„Kuželovitá práce!“, odplivl si Roman, než se zcela roztřásl. Jak dlouho bude ještě muset takhle bojovat? Byl rozehřátý potem odulého těla, snoubil se sám se sebou jak dvě oslizlé tlačenky, slepené horkem – které ani nůž nerozdělí tak, jak předtím byly. Renata, která se mu dřív věnovala, odtrhla se od něj a nechala ho krvácet. Tak měl její obraz v sobě a stále si ten rozchod přehrával, dral se v duchu od ní a tím víc se cítil přisátý. Onehdy se z toho zhroutil. Roman a Renata, Romulus a Remus, oba odkojeni zvlčilostí společenských drog. Teď umíral na záduchu realitou. Bez Renaty, jak dvojče uslzené ztrátou nejbližšího.
Nemělo smysl bojovat. Nechtěl se snažit, toužil jen zajít tady a teď. Usilovně usínal, byl však vždy probuzen hlukem. Okolí na pěst! „Teče mi krev z nosu“, dušoval se a bušil si vynervovanými klouby dutě do spánků. Bylo na čase už se dodělat. Teď by mu nepomohla ani partička šachů, ani jóga kundaliní, ani vířivka s placenou společnicí, ba i k pobíhání pod košem basketbalovým byl zcela nezpůsobilý a inertní.
Chtěl změnit zaměstnání, rodinu i přátele, jen aby o Renatě už nemusel slýchat. Chvíli na to se zas hroutil do náruče reality, její reality. Kolem neduhů svých očí viděl velké kruhy z nevyspání. Podlité modrou krví měly stále víc důstojnosti než vyděšený zrak. Očka po hříchu jen málo prasečí se pichlavě zarývala do svých předobrazů v zrcadle věčnosti. Bylo poplivané, ne, bylo prostě od zubní pasty i krve trochu zašpiněné, trochu se nelesknoucí.
Omotal si ruce toaletním papírem a dřevěnou násadou černého gumového zvonu zrcadlo rozmlátil. Fyzicky to bylo uspokojivé, konečně pohyb! Když pak zas usedl, střepy si kreslil do dlaně tipy na cestu od Renaty. Mapa čar musí být geometricky zcela bez poskvrny! Levou ruku zabalenou ještě v papíře a soustředěně atakující nebohou dlaň pravé – ano, vždycky měl tenhle koitus v těle hozený dost naopak. Pravá ruka přijímající něhu světa a levá pevná, ze zoufalství do něj sadisticky tepe…
Když ho krvácení konečně zmohlo, lehl si na dlaždice v koupelně jak fakír a usnul. Probudil se o pár měsíců později se střepy zrcadla zarostlými do tvrdé kůže zad. „No vida, vida“, říkal si Roman a smál se své podobnosti s různými hrdiny a jinými adepty skrytě lascivních proměn. Od teď bude dinosaurus, takový, který šoustá bez myšlenek na smrt a spokojeně usíná ve stoje nad jezerem plným ulovených ryb. Jak málo mu asi záleží na tom, že dřív nebo později vyhyne…!
