pixel Skip to content

Příspěvky autora

“Bludná” láska

“Bludná” láska

Vidím tě stoupat / z mé duše/
kde ti má vášeň / vystavěla příbytek.

Přirozeně už název této úvahy je navýsost pochybný. Je vůbec něco takového jako bludná láska? Co je na bludné lásce bludného? A není každá láska šílenstvím, v němž halucinujeme pestrobarevný svět plný laskomin tam, kde jsme předtím viděli pouhou šeď? Nenutí nás nepochopitelně zveličovat svůj předmět a oblékat ho do extravagantních šatů zakrývajících jeho všednost? Nenutí nás si bláhově myslet, že spojením s vytouženým/nou najdeme nějakou chybějící část sebe, jako kdyby někdo mohl najít sám sebe tím, že splyne s druhým? A jak jinak zdůvodnit zrod přesvědčení, že člověk nemůže dál žít bez někoho, bez koho se po celý svůj předchozí život docela dobře obešel? Není každá láska dočasným pomatením a zmatením smyslů, v němž rozum opouští své dlouho budované stanoviště a z generála se mění v blábolivého starce, jehož zvětralým moudrům nikdo nechce naslouchat? Nenutí nás každá láska k pošetilostem a neuvádí nás do stavů, v nichž sami sebe nepoznáváme, kdy sami sebe překvapujeme a děsíme? Není skrz vášeň náš smysl pro sdílenou realitu vždy nebezpečně nahlodán?

A přesto se odvažuji dát pracovně, z nedostatku jiných slov, která by mi přišla na mysl, mnoha tak různým podobám lásky tak stigmatizující název, i když s výhradou, a shrnout je pod jedno pojednání. Člověk je v řeči a myšlení ostatně vždy již odsouzen k příliš troufalé obecnosti. Bez nutné dávky zjednodušení by nešlo říct vůbec nic. A tak “bludnou” láskou nazývám lásku, jejíž reálná, anebo konsensuální (čili sdílená s druhými tak, že o ní panuje jistá základní shoda) složka je menší, než obvykle bývá, a fantazijní, soukromá zase větší, než obvykle bývá. Je to, jinak řečeno, láska, jejíž potravou je sen, která je snem nesena, která je mnohdy spíše než snem zrozeným z lásky láskou zrozenou ze snu či v krajním případě dokonce snem o lásce. A ten sen je tak silný, až se svým skupenstvím podobá vnější realitě. A tak jako je láska, jak se říká, mocná čarodějka, je tu něco ještě mocnějšího – totiž stát se z vlastních zdrojů čarodějem, který dokáže velkou lásku vyčarovat.

Co mám přesně na mysli? Možná jste se s něčím takovým setkali, z vlastní zkušenosti nebo z doslechu. Může se třeba stát, že v někom vzplane všepohlcující láska k někomu více či méně neznámému, a je jedno, zda jde o letmé či velmi krátké setkání nebo o nějakou celebritu, o které osobně nevíme rovněž nic. Ve fantazii pak leckdy tvoříme odezvu tam, kde podle soudu ostatních zeje velká prázdná díra. Anebo nás může po mnoho let milostně pronásledovat vše zakrývající přízrak někoho z dávné minulosti, třeba bývalého spolužáka či kolegy, a to navzdory tomu, že jsme s dotyčným neměli zas tak mnoho co do činění. Anebo se, v jiném případě, můžeme cítit na osobu opačného či stejného pohlaví nějak magicky či mysticky napojeni a mít pocit, že jsme si nevratně souzeni a celý vesmír pracuje v náš prospěch, nebo naopak cítit, že se vytouženým spojením nebes sami dotkneme. Koření nějakého transcendentna k silné lásce často patří a nechci hodnotit, zda to tak ve skutečnosti nemůže být; bude to asi více otázka míry, co zde hraje roli. Může se jednat někdy vyloženě o formu posedlosti, se kterou nějaká osoba po dlouhou dobu opanuje veškeré naše myšlení a konání, aniž bychom byli třeba schopni uslyšet její “ne”, a tak radši povoláme všechny ďábly a anděly, abychom si naději hýčkali. Anebo se nám naše věc lásky může zdát tak významná, že vnímáme celý svět jako protkaný vzkazy, ukazujícími cesty k našemu cíli, anebo vypovídající o tom, jak si zrovna stojíme. Může to být taková nevinná věc jako nápis na zdi či náhodný předmět ležící na ulici. V některých případech nám může v hlavě promlouvat hlas milovaného, a může to být třeba milovaný duchovní učitel či guru, který nás podle našeho názoru vede mnohem déle a mnohem důkladněji, než by on sám připustil. Ale což, třeba opravdu vede. “Bludná” láska často, jak už to u lásky bývá, představuje obrovský motor a pohon a jestli přivádí na cestu či na scestí, to mohou posoudit jedině bohové.

Abych se ale nesnažila psát obecně tam, kde to snad ani není možné, musím popsat svoji vlastní, dost extrémní zkušenost podobného druhu. Můj intenzivní déletrvající virtuální román s jednou ženou zahrnoval takové jevy jako přesvědčení o vzájemném telepatickém napojení, mluvení s ní v duchu ve formě velmi živých myšlenek, které se nezdály vycházet ode mě, pocity hořícího duchovního srdce, občasný pocit její fyzické přítomnosti, domněnku o ovládnutí mé vůle, očarování a uhranutí (zdravím Viktorku), mluvení s jejími fotkami (odpovídala) a hledání skrytých významů v jejích facebookových příspěvcích. Čím déle jsem si tuto podle všeho jednosměrnou lásku “pěstovala”, tím složitější se zdálo od ní odpoutat, ale ač šlo někdy o zážitky trochu trýznivé, nemohu říct, že bych té zkušenosti úplně litovala.

Jak zde snoubit náhled s poezií, která je mnohdy pravdivější? Přes všechnu vratkost silné touhy, jejíž žár dokáže ztavit realitu, jsou mi takoví odhodlaní romantici milejší než jejich prozaičtí kritičtí pozorovatelé či dokonce soudci v podobě osob tlačících na zvýšení léčiv. Anebo než někdo, kdo nikdy v životě žádné velké milostné vzplanutí nezažil. Adepti “bludné” lásky se podobají divokým koňům cválajícím v oblacích a jejich milostný život se mi zdá být utkán z éteru, nejjemnějšího a nejsvatějšího prvku. Mohou být snadno nazváni poustevníky lásky či jejími askety, mnohdy trpící jako Ježíš na kříži ve snaze spasit své vlastní holé bytí. Člověk “neuzemněně” milující je jako alchymista, k němuž krz obyčejný objekt z masa a kostí začne promlouvat svou tajnou řečí Vesmír. Jako neohrožený hrdina zdolává hradby pofiderních realit a ve své pouti dosahuje až k hranici rajské zahrady, kde na něj čekají vytoužené plody – které jsou ovšem, kdo ví proč, tak trochu hořké.

Ano, taková láska má přirozeně svá úskalí. Často je zdrojem tak silných zážitků a tak zářivých barev, že její vplynutí do vybledlé matérie společně sdíleného světa, či její nahrazení něčím obvyklejším a přízemnějším, se zdá nemožné a nežádoucí. I hořké plody mohou ostatně nasytit. Ale jedno poznání může být velkou útěchou – seznáme-li totiž, že vzhledem k nesouměrné intenzitě podnětu to byla naše vlastní zář, naše vlastní bohatství, naše vlastní světlo a naše vlastní vůle, které to celé nesly, a toto vše zůstává naším majetkem, o nějž se můžeme příště opatrněji rozdělit.

Příspěvky autora

Podobné příspěvky

“Bludná” láska

“Bludná” láska

Vidím tě stoupat / z mé duše/
kde ti má vášeň / vystavěla příbytek.

Přirozeně už název této úvahy je navýsost pochybný. Je vůbec něco takového jako bludná láska? Co je na bludné lásce bludného? A není každá láska šílenstvím, v němž halucinujeme pestrobarevný svět plný laskomin tam, kde jsme předtím viděli pouhou šeď? Nenutí nás nepochopitelně zveličovat svůj předmět a oblékat ho do extravagantních šatů zakrývajících jeho všednost? Nenutí nás si bláhově myslet, že spojením s vytouženým/nou najdeme nějakou chybějící část sebe, jako kdyby někdo mohl najít sám sebe tím, že splyne s druhým? A jak jinak zdůvodnit zrod přesvědčení, že člověk nemůže dál žít bez někoho, bez koho se po celý svůj předchozí život docela dobře obešel? Není každá láska dočasným pomatením a zmatením smyslů, v němž rozum opouští své dlouho budované stanoviště a z generála se mění v blábolivého starce, jehož zvětralým moudrům nikdo nechce naslouchat? Nenutí nás každá láska k pošetilostem a neuvádí nás do stavů, v nichž sami sebe nepoznáváme, kdy sami sebe překvapujeme a děsíme? Není skrz vášeň náš smysl pro sdílenou realitu vždy nebezpečně nahlodán?

A přesto se odvažuji dát pracovně, z nedostatku jiných slov, která by mi přišla na mysl, mnoha tak různým podobám lásky tak stigmatizující název, i když s výhradou, a shrnout je pod jedno pojednání. Člověk je v řeči a myšlení ostatně vždy již odsouzen k příliš troufalé obecnosti. Bez nutné dávky zjednodušení by nešlo říct vůbec nic. A tak “bludnou” láskou nazývám lásku, jejíž reálná, anebo konsensuální (čili sdílená s druhými tak, že o ní panuje jistá základní shoda) složka je menší, než obvykle bývá, a fantazijní, soukromá zase větší, než obvykle bývá. Je to, jinak řečeno, láska, jejíž potravou je sen, která je snem nesena, která je mnohdy spíše než snem zrozeným z lásky láskou zrozenou ze snu či v krajním případě dokonce snem o lásce. A ten sen je tak silný, až se svým skupenstvím podobá vnější realitě. A tak jako je láska, jak se říká, mocná čarodějka, je tu něco ještě mocnějšího – totiž stát se z vlastních zdrojů čarodějem, který dokáže velkou lásku vyčarovat.

Co mám přesně na mysli? Možná jste se s něčím takovým setkali, z vlastní zkušenosti nebo z doslechu. Může se třeba stát, že v někom vzplane všepohlcující láska k někomu více či méně neznámému, a je jedno, zda jde o letmé či velmi krátké setkání nebo o nějakou celebritu, o které osobně nevíme rovněž nic. Ve fantazii pak leckdy tvoříme odezvu tam, kde podle soudu ostatních zeje velká prázdná díra. Anebo nás může po mnoho let milostně pronásledovat vše zakrývající přízrak někoho z dávné minulosti, třeba bývalého spolužáka či kolegy, a to navzdory tomu, že jsme s dotyčným neměli zas tak mnoho co do činění. Anebo se, v jiném případě, můžeme cítit na osobu opačného či stejného pohlaví nějak magicky či mysticky napojeni a mít pocit, že jsme si nevratně souzeni a celý vesmír pracuje v náš prospěch, nebo naopak cítit, že se vytouženým spojením nebes sami dotkneme. Koření nějakého transcendentna k silné lásce často patří a nechci hodnotit, zda to tak ve skutečnosti nemůže být; bude to asi více otázka míry, co zde hraje roli. Může se jednat někdy vyloženě o formu posedlosti, se kterou nějaká osoba po dlouhou dobu opanuje veškeré naše myšlení a konání, aniž bychom byli třeba schopni uslyšet její “ne”, a tak radši povoláme všechny ďábly a anděly, abychom si naději hýčkali. Anebo se nám naše věc lásky může zdát tak významná, že vnímáme celý svět jako protkaný vzkazy, ukazujícími cesty k našemu cíli, anebo vypovídající o tom, jak si zrovna stojíme. Může to být taková nevinná věc jako nápis na zdi či náhodný předmět ležící na ulici. V některých případech nám může v hlavě promlouvat hlas milovaného, a může to být třeba milovaný duchovní učitel či guru, který nás podle našeho názoru vede mnohem déle a mnohem důkladněji, než by on sám připustil. Ale což, třeba opravdu vede. “Bludná” láska často, jak už to u lásky bývá, představuje obrovský motor a pohon a jestli přivádí na cestu či na scestí, to mohou posoudit jedině bohové.

Abych se ale nesnažila psát obecně tam, kde to snad ani není možné, musím popsat svoji vlastní, dost extrémní zkušenost podobného druhu. Můj intenzivní déletrvající virtuální román s jednou ženou zahrnoval takové jevy jako přesvědčení o vzájemném telepatickém napojení, mluvení s ní v duchu ve formě velmi živých myšlenek, které se nezdály vycházet ode mě, pocity hořícího duchovního srdce, občasný pocit její fyzické přítomnosti, domněnku o ovládnutí mé vůle, očarování a uhranutí (zdravím Viktorku), mluvení s jejími fotkami (odpovídala) a hledání skrytých významů v jejích facebookových příspěvcích. Čím déle jsem si tuto podle všeho jednosměrnou lásku “pěstovala”, tím složitější se zdálo od ní odpoutat, ale ač šlo někdy o zážitky trochu trýznivé, nemohu říct, že bych té zkušenosti úplně litovala.

Jak zde snoubit náhled s poezií, která je mnohdy pravdivější? Přes všechnu vratkost silné touhy, jejíž žár dokáže ztavit realitu, jsou mi takoví odhodlaní romantici milejší než jejich prozaičtí kritičtí pozorovatelé či dokonce soudci v podobě osob tlačících na zvýšení léčiv. Anebo než někdo, kdo nikdy v životě žádné velké milostné vzplanutí nezažil. Adepti “bludné” lásky se podobají divokým koňům cválajícím v oblacích a jejich milostný život se mi zdá být utkán z éteru, nejjemnějšího a nejsvatějšího prvku. Mohou být snadno nazváni poustevníky lásky či jejími askety, mnohdy trpící jako Ježíš na kříži ve snaze spasit své vlastní holé bytí. Člověk “neuzemněně” milující je jako alchymista, k němuž krz obyčejný objekt z masa a kostí začne promlouvat svou tajnou řečí Vesmír. Jako neohrožený hrdina zdolává hradby pofiderních realit a ve své pouti dosahuje až k hranici rajské zahrady, kde na něj čekají vytoužené plody – které jsou ovšem, kdo ví proč, tak trochu hořké.

Ano, taková láska má přirozeně svá úskalí. Často je zdrojem tak silných zážitků a tak zářivých barev, že její vplynutí do vybledlé matérie společně sdíleného světa, či její nahrazení něčím obvyklejším a přízemnějším, se zdá nemožné a nežádoucí. I hořké plody mohou ostatně nasytit. Ale jedno poznání může být velkou útěchou – seznáme-li totiž, že vzhledem k nesouměrné intenzitě podnětu to byla naše vlastní zář, naše vlastní bohatství, naše vlastní světlo a naše vlastní vůle, které to celé nesly, a toto vše zůstává naším majetkem, o nějž se můžeme příště opatrněji rozdělit.

Tereza

Již nějakou dobu je ve středním věku. Je členkou dvou redakcí a peer lektorkou. V povznesených chvílích se považuje za filosofku a básnířku. Několik let bylo jejím středobodem i integrační divadlo. Pokud zrovna není přehnaně existenciální, daří se jí nacházet smysl v tvorbě, pomoci a silných zážitcích vzešlých z jejího zjitřeného prožívání. Prospívá jí nebrat se příliš vážně a vidět i v hrozných věcech absurditu a humor. V krajině její paměti stojí zabarikádovaná města upomínající na několik bouřlivých partnerských vztahů. Má pocit, že v celém svém životě nikdy úplně nedokázala najít ve věcech lásky svůj vlastní hlas.

Příspěvky autora

Podobné příspěvky