I.

Nepropustné nepromokavé trenýrky, zcela neznačkové, ale vysoce funkční. Sportuji. Myslím na svého předka Koloděje Martýria Boušku a přitom se v duchu prohrabuju rodinnými alby z roku 1946, to byl čas, kdy se naše rodina ocitla na mizině mrtvolného prachu. Chodím po terase se sluchátky na uších a dělám dirigentská gesta, nejedna z mých přítelkyň by byla ráda, kdybych ji podobnými gesty zval k součinnosti v posteli. Já však přemýšlím radši o utrpení své rodiny a hledám společné body s ústrky, jichž se dostalo mě. Jsou to nitky, za něž tahá osud větší než je má mysl, opravdový a skvostný jako sexuální turistika v Thajsku v dobách, kdy ještě bylo chudou zemí. Myšlený jako sklo vyfoukané v Novém Boru nebo Jablonci nad Nisou. Osud zapsaný do hvězd asi jako dobrý žák Hron na komparatistice, kterou jsem kdysi studoval. Nebo taky hluboký jako podsvětí klubu Božák v mých rodných Teplicích, kde se sedávalo v klecích a souložilo jen velmi výjimečně, to když jsem klub musel opustit a zanechat v něm šestnáctiletou Klaudii a spolužáka Krásu, to si pak oni dva spolu hráli na nebohé a opravdové milence. Jinak byl klub spíš hudební, šli jsme odsud s Lucií jednou ke mně domů, abych jí dal do těla aspirin a aby mě pak zase opustila a zanechala smutným myšlenkám.

Mrtvolný prach z předchozího odstavce dopadá na mé rty a připomíná mi otce Martýria Boušku, mého předka, kterého jsem si vykreslil jako muže v zásadě dost společenského, a který seknul se svým kněžstvím právě včas, aby si mě mohl zakreslit do své přímé rodové linie jako svého vzdáleného potomka.

Opravdu mám ještě číslo na tu Klaudii v mobilu a je možné, že by dnes už neprozradila tomu spolužáku Krásovi nic z traumat, s kterými jsem se jí svěřil. Bylo by to velice bezpečné ji prohlásit za svou ženu před Bohem a zahrnout ji bohatstvím nasysleným za sto let. Jen nevím, co by tomu řekl pan Koloděj Bouška, že spojuju jeho krev s opravdu lehkovážnými děvčaty. Ale ona byla chytrá jak čert a v šestnácti už vypadala dávno na dvacet, a dnes v osmadvaceti by jistě vypadala na osmnáct a to umí jen ženy, aby nám tolik pletly hlavu. Zamotaly. Byl jsem svědkem toho, jak jsem se kvůli ženě dopustil amorálního činu. Pan Koloděj M. Bouška by o tom mohl vyprávět, kdyby byl naživu aspoň v mých skutečných myšlenkách, a ne jen v těch zděděných po rodičích, předstíraných asi jako když přemýšlím o gaunerovi, který zastřelil starostu Chicaga Čermáka, jiného z mých tentokrát spíš vzdálených příbuzných.

A konečně, mám všeho dost. Nechci si hrát na oběť, tak jak to dělali mí velectění předkové. Když mě zastřelí gauner, také ho zastřelím. A pokud mě pohůnek na psychiatrii připoutá k posteli, později ho vyhledám a z úkrytu vyběhnu a obřím kamenem mu rozdrtím lebku. A nikdo se nebude divit, že se běh dějin otáčí a první zaostávají za posledními, kteří jsou první, a to ti první vyběhnou, aby se dostali zpět před poslední a budou takhle kolem nich běhat do aleluja. Protože ti první nikdy nevědí, kam mají jít, ale poslední ano. A běh dějin se mění v každé setině, zcela se převrací, je opravdu děsivé, že kamkoliv já pokynu, že se vydám, už tam nabíhají přede mě ti první, jak stádo tažných koní nebo jak pěšáci do první linie, takže nikdy v ničem nemohu vynikat, protože já bych také rád byl někde první, ale než se rozhodnu kde, už jich je tam spousta, těch nohsledů a jiných chvályhodných pak.

II.

Ochlupený čas a v něm běh věcí a můj sport a pot lysého pátera Koloděje Martýria a opravdu hvězdnaté nebe, v kolik hodin ráno a v kolik odpoledne? A v kolik večer, kdy se vracím do klubu Božák a on je plný lidí a dostanu razítko na zápěstí a je na něm klokan, ale chybí mu noha a pak líbání s tou divnou holkou, co nemá přítele, než se objeví a pak už ho má a on po mě hází tácky od piva a dáme si trávu a je to moc dobrý model, po kterém se mi probudí v těle hadí síla tak zle, že rozpráší všechna čakrová centra po těle a ona přestanou fungovat až do hodně daleké a zářné budoucnosti, kdy je znovu spojím a ten had se dá do pohybu po tvých stehnech a nemine lůno, než nakonec zakotví někde pod ňadry a lysou hlavu si položí na ně. Pak se zase líbám s tou divnou holkou zrzavou a chválím ji, když mě rozepíná a hladím ji ve vlasech, nemám v tom jasno, jestli se to stalo nebo ne, všechno před tím rokem, kdy ze mě udělali politickou oběť systému, se mi dokonale rozplývá a rozlívá po slabinách a silných stránkách jako vanilkový krém ze smetany. A tak líbám tu zrzavou holku zase v tom klubu a zvracím ji hlavu tak, aby se mi lépe držela, pak ji ohýbám v bocích, to když tancujeme a pak ji zase znovu opouštím a jdu za jejím přítelem a nesu mu pivo a přeju mu jí, protože je to fajn člověk, i když po mě házel ty tácky od piva, stejně jako o nějakých 12 let později můj vlastní editor na křtu knihy, kterou jsem napsal a nechal propadnout a to se ještě nevědělo, že ta zrzavá holka nebyla Klaudie, ale jiná a trochu kudrnatější zrzka, ani to nebyla sestra hudebníka Pavla Kirse, která byla taky taková nazrzlá a jejíž matka mě zvala k nim na oběd a já přitom přemýšlel, do kterého pokojíčku své duše se schovat, abych si zaručeně nic neužil, s jejich nabídkou se to mělo tak, jako s mnoha jinými nabídkami, že bych se musel zatraceně angažovat, aby mi jejich dcera přihřála polívčičku zkurvené geniality a pak mi nalila horké kafe do klína, když bych se předtím zapomněl na schodišti s nějakou jinou a namnoze velmi dokonale vytrvalou milostnicí boha, nebo bych naopak projevil náklonnost k sestře hudebníka plácnutím po zadku uprostřed rodinného oběda někdy mezi polévkou a hlavním chodem.

Nemáš morální právo někoho soudit, řekl mi instinkt a já mu řekl. Já jsem soudce světa a já budu určovat, kdo projde touhle kundičkou do ráje a kdo do prdele. Já přebírám Petrovy klíče a otevírám bránu těm, kdo pro mě mají špičaté uši a kdo nosí oči otevřené a jazyk vlhký. Těm jsem teď po ruce a ti mě slaví svými slovy jako zhrzeného leguána. Jsem potomkem krále všech ještěrek, ale zatímco on jen křtil vodou a sexem, já křtím spalující láskou. Snad tlustý a rezignovaný, ale pořád pán lidských osudů, který jen z vrozené rozmarnosti všechno nechává plynout, aniž by příliš zasahoval. Ale u té brány mě zdraví jako potomka Martýria Boušky, jako Krista na zemi. A já jim říkám, já nejsem ten, který přichází, aby sečetl vaše dny. Od toho jsou tu jiní. Přišel jsem proto, abych vaše dny naplnil hnusnou nadmutostí kozy, která prdí, aby zničila atmosféru, protože nemá pojem o tom, co dělá, a kojí své kůzlátko a ono je přitom odsouzené na smrt. Proto jsem přišel, abych vám zvěstoval alkoholovou opici a kozu z ohrady a konec.

Já nikoho nesoudím, kdo nejde k nám do zahrady. Jen vítám ty, kdo mě přišli oslavit a říkám jim, užívejte života, neboť já nejsem život, nejsem už mezi vámi, a nikdy jsem nebyl, ale ve vašich srdcích je moje stopa a ta pálí jako svět.