Ale to není vše. Milujeme se na pravidelné bázi. A na solidním základě. Tak nějak rutinně, bez velkých převratů. V klidu a v pokoji a v bytě po babičce tvého syna z manželovy strany. Beru tě do rukou a trochu pálíš. Trochu zvlhčuješ. Myslím na vodíkovou pumu. Jednou nás to stejně všechno doběhne.
Ty máš starosti… řekla jsi mi jednou. A já ti odpověděl, nemám starosti, ale na starost. Všechno ve vesmíru musím ještě znovu promyslet. Svět mi leží u nohou a já ho laskám nenápadným pohybem prstů a ten nenápadný pohyb zase laská mě, ne prostřednictvím světa, ale díky víře v duši a díky sedmi andělům, z nichž každý má v rozkroku dost neokoukanou a neporušenou pečeť. Stydkou kost, už trochu naklíčenou, trochu změklou.
Tak tobě se pořád líbí mladý holky, ptáš se mě a já říkám: v návaznosti na svět Bondyho a svět bondáže a svět dechberoucích záletů, které mě dusí vinou ještě roky poté, aniž by kdy reálně proběhly, musím připustit… A ty říkáš: Nemel, něco jsem se tě ptala.
A směješ se tak nějak potěšeně, na tvoje poměry až skoro pekelně, zatímco brečím nad rozlitým mlíkem a mlčím jak rozeklaný hrob. Budeme do něj klást všechny představy, co jsme kdy měli, zahazovat je hlínou a zahazovat je vlastní existencí. Až budou pryč, nebudeme ale o nic lehčí ani chytřejší.
