Kdysi jsem na tebe myslel tuze eroticky.
A prosil kruhy kouře: plujte vzduchem. Miloval jsem tě po tureckém způsobu bez ozvěny v trojrozměrném světě. Na paletě rozumu jsem smíchal všechny barvy vášně. A potichu mluvil se životem v sobě, zatímco jsi tancovala u tyče. Ten večer nedaleko Panny Marie před Týnem, v non-stopu s lampióny. Salome a sexy hadry a potom ještě mlčení ve tmě, s tebou na klíně a s ginem v lahvi.
Dnes však kostel v jižních krajích má na fasádě děsivé šmouhy, stopy v písku, od běžícího dítěte. Dnes na tebe myslím jako na ženu svého života, který nebyl.
Zuzano, víš, a já vím, ohýbám myšlenkami kmeny mladých buků. Myslíš, a já myslím, že větší část všeho zůstává nespatřena. Psali to u jedné fary na venkovní udírně. Ta zas měla v omítce vsazené zuby černých koček, bělostné perly se zrcadlivou sklovinou. Neměly ty mrchy běhat přes cestu! Neměly koukat do tmy, protože záblesk světla je vždycky rychlejší, vždycky důležitější.
Z tvých gest, která si maluju, poznávám, že už pozdě je. Odysseus už povraždil všechny ženichy, služebné ženy drhnou zkrvácená kopí. Pozoruju je a snažím se nebýt vzrušený.
Byl to dnes dlouhý den. Uléhám s myšlenkou na tebe do rudé hlíny. Přikrývá mě tyrkysový déšť a hrobník pohřbívá postříbřenou lopatou. Až se propadnu níž, chytíš mě za ruku a zkroutíš mi ji za záda. V tom blátě budou naše hry připomínat řeckořímský zápas. Zahryznu se do tvého zátylku, aby ses mi nevysmekla. Touhou každého zvířete je držet, někdy rukou, někdy trochu jinak.
Až konečně naprší, budeme se milovat, a jestli někdy uschne, protáhnu se celý tvou vyschlou struhadlovou hrudí až k branám podsvětí. Nastoupím do tvého lůna jak do plachetnice bez posádky a nechám se vozit tam a zpět po černých vodách, dokud pro mě nebudou život a smrt prostě k nerozeznání.
