K tomuto tématu, které se co chvíli objevuje v české politice jako horký brambor, vyšel 20.6. 2023 zajímavý článek na medium.seznam.cz. Sama se domnívám, že pokud se dva lidé milují a vidí ve svém vztahu takovou perspektivu, že ho chtějí posvětit manželským svazkem, měli by tu možnost mít. Manželství pro všechny, tedy i pro homosexuální páry, se stalo kolbištěm pro kulturní války, aniž by byla brána v úvahu obyčejná realita lidských životů. Osobně si myslím, že stát by neměl mluvit lidem do toho, s kým chtějí sdílet život, a zákon by měl reflektovat faktickou situaci a nelpět zbytečně na něčem, co se přežilo, jako například tolik vzývaná posvátná „tradiční rodina“. Je známým faktem, že lidé vstupují do manželství méně než dřív, často se rozvádějí, mají mnohem méně dětí, spousta párů vychovává zároveň děti jednoho z partnerů z prvního manželství, vzniká tzv. patchwork family. Nikdo asi nebude lpět na kdysi tradiční představě o manželství, kdy se ženy museli ve výběru partnera podvolit přání rodičů, ani – kromě konzervativních katolíků – nebude tvrdit, že manželství je jako svazek před Bohem navždy a takříkajíc bez možnosti úniku. Pojem manželství se tedy vyvíjí a zastánci tzv. tradiční rodiny by měli říct, jak daleko dozadu a do jaké tradice vlastně míří. Pokud se změnily společenské názory na homosexualitu natolik, že přestala být považována za něco „nenormálního“ či nežádoucího a tabuizovaného, nevidím důvod, proč by LGBTQ pozitivní páry nemohli uzavírat manželství a společně se podílet na výchově dětí, jejichž biologickým rodičem je třeba jeden z partnerů.
Autor článku z medium.seznam.cz uvádí právě vývoj společenských představ o rodině jako jeden z argumentů pro to, aby manželství pro všechny bylo uzákoněno. A také píše, že se v této otázce, o níž se každý zdá si něco myslet, ocitáme v říši předsudků – ať už přiznaných, nebo nepřiznaných (takové to „mám kamaráda homosexuála, ale …“). Sám autor přiznává, že byl kdysi ovlivněn tím, jak výsměšně a negativně byli představováni homosexuálové ve filmech. Autor se pak zamýšlí nad slovním spojením „plnohodnotný člen společnosti“ a argumentuje, že homosexuálové plnohodnotní členové společnosti jsou (nevím, kdo by to popíral), ale mnohdy tak nejsou bráni a jsou jim upírána základní práva, třeba právě právo na to vzít si, koho chtějí a právo vychovávat spolu s partnerem děti a vytvářet rodinu. Český právní řád nijak blíže neurčuje rodinu, v sociologickém smyslu „původní a nejdůležitější společenskou skupinu a instituci“, ale manželství je v něm popsáno jako „trvalé životní společenství muže a ženy“. Manželství by se ale mělo vnímat v kontextu s ostatními jevy a vývojem světa, píše autor. Rodina v předindustriální společnosti se vyznačovala vysokou mírou (neregulované) porodnosti a mortality a mnohem více fungovala jako ekonomická jednotka. Autor se rovněž pozastavuje nad termínem „homosexualismus“, který používají v kulturních válkách odpůrci rovných práv homosexuální komunity. Ten se zdá podle mého sugerovat, že tak trochu perverzní není jenom homosexualita jako taková, ale i jakákoliv snaha homosexuálům neupírat jejich práva. Mluví se o šíření homosexuality, jako by to byla nákaza. Autor sám se domnívá, že homosexualita nemůže působit jako kulturní vzor a svádět k nápodobě někoho, kdo sám není takto orientován. Na závěr ovšem poznamenává, že mu nejsou nijak po chuti pochody hrdosti a podobné akce LGBTQ komunity a že si tím podle jeho názorů obyčejní homosexuálové škodí. Neocitáme se tady zase tak trochu v říši předsudků?
