V dešti se mi rozmáčí má poslední cigareta před snídaní. Vracím se po flámu, který skončil marným zasouváním lístku do turniketu v metru. Jeho přitažlivé oranžové tělo mě upomnělo na její bílé kalhotky Puma. Já značkové hadry nenosím, šeptal jsem jí podnapilý. Mezitím už vztekle házím cigaretu do kaluže a odemykám si domovní dveře. Těším se, až vyzkouším svou příčetnost na novinovém sudoku. Zásadně chodím do koupelny (rozuměj na záchod) jen se dvěma potřebami, tu prostřední si nechávám pro milou. Dnes však udělám výjimku. Vaří se to ve mně náhlým vzplanutím k Veronice. Její nohy, vlastně elegance, sladěnost, sebevědomí, nic mě nenechává chladným. Přitom bych měl zachovat chladnou hlavu. Vždyť jsme se ani nelíbali, jen jsme se dotýkali koleny a já měl položenou ruku na jejím stehně. Nemačkal jsem, bylo to přátelské. Konečně jsem byl doma, pověsil svrchník na věšák a šel odpočívat na kanape. Stále jsem se vzdouval, jak když vlny příboje olizují oblázky pláže.
Usrkoval jsem minerálku, kterou jsem měl od rána nalitou a vyprchalou ve sklenici od hořčice. Milá tu nebyla, tak jsem se dotýkal sám sebe a promýšlel Verunčinu lehce šedou zbarvenost. Než jsem se dostal ke kalhotkám Puma, byla už milá v kuchyni a vařila si čaj. Přemýšlel jsem o srdci bytu, ve kterém bydlím. Odborně se tomu říká jádro. Na tomto jádře by bylo třeba pracovat, ale já nenávidím práci a snahu. Jsem nemotivovatelný neúplatný génius, člověk s papíry na hlavu. Konečně se s milou pouštím do řeči, je to úplný dialog vzájemných nejistot a potřeb. Je mi z toho smutno. Chtěl bych žít a vzpomínám na něžné letmé dotyky s pravou tváří Krista (rozuměj s Veronikou). S tou, co zavrhl, než nastavil i druhou. Ona je asi o rok starší než já a i to mě láká. Svému chlebodárci hold nevzdávám, ale dám si k němu slovní guláš. O čem přemyslíš, ptá se mě milá, když vidí, že jsem zase ponořený do svých nálad. Co dovede udělat jeden úsměv? Jsem zcela pohroužen do Verunčiny posedlosti životem. Nebudu mluvit o sexuálních souvislostech. Jsem vychytralý, a pomalu ji balím, zatímco si milá myslí, že zase jen virtuálně…
Ano, často jsem s různými cikánkami či vdanými paničkami utíkal do možných světů. Bylo to ještě v době, než mi zjistili rakovinu nadledvinek. Bezpochyby i duševně nemocný může být nemocný, nejsme stroje. Od té doby, co mě píchá v zádech, nechodím moc na internet a snažím se na více frontách vybojovat něco jako slast. Veronika mi ji poskytuje už jen tím, jak vypadá a jak se ke mně chová, nechá se trochu osahat, ale ne moc. Vidíme se jednou nebo dvakrát za měsíc a ona si už se mnou hraje, takže musím čekat. Napíše zřídkakdy a mě mučí její ticho. Tak si ženy ověřují, jestli je muž dostatečně seriózní, umí oddalovat ejakulaci a myslí to vážně. Myslím to tak: Dřív jsem vyznával dívkám, které do mě byly zamilované, i těm co nebyly, velmi rychle lásku. Neuspěl jsem nikdy. Bylo to uspěchané. A uspěchaná touha po slasti je u muže špatným znamením, to si žena dvakrát rozmyslí, než si takového pustí k tělu. Dnes už jsem dospěl, umím klamat tělem, ale jak dlouho? Držím se, abych Veronice nenapsal dvakrát za sebou. Ale stejně, až se potkáme a ona se na mě usměje, popletu kroky. Třeba ji pohladím ve chvíli, kdy jsem měl navrhnout společný drink nebo naopak. Ale jít do toho musím.
Milá se mě už potřetí ptá, jestli budu obědvat, já však toužím po lásce a náš pelíšek je vychladlý už léta. Není to ničí vina. Rozumíme si dobře, nedávno jsme spolu byli na koncertě vážné hudby, byl to zážitek. A pak se to zlomilo. Milá se jmenuje Ája, vlastně Alena a já si pod ní představuju všechno, co může být. Není tu. Odešla a práskla dveřmi. Srdce bytu, ve kterém bydlím, osiřelo. Odborně se tomu říká jádro. A v tom jádru provádím své vzpomínky na Verunčiny kalhotky Puma. Ona je drsná, ne citlivá duše jako milá. Veronika je o rok starší než já a je narozená v ohnivém znamení, milá se narodila ve stejný den jako já a nejsem si jistý, jestli vůbec existuje, když ji masturbuju naplocho. Určitě existuje, ale už ji nerozliším od sebe. Ona má ještě nějaké své nálady, ale už ne svou mysl. Je napojená na stroje. Chodí do práce a hrozně tím trpí. Já do práce nechodím. Mám čas oddávat se vzpomínkám na kradmé dotyky. Veroniku jsem pohladil po tváři, zatímco milé strkám prsty do pusy, ale není to moje pusa? Nešťourám se jen v nose?
Chybí tu vše, co má být v životě člověka. Genialita v šedi je genialitou šerosvitu. A víte, že jediná jiskra prozáří temnoty? Pro mě je to třeba kombinace. Jak kombinuju šedé kalhoty s našedle zelenou blůzkou, vím, že je to Veronika, pravá tvář Krista pro mě. Levá je milá. Co takhle trojka, aby byl vidět celý obličej? Nepřipadá v úvahu…, přesto vím, že to někteří muži zažívají. Jaké musí být jejich štěstí! Než jsem uspěchal všechny své holky ke svému orgasmu, který byl spíš jen takovým odplivnutím si, než jsem ztratil příčetnost a než se odstěhovala milá a Veronika nenapsala, bylo všechno v pořádku. Maminka říká, že mám vysokou inteligenci, a je to pravda. Tak jsem se k ní odstěhoval a jádro bytu pronajal i s jeho obaly, okvětními plátky, mladému páru. Mám tolik peněz, že bych si měl ženské už radši kupovat. Chápu chlapa, který to udělá, už v té hře na svádění a dobývání prohrál. Já to zkouším jinak.
Mysl je znova ovládána nesnesitelnou bolestí. Zapomínám na svou rakovinu. Plácám ji po zadku. Oplácávám ji jako bábovičku. Je to moje druhá nemoc a tentokrát už konečně smrtelná. Černé proudy se mi hřejí na prsou jako had. Dávám si zázvorové pivo a pomalu otevírám sešit s poznámkami. Tady je mých 93 kilo živé váhy konečně skutečných. Z každého záchvěvu mé mysli dýchá na mě utrpení, snad nerozpoznatelné pro běžného člověka, tomu bude všechno připadat jako blábol nebo nuda. Já však skutečně nadledvinky potřebuji, bez nich se mi nepovede zvrátit letmou známost s Veronikou ve vztah. Zkouším občas lokalizovat bolavé místo akupunkturou. Jezdím si nožíkem po zádech a zabodávám, kam mě napadne. Marně mě budou ujišťovat, že nadledvinky nemohou onemocnět, že možná v mém případě vůbec neexistují. Já je cítím jak Veroničina ňadra pod blůzkou. A Ája se tomu směje. Kolikrát jsem zblbnul holku na své psaní, a pak z toho nic nebylo, jen další zářez do mé bolavé duše. Milá je dvakrát větší než já a já ji mám v hlavě jako revizora. Ona nepustí dál nic, co by neschválila. Celý tento traktát o Veronice napsala ona. Přitom ví, že jsem s ní spal. A taky se tomu směje. A přeje mi to. Tvoje plandavé břicho a ty další rozkmitané části, to mě vůbec nezajímá… Já už si dávno ukradla tvojí duši!
Nechápete, jak je těžké vymycovat tyhle vnitřní vztahy? Nikde vám o tom nenapíšou. Je pár filmů, pár knih, ale nic se netýká lidí bez vůle. Když se ani nerozběhneš a dáváš si v maminčině hnízdečku další párek s hořčicí a kečupem. Marně vzpomínám, kde jsem tu hořčici už viděl. Snad ve snu včerejší noci. Než jsem se vzpamatoval, mám deset kilo navíc. Deník zanedbávám. Veronika se mi směje a máme spolu sex. Když se setkaly s milou, dost se nasmály. Pak si řekly, že končí doba hájení a obě se rozběhly do stran. Rozhlížel jsem se nechápavě a zmatkoval. Nožíkem jsem si konečně nadledvinku vyřízl. Holkám to přišlo líto, tak mě trochu zafáčovaly. Konečně jsem byl s oběma. Stal jsem se Kristem a umýval jim nohy. Depiloval je a ve vodě je koupal, do krajnosti zacházel a líbal na všechna místa, která jsem si dovedl představit nebo vymyslet. Píchání konečně bylo opravdové. Nikdo už mi nebude tvrdit, že nadledvinky třeba vůbec nemám. Děvenky mě zaštepovaly a odeslaly k dalšímu pobytu ve světě iluzí, kde teče proudem ohnivá voda, nosí se necudné baloňáky a turnikety jsou natřené načerveno asi jako opičí prdel.
