Považuji se za osobu s nebinární identitou a můj gender je celý můj život lehce rozvolněný. Působilo mi to zejména v dětství a rané dospělosti velké psychické problémy, a to hlavně kvůli tomu, že se o tom vůbec nemluvilo a já si připadala beznadějně divná, nepřijatá, ve svém prožívání osamocená. V době mého dospívání byly genderové stereotypy silnější než dnes, takže člověk byl opravdu všemi způsoby napasováván do rolí, které mu nebyly vlastní. Na druhou stranu současný trend, kdy stále více velmi mladých lidí zvažuje nevratné operační změny a téma identity se stalo další velkou výzvou adolescentního věku, mi přijde trochu nerozumný, ale možná o něm nemám jen dost informací. Proto jsem si se zájmem přečetla na benesovsky.deník.cz (7.8. 2023) rozhovor Zdeny Lackové s renomovaným klinickým psychologem a sexuologem Petrem Weissem, který se terapii transsexuality léta věnuje a provádí své klienty případnou změnou pohlaví. Důležitá jsou samozřejmě čísla. Weiss uvádí, že za posledních devět let stoupl počet lidí, kteří žádají o změnu pohlaví, o 315 procent. Zatímco v roce 2013 schválila speciální komise našeho ministerstva zdravotnictví 47 žádostí o změnu pohlaví, v roce 2021 jich bylo už 195. O schválení operačních zákroků souvisejících s přeměnou pohlaví požádalo v období let 2013 až 2021 v České republice 1095 lidí, nyní je to už více než 1100 pacientů. Ta čísla se mi zas tak vysoká nezdají. Podobný nárůst je zaznamenán i jinde na Západě, máme ale jedno specifikum – až donedávna u nás výrazně převažovaly female-to-male tranzice. Společné je ale zvýšení výskytu tzv. poruchy pohlavní identity u dívek mezi 14. a 17. rokem – v USA, Velké Británii a Švédsku je třeba nárůst až o tisíce procent. Weiss vidí jako jednu z příčin i vliv sociálních sítí a „příliš radikálních aktivistů a influencerů“. Je podle něj důležité, aby se rodiče naučili s dětmi o jejich pocitech v této věci otevřeně mluvit, aniž by je zároveň kritizovali a odmítali. Pomoci by měla vzdělávacími programy i škola, ty by ale neměly být vedeny „žádnou ideologií, ani tou genderovou“. Weiss také popisuje, jak probíhá přeměna pohlaví pod dohledem týmu odborníků různých specializací. „Celý proces začíná osobními pohovory a pravidelnými návštěvami sexuologa, poté se zahajuje hormonální léčba. V té době musí náš klient už žít reálný život v nové životní roli a my ověřujeme, zda je schopný žít v nové identitě. Po 18, minimálně dvanácti měsících hormonální terapie a žití v opačné pohlavní roli může zažádat speciální komisi na ministerstvu zdravotnictví o operativní změnu pohlaví.“ Zmiňuje také paradox, do nějž se člověk s nejasností ohledně své sexuální identity dostává – fyzická proměna je o to zdařilejší, čím dříve se s ní začne, ale je třeba na ni být dostatečně zralý i psychicky. Je tak dobré obrátit se na terapeuty nebo další lidi, kteří už třeba touto proměnou prošli. Sám Weiss doporučuje organizaci S barvou ven (sbarvouven.cz), která nabízí i speciálně zaměřené terapeutické programy. A co by panu Weissovi odvětili oni „radikální aktivisté“ a „genderoví ideologové“? Možná to, že až nebude k úřední změně pohlaví v České republice nutná dokončená operace – tento podle převládajícího mínění předpotopní zákon má být brzy změněn a je v rozporu s evropskou úmluvou o lidských právech – ale bude ho možné změnit „na přání“, nebude se celá věc jevit tak fatální. Pro složité procedury a komplikace, jimiž stát a zdravotničtí profesionálové blokují přístup k vytoužené změně v občance, se vžil termín „gatekeeping“.