Nevím, kdo jsi byla. A to je chyba bez možnosti nápravy. Snažím se vzpomenout si. Měla jsi v sobě dost neúnosnou erotiku. Ale vlastně ta magie, kterou jsem tě tehdy opředl, a která mě roztrhala zevnitř, fungovala později i u jiných žen. Jen tam do sebe všechno tak hezky nezapadalo.
Praktikovat lásku, vůbec nemyslet, a bůh to rozhřeší. Dá nám rozřešení všeho. Budeme vědět, kým jsme a komu se chceme zalíbit. Přidáme a polevíme, a pak znovu přidáme a polevíme, a nakonec ještě naposled: přidáme a polevíme. A pak se půjdeme projít a budeme si ukazovat věci, které kolem nás rozestavili předkové.
A budeme dýchat krásu stromů a opájet se křehkostí lučních květů. Tehdy bude doba, a ta doba bude smaragdová, bude to smaragdová pagoda z Laosu, a tvé polibky z chaosu budou chaotické, a mé vtipy budou vtipné, a rejstřík našich pohybů bude obsahovat ponoření se do vody života a do vody zapomnění a do krve se pomilujeme a zahodíme celé předchozí i minulé životy na kompost téměř teatrálního prozření a probuzení se. Vedle sebe.
Na prahu dospělosti. Povzneseni sami sebou dopadneme jak bohové do peřin.
Všechno co bude následovat, bude jen pro nás, pro naše oči a pro naše sny. A bude to pevné a přitom proniknuté něhou. Bude to víc, než když jsem potkal svůj stín na okraji chudých měst, a bude to posvátnější, než když jsi ve snu spatřila Jeho hlavu někde vprostřed svých maniakálních, neposedných stehen.
Kroužení. S tvou vůní všude možně budu žít mýtus znovuzrození, budu si to rozdávat sám se vším v tobě a budu si to míchat a budu si to vykládat tak, že se konečně milujeme a budu tě chtít a budu to říkat, jistojistě, štípneš mě a to bude signál k divokému dovádění ještě před probuzením. Tak si to myslím a tak to musí být, nějakých dvacet všivých let zpátky. Zpáteční let, exotická destinace.
