Tajně

Chtěla bych napsat báseň,
která by připomínala
kamínek v rukou
šťastného dítěte.

Chtěla bych najít kamínek,
který by mi připomenul,
co je ve mně.

Chtěla bych vylovit z paměti
alespoň kousek nebe,
abych mohla uvidět,
co je v Tobě.

Jí

Prosím, vrať mi mě!,
mám vepsáno do dlaně,
kterou se dotýkám
tvé fotky.

Štíhlá jako had …
Moje příští žena
bude určitě z mramoru.

Sním o neporušené stálosti
a nerušeném uctívání.
Ostatně
pýcha kamene
člověka nezaskočí
a chlad je kolébkou vášně.

Pobídka

Když ti hraji
píseň svého života,
otáčíš se zády.

Ptáš se mě,
proč nevzlétnu.
Jenže mě chybí
malovaný šat
a můj mozek se krčí
ve strážní věži.

A tak zbývá
jen vylekaně čekat,
až se to,
co je mezi námi,
přežene.

V Q-café

Staré věci
stečou do studánky,
která se stále víc
plní čerstvou vodou.

Ve vodě pluje zvtrdlý chléb –
pokrm tvrdého člověka.
Kde jste, vy všichni?
Přeslechy mého
disgrafického života.

Na obludném bále
teď tančím sólo.
Chci chytit dnešní den.
Chci se zavěsit
na vytoužený úsměv
úplně cizího člověka.

Stejnorodé dvojice
z platónských nadříší –
do divnosti se tady
musíš trefit.

Pohledy se neprotínají.
Čtu na zdi:
Vamos a la playa
Může padesátiletá žena říct,
vamos a la playa,
aniž by to sugerovalo
postrodinný piknik?

Vamos a la playa
Před dvaceti lety se mi to ztratilo.
Přesto to sním.
Jsem si jistá, že to sním,
i když všechny sny
hned zapomenu.

Nakonec se zase
najdu v knihovně.