylovsku snažily odvrátit válku, samá krůtí stehna navlečená do silonek a jinak tak nějak naostro a vůbec nic na sobě, všechny až na jednu po ta stehna plná mužských jazyků, jenže seshora, jak už mnohokrát řečeno, dole už úplně oděné a nelíbané, nahoře rozmazlené a nemastné nebo i nešťastné, dole ale hrubé a oděné, připravené vykročit. A tahle armáda polonahých žen, milenek Krista, se nebála v momentce orgasmu ozdobit tisíci a tisíci mužských jazyků, vždy připravených se vyznačit za sebe aspoň slovem, aspoň přísahat, nesahat ale přísahat, to bylo jejich krédo, těchhle jazyků, ne zlých, ne dobrých, jazýčků vah, ale bez vážnosti, hnusných roztřesených a zarudlých svalů, které jsou odedávna jen krajně nemožnými, a po hříchu jednoznačnými, olysalými objektivy.

Tady vyjadřujete cosi jako partnerskou krizi a zároveň erotickou fascinaci dekadentní ženou femme fatale, říkal mi editor Karel Jazbička při mé poslední návštěvě. Je možné, že je to přenosné, ale na mě se to nějak nepřenáší… A já si říkal: Na tebe taky dojde Jazbičko, až tě Tekla Hostižábrová strhne do výšky svých stehen a ty pochopíš, že tě táhne výš, jak hraběte Prášila za vlasy, když vzal zrovna na sebe podobu bahenní nestvůry. Nebo jako nemocného klasika, Johanna Wolfganga G. boda, týpka z Wiemaru nebo odkud, který si našel sedmnáctiletou milenku jen proto, aby jí doširoka rozevřel a málem si do ní zpátky zalez. Ale jak si to tak říkám, už cítím, že si na lůno mé milé a vůbec ne Tekly pokládám mikroténový sáček coby létající koberec a začínám ho laskat, sáček nesáček se mi stejně nalepí na jazyk a vytvoří takovou domáckou poezii, takovou kondomovou, a já se z ní snažím vyprostit a znovu sáček narovnat, protože mám pocit, že by mohl taky prasknout nebo co hůř se do mě vsáknout, takže bych pak mohl obědvat všechno už jen s kečupem se dvěma papričkami, protože na jemnější chutě už bych neměl ani jazyk ani nos… Zatím se vzrušuju rukou tam dole a čekám, že se na ni budu moct jednou taky vyšplhat, ne na tu ruku, ale na Teklu Hostižábrovou, která jediná mi za to z dnešního osazenstva stojí. Ale to už je spíš tak jen na okraj, na útes, z kterého se padá do rozevřených stěn reality, mezi něhu a násilí, mezi slovo a jeho protiklad, mezi nemravnou nahotu a soulož na baterky.

Zpět! Mohl bych najít Teklu na sociální síti a požádat ji o přátelství, nebo napsat inzerát do okruhu svých přátel, které máme společné. Rád bych totiž nějakou holku požádal o ruku, požádal o kříž, který se nosí v dlani a sklání doleva. A kdyby ta šťastná byla Tekla, byl bych jen o to radši. Mezitím v nonstopu se rozsvěcí a přichází ranní směna. My máme v noci světlo a ve dne tmu, jsme tu hrozně inverzní, potvrzuje mi uklízečka, že vzdělání se tu nosí místo kalhotek, vzdělání tu kvete místo poezie, a dokonce i místo bradavek těch starých a životem unavených žen… potřených zaživa rtěnkami zdvořilých mužů. Dnes už gentlemani asi vymřeli?, ptá se mě jedna z kamarádek mé ženy a mně se zvedá kufr a sám jede do letadla na běžícím páse, sám se tak skládá mezi bágly dobrodruhů. Tak rád bych se někdy bezodkladně připojil k týmu dárců semene, nebo k jejich konkurentům, dárcům rozkoše bez rizika. A bez dokladu!

Ale místo toho potichu opouštím sám sebe a následuju svůj létající koberec, mizím do země nikoho, kde se ještě lidé dorozumívají skřeky a huhláním, kde na sebe zdálky mávají a ukazují si prostřední prsty. Jsou to prý primitivní kultury, kde potkat holku na poušti znamená znásilnit ji, když se na ni podíváš moc křivě, když je ti nemilá, můžeš ji zabít, ale oni pak zase zabijí tebe, nebo tvou matku vytáhnou za vlasy z chatrče a promění ji v psa tak nějak přede všemi.

Tekla je malinká a já už ji vidím sobě v pase. Prý jsem pan Toxická maskulinita, říká mi kritik Jazbička a já mu říkám, a on mi říká a já mu říkám, jak se nám daří a jak jsou staré spory dávno zapomenuty, protože máme svůj nonstop den a v něm i horší básnířky života, holky bez něhy a bez přesahu, které se znají s mou ženou a lichotí jí pro nic za nic, myslí si možná, že se setne a sejme jak balíček karet, nikoliv platebních, ale spíš takových pokerových. Piková dáma její duše mi je po chuti, ale ty holky kolem ní mě straší, tak zas v myšlenkách unikám k básnířce Tekle, kterou žena nesnáší. Jenže Tekla netekla, pořád je ještě dost jiných možností, jak se sebevzdělávat v rozkoši ze života. A tak si zapálím cigaretu a rozhodím sociální sítě, procházím profily kamarádek a cizích holek a říkám si, s kterou z nich jsem spal a v kterém životě a s kterou teprve budu.

Příspěvky autora

Podobné příspěvky

Bobři od bobří řeky

Bobři_od_bobří_řeky

Tekla. Prý je to jméno. Tekla byla básnířka aktivní na univerzitě. Včera jsem ji viděl jít. A ona mě viděla jít. Pootočili jsme hlavu. V době, kdy existují sociální sítě, mohl jsem si ji třeba i vyhledat. I vyhledal jsem si ji.

Z cyklu Zpovídám se

Mnoho žen se poslední dobou zpovídá ze svých cyklů. Kamarádka mi klidně napíše, že má PMS a ty se, kamaráde, dovtip! Také já se rád zpovídám. A básnířku Teklu jsem viděl a věděl, že ona mě vidí. Vedle mě šla žena a vedle ní šla jiná žena. Vedle Tekly nikdo nešel. Pootočili jsme hlavu a viděli se. Ona má krásný zlý pohled. Tvrdý, ale cítíte za ním ženskou pod oděvem. A tak nějak po chlapsku ztrácíte odvahu. Kdo mě zná, ví, že jdu na všechno od lesa. Tentokrát ale udělám výjimku a začnu své putování u řeky, která je hluboká a milá a má v sobě všechen plevel světa s pšenicí navrch, je plná chmele a očí z kamene, je husí a hubená, kůže a stehna a malé všechno tak malé, až si připadám nemístně velký, je mokrá zleva a zprava je schopná vám podat vizitku a říct: teď už radši nemluv!

Když už bychom později seděli v hospodě, najednou by se zjistilo, že je to Tekla Hostižábrová, po níž všichni muži touží aspoň naoko, aspoň jednu noc samoty a lízání dole by jí chtěli ve svých nejbláhovějších snech odcizit. A že si ani já víc nocí nemohu dovolit, to dá rozum. Vedle mě totiž vždy šla má žena a ta měla za sebou zástupy jiných žen, kamarádek z mokré čtvrti a z nonstopu, který jsme navštívili minulé léto a našli ho plný po krk ozubených a ozbrojených žen, jejích kamarádek, jak už bylo řečeno, a ty zase byly až po stehna nahé, jenže odshora, měly jen děsivé podvazky a pod nimi upocené silonky na husí kůži, staré a podivně seschlé, a jinak nic, jak kdyby se po aischylovsku snažily odvrátit válku, samá krůtí stehna navlečená do silonek a jinak tak nějak naostro a vůbec nic na sobě, všechny až na jednu po ta stehna plná mužských jazyků, jenže seshora, jak už mnohokrát řečeno, dole už úplně oděné a nelíbané, nahoře rozmazlené a nemastné nebo i nešťastné, dole ale hrubé a oděné, připravené vykročit. A tahle armáda polonahých žen, milenek Krista, se nebála v momentce orgasmu ozdobit tisíci a tisíci mužských jazyků, vždy připravených se vyznačit za sebe aspoň slovem, aspoň přísahat, nesahat ale přísahat, to bylo jejich krédo, těchhle jazyků, ne zlých, ne dobrých, jazýčků vah, ale bez vážnosti, hnusných roztřesených a zarudlých svalů, které jsou odedávna jen krajně nemožnými, a po hříchu jednoznačnými, olysalými objektivy.

Tady vyjadřujete cosi jako partnerskou krizi a zároveň erotickou fascinaci dekadentní ženou femme fatale, říkal mi editor Karel Jazbička při mé poslední návštěvě. Je možné, že je to přenosné, ale na mě se to nějak nepřenáší… A já si říkal: Na tebe taky dojde Jazbičko, až tě Tekla Hostižábrová strhne do výšky svých stehen a ty pochopíš, že tě táhne výš, jak hraběte Prášila za vlasy, když vzal zrovna na sebe podobu bahenní nestvůry. Nebo jako nemocného klasika, Johanna Wolfganga G. boda, týpka z Wiemaru nebo odkud, který si našel sedmnáctiletou milenku jen proto, aby jí doširoka rozevřel a málem si do ní zpátky zalez. Ale jak si to tak říkám, už cítím, že si na lůno mé milé a vůbec ne Tekly pokládám mikroténový sáček coby létající koberec a začínám ho laskat, sáček nesáček se mi stejně nalepí na jazyk a vytvoří takovou domáckou poezii, takovou kondomovou, a já se z ní snažím vyprostit a znovu sáček narovnat, protože mám pocit, že by mohl taky prasknout nebo co hůř se do mě vsáknout, takže bych pak mohl obědvat všechno už jen s kečupem se dvěma papričkami, protože na jemnější chutě už bych neměl ani jazyk ani nos… Zatím se vzrušuju rukou tam dole a čekám, že se na ni budu moct jednou taky vyšplhat, ne na tu ruku, ale na Teklu Hostižábrovou, která jediná mi za to z dnešního osazenstva stojí. Ale to už je spíš tak jen na okraj, na útes, z kterého se padá do rozevřených stěn reality, mezi něhu a násilí, mezi slovo a jeho protiklad, mezi nemravnou nahotu a soulož na baterky.

Zpět! Mohl bych najít Teklu na sociální síti a požádat ji o přátelství, nebo napsat inzerát do okruhu svých přátel, které máme společné. Rád bych totiž nějakou holku požádal o ruku, požádal o kříž, který se nosí v dlani a sklání doleva. A kdyby ta šťastná byla Tekla, byl bych jen o to radši. Mezitím v nonstopu se rozsvěcí a přichází ranní směna. My máme v noci světlo a ve dne tmu, jsme tu hrozně inverzní, potvrzuje mi uklízečka, že vzdělání se tu nosí místo kalhotek, vzdělání tu kvete místo poezie, a dokonce i místo bradavek těch starých a životem unavených žen… potřených zaživa rtěnkami zdvořilých mužů. Dnes už gentlemani asi vymřeli?, ptá se mě jedna z kamarádek mé ženy a mně se zvedá kufr a sám jede do letadla na běžícím páse, sám se tak skládá mezi bágly dobrodruhů. Tak rád bych se někdy bezodkladně připojil k týmu dárců semene, nebo k jejich konkurentům, dárcům rozkoše bez rizika. A bez dokladu!

Ale místo toho potichu opouštím sám sebe a následuju svůj létající koberec, mizím do země nikoho, kde se ještě lidé dorozumívají skřeky a huhláním, kde na sebe zdálky mávají a ukazují si prostřední prsty. Jsou to prý primitivní kultury, kde potkat holku na poušti znamená znásilnit ji, když se na ni podíváš moc křivě, když je ti nemilá, můžeš ji zabít, ale oni pak zase zabijí tebe, nebo tvou matku vytáhnou za vlasy z chatrče a promění ji v psa tak nějak přede všemi.

Tekla je malinká a já už ji vidím sobě v pase. Prý jsem pan Toxická maskulinita, říká mi kritik Jazbička a já mu říkám, a on mi říká a já mu říkám, jak se nám daří a jak jsou staré spory dávno zapomenuty, protože máme svůj nonstop den a v něm i horší básnířky života, holky bez něhy a bez přesahu, které se znají s mou ženou a lichotí jí pro nic za nic, myslí si možná, že se setne a sejme jak balíček karet, nikoliv platebních, ale spíš takových pokerových. Piková dáma její duše mi je po chuti, ale ty holky kolem ní mě straší, tak zas v myšlenkách unikám k básnířce Tekle, kterou žena nesnáší. Jenže Tekla netekla, pořád je ještě dost jiných možností, jak se sebevzdělávat v rozkoši ze života. A tak si zapálím cigaretu a rozhodím sociální sítě, procházím profily kamarádek a cizích holek a říkám si, s kterou z nich jsem spal a v kterém životě a s kterou teprve budu.

Abel Quincey

Starší, ale služebně mladší, krajně ubohý až dokonalostí zcela posedlý, po hříchu svou zvířeckostí oslepený a nakonec ještě postižený upřímností, bratr Thomase de Quincey, který ho naučil kouřit cigarety, ale zapomněl na opium.

Tags