Jen hutně. A tragicky. Na bezdrátovém vodítku vlastního osudu a s oslím můstkem šílenství v srdci. S brouky v hlavě a s plošticemi pod bříšky prstů. Budeš jak Ahasver.
Mlč, když je to potřeba. A utáhni smyčku úzkosti kolem krku. Uměj to zprostředkovat.
Stáčej řeč tam, kde tryskají poklady. S pěnou u pusy a s molekulou dechu. Stačí tak málo! Oplátkou za věrnost si můžeš dovolit i vášeň. Radši bys ale jen někde ležel.
Ve sprše. Spadlý, ale milovaný bohem. Máš tyč na maškarní bál mezi nohama a na té tyči máš umně naaranžovanou tygří hlavu. Není to tvoje maska, je to výraz osedlaného zvířete. Pak se ponoříš tak strašně dávno, kdy ti Zuzana madona říkala, že jsi renesanční bůžek a že jsi u nich na balkóně, tam kde jsi, pro tentokrát naposled sršel vtipem tak, že se až musela smát, a usmívala se na tebe očima a myslela to sakra vážně, a pak to bylo pryč a kolem se rozmohlo tíživé ticho a zkurvil sis život poetika, soumrak básníka, co začal rovnou koncem.
Nikdy jsi už Zuzanu v ten večer nepotkal, nikdy ti už neřekla, že jsi renesanční bůžek, i přes ten klacek mezi nohama nebo spíš špejli a na jejím konci hlava tygra a v jejím středu tupý hlad a dutá žízeň.
Pak jsi se osmělil a zakřičel, Zuzano! A ozvěnou ti bylo cizí přátelství.
Ale to, jak se hrabeš ze sprchy a vidíš se očima hezkých holek jako ten, kdo má každou možnost je k čemukoliv přišpendlit, k okázalé přírodě, k plotně nebo k partnerskému kýči, tak ale stejně víš, že jsi selhal.
Mistrova káď je už plná krve, zavolejte diváky, bude se proměňovat tělní tekutina v ostrou verzi zpěvu. Měkké tóny a tvrdé pauzy se ti zaryjí pod kůži.
Pliveš pak tu krev, když už je po všem. Pliveš ji živelně a vidíš, jak se mění v bílou lymfu a černé krasopisné noty. Máš jasno ve všem, kromě toho s kým a jestli vůbec budeš ještě spát.
