„Nebinární, též genderqueer, je zastřešující kategorie pro genderové identity, které nejsou výlučně mužské ani ženské, a stojí tak mimo genderovou binaritu.“ (Wikipedie)

Táhne se to se mnou, jak jinak, celý život. Už když se mnou táta chodil ven téměř v batolecím věku,  hlavní zájem se u mě soutředil na auta a vše, co se jim podobalo, a můj intelektuální otec zoufale lovil informace, aby mohl reagovat na moji zvídavost. Alespoň tak mi to vyprávěl. Co si už pamatuji, je skutečnost, že jsem jako předškolní dítě po ničem netoužila více než se narodit jako kluk. Klukovské záliby typu hraní s angličáky, hokeje, fotbalu, či střílení z luku či pistole mi přišly dokonale přirozené, zatímco na darované panenky jsem strnule civěla a vůbec netušila, co bych si s nimi měla počít. Otec se mě sice snažil často výchovně korigovat prupovídkou, že „tohle holčičky nedělají“, ale já jsem nějak nedokázala přijít na to, co bych tedy správně dělat měla. Smrsklo se mi to na představu příjemného úsměvu, způsobného sezení v šatečkách s nohama u sebe a disciplinovaného učení se; to poslední jsem dokonce s trochou sebenásilí i dokázala naplnit. Do genderové představy svého otce jsem zapadla i nuceným hraním klasiky na zobcovou flétničku, to jsem tak nějak pochopila. Moje vnitřní nastavení se tedy nesetkalo s úplným pochopením, ba vybavuji si i drsnou otcovu větu, že mě děda (mámin otec) nemá rád, protože nejsem ta pravá holčičkovitá holčička. Nedokážu říct, jak to bylo s mým dědou, ale se mnou to bylo nahnuté. Jak se na to všechno dívala moje matka v dětství, vlastně nevím, ale v mých dvanácti letech stvrdila moje tápání, protože se rozvedla s mým otcem s tím, že já už zvládnu mužské práce na zahradě a v baráku. Tak jsem pubertu trávila takovými bohulibými činnostmi jako kopáním plynovodu, přehazováním kompostu a ustavičným taháním a přenášením nějakých těžkých předmětů, byla jsem nazývána máminým „silákem“, nade vše jsem ctila fyzickou zdatnost a porážela mužské vrstevníky v páce. Co se týče školní docházky, zpočátku jsem se prala s kluky a hrála s nimi fotbal, ale na druhém stupni jsem učinila rozhodnutí, že se pokusím nějak zapadnout a zaplout do holčičí party. K tomu se přidružilo i pár prvních zamilovaností a já samozřejmě chtěla být pro kluky přitažlivá, takže jsem se snažila alespoň trochu napodobovat úspěšné spolužačky. Dokonce jsem si pak, navzdory odporu matky, která často pronášela větu, že jsem takový „klukovský typ“, dost zakládala na svých dlouhých vlasech a bezmezně toužila po šik západním oblečení. Divná a jiná a nějakým obvyklým standardům nedostačující jsem si ovšem připadala stále a bylo to pro mě silně trýznivé; mnohdy jsem si nic nepřála více než úplně samozřejmě být jako ostatní, s nimi splynout a nijak nevyčnívat (už jenom proto, že za reálného socialismu vybočovat z řady znamenalo už si trochu koledovat o průser). Pokud se ovšem mělo naplnit proroctví babičky, že „z toho vyrostu“, musím s lítostí konstatovat, že se tak úplně nestalo.

Se svojí ženskostí jsem se vlastně nikdy zcela identifikovala a v ní plně nenašla, i když už jsem tu nejasnost nepociťovala tak naléhavě jako v raném dětství. Stejně málo pro mě myslím připadalo v úvahu stát se mužem a podstoupit náročnou fyzickou proměnu. Potkala jsem nějaké transsexuály a slyšela o možnosti operace, i když poměrně pozdě, ale přišlo mi, že by to pro mě byla spíš taková cesta do černého tunelu, o kterém jsem nevěděla, kam by mě dovedl. Rozhodně mi nepřipadalo dobré způsobit sobě a svému tělu v tomto směru nevratné změny, navíc jsem si byla vědomá toho, že je to u mě trochu psychologické – i kvůli mámině komplikovanosti jsem se neidentifikovala s ní, jak je běžné, ale chtěla být jako táta, a navíc jsem se před jejím chováním vůči mně do toho kluka tak trochu „schovala“. Nevím, jak je to dneska, ale za mě museli mít mladí lidé podstupující proměnu za sebou důkladné psychologické testy a vyšetření, jinak jim to nepovolili. Popravdě o tom ale vím příliš málo a vážím si všech, kteří se na tu obtížnou cestu vydávají. Každopádně jsem ve všem tom tíživém sebevnímání vždycky uvažovala v binaritách – tak jsem to nebo to?, musím se pro jedno rozhodnout a za tím jít!, anebo, jak mi řekla jedna psycholožka zase o něco později, musí „něco převážit“. Čímž se dostávám k dalšímu bodu mého příběhu, že totiž aby mých problémů nebylo málo, zamilovala jsem se ve dvaceti čtyřech letech do ženy, takže už jsem si nebyla jistá ani svou sexuální orientací. Myslím, že všechny tyto zmatky, které se mi v tehdejší době jevily tak fatální a tak silně se protivící mé konzervativní a zčásti také křesťanské výchově, se silně podílely na propuknutí mé duševní nemoci. Moje psychiatrička se mě v podobném duchu binarit optala, zda není problém, že to – čili orientaci – nemám „vyřešené“ a že podle ní bisexualita neexistuje, čímž mě v mé, jak se domnívám, bytostné rozvolněnosti rolí a identit zrovna nepodpořila.

Pak následovalo mnoho let s duševní nemocí strávených nejdříve v systému různé sociální, rehabilitační a volnočasové péče pro lidi s psychotickým onemocněním, pak spíše už v úplné izolaci, která byla z velké míry způsobena silným self-stigmatem. Byla jsem vyčleněna ze zdravé společnosti a neměla jsem tušení, co se vlastně mimo moji specifickou „sociální bublinu“ děje. Zdá se mi, že prostředí péče o psychiatrické pacienty, aspoň jak jsem ho poznala já před více lety, ty stereotypy ještě posiluje, má myslím trochu totalitní charakter. Nezřídka jsem byla svědkem nějakých zjednodušení či generalizací (typu „jsme tady ta ženská skupina, tak budeme probírat ta ženská témata“, „teď něco pro pány“), které byly patrně spíše než osobními názory odborníků nějakým nešikovným způsobem, jak s duševně nemocnými vůbec navázat kontakt, ale ve mně umocňovaly pocit toho, že se mám násilně napasovat do nějakých forem a modelů ještě více, než by to bylo nutné v tzv. normální společnosti, přinejmenším u lidí s mým vzděláním a původem z velkého města. Dvojí jinakost byla asi tehdy pro ten systém péče příliš velké sousto. Jak jsem i sama na sebe vyvíjela velký tlak „být normální“, došla jsem k téměř úplnému sebepotlačení, aniž bych se ovšem k „normalitě“ po všech stránkách jakoliv přiblížila.

Po dvaceti letech jsem se probrala ze spánku. V jednom z integračních divadel jsem potkala režisérku, která byla pro mě nositelem a reprezentantem  všech těch moderních myšlenek, které se nastřádaly ve veřejném prostoru od doby, kdy jsem ho opustila (women empowerment, gender otázky, queer), a pak jsem začala chodit na jazykové kurzy do ultralevicového skvatu Klinika a tímto prostředím povzbuzena si začala o tom všem něco zjišťovat. Moje schopnost studia stále nebyla velká, takže hlavním pramenem nových obzorů se mi stala průměrná facebooková stránka Everyday Feminism, na kterou jsem narazila náhodou. Doslova jsem hltala všechny ty nové myšlenky, snad možná i ideologie, a našla tam přirozeně záhy něco o non-binaritě. Vrátila jsem se do úplně nového světa, než jsem opouštěla. Byla jsem naprosto nadšená. Nejen že jsem se dočetla, že to tak mají i jiní lidé, ale hlavně že se to bere jako něco, jaký člověk prostě je, ne něco, co má „řešit“, „na tom pracovat“ nebo se s tím nějak léčit, a že to nemá vidět jako problém a nemoc, ale spíše jako obohacení.

Jsou období, v nichž si připadám jako žena a svojí ženskou identitu a roli si užívám, jsou období, kdy si připadám spíše jako androgyn, a tak si nejspíš připadám vnitřně, kdy jsem sama se sebou, nemusím zaujímat žádné role a nemusím o sobě mluvit v nějakém rodě, ani nejsem v nějakém rodě oslovována, a mohou se vyskytovat i situace a období (spíše situace než období), v nichž se cítím přirozeněji v roli mužské. Myslím, že ten můj rejstřík poloh a rolí je docela rozsáhlý, což se u mě projevilo i při hraní divadla, a v některých obdobích je to tak a v jiných jinak, podle toho, co žiju, s jakými lidmi se stýkám, s kým zrovna mluvím a je-li tam sexuální zájem, do koho jsem obecně zrovna zamilovaná. Rozhodnout se pro jedno nebo druhé by v mém případě znamenalo potlačení jednoho a sebeochuzení. Určitě byla období v mém životě, kdy jsem byla jako žena nešťastná. Ale nejmíň polovina mého neštěstí pramenila z toho, že nedokážu dostát nějakým převzatým představám, jak by se žena měla chovat a jaký by měla být. Poslední léta si spíše svoje ženství užívám, protože mi přijde nějak bohatší a rozmanitější než moje mužská poloha, i co do mnohosti a rozvitosti emocí a schopnosti empatie. Je ve mně prostě, a lze to jistě převést i na mojí rodinnou historii, více poloh, které se sebou nějak komunikují. Mám podezření, že na mé non-binaritě se projevilo i to, že jsem v dost mladém věku četla spoustu náročných knih napsaných muži, s mužskými hrdiny, a vždycky mi přišlo, že jako žena nemůžu dělat vůbec nic zajímavého. Faktem je, že někteří moji bývalí oblíbení autoři, jako Jack Kerouac či Milan Kundera, jsou všeobecně považováni za dost misogynní, tak není divu, že jsem se nedokázala smířit s obrazem, který o ženách načrtávají, a podepsalo se to na mém sebevnímání.

Mám ráda moderní (postmoderní) teorie o fluidních významech slov a rozbíjení velkých opozic typu ženský / mužský, i když nemusíme rovnou říkat, že gender je výlučně sociální konstrukt. Pokud se člověka a společnosti týče, taky mám pocit, že nic není nějak pevně jednou provždy a jednoduše dané, všechno je cesta, pohyb, stávání se. Myslím, že vlastní identitu spíše tvoříme a vynalézáme, než že bychom jí jako něco pevně daného nalézali, a že je to úkol na celý život. Když tím nikomu neubližujete, můžete být, kým chcete. Přirozeně se to nemusí každému zamlouvat, ale nemělo by to přerůst v nenávist, ve snahu to nějak „vymýtit“, násilím přizpůsobit, být přesvědčen, že „tak to prostě být nemá“, to jsou stereotypy a předsudky, které bychom právě my jako duševně nemocní měli brát nejvážněji. Jsem ráda, že dnes je jiná doba než v době mého dospívání a moc nerozumím tomu, proč podle některých konzervativců je větší tolerance k jinakosti a tendence ke svobodě vlastního genderového vyjádření málem že ne předzvěstí příchodu Antikrista. Neměli bychom se ale nechat ukolébat a myslet si, že relativní volnomyšlenkářství v těchto věcech je v naší společnosti už navěky, Polsko a Maďarsko jsou hodně blízko a v poslední době tam začala atmosféra pro lidi, co nespadají pod většinové normy, opravdu silně houstnout – navíc je to všechno nesmírně zpolitizované. Ale to už je na jinou úvahu, já chtěla napsat výlučně osobní příběh.