Už jí slyším, mojí milou,
Za mraky výš v modročerném světle,
Chtěla si povídat s vílou,
Má vlasy černé a na konci světlé.
Tiše s mluvou do plexu si hlavu lámu o trny,
Nevím proč že nezpívat,
O sběru starodávné bavlny.
Nesmím říct jak tóny, připomenout blaho,
To stálo strůjce uzlů nepřítomný klid.
To co chci však říci v lese,
Není ani jedno slovo,
Chci zpívat, tak jak nebe nese,
Vůni z louky novou.
Po všech květinách jsem ti zpíval,
Po mých rozličných náladách jsem tóny hrotil,
Do klubíček nesoucích překvapení.
Po všech nerostech jsem ze zásady věrný,
A nelekám se zloby, a abych se šprotil,
Když času zbytky již dávno na dnešku nelení.
Chtěl bych ti pronést ouškem básnivou melodii,
A nechat doznít tóny nad tóny v tvém těle,
Po cestách jasnějších částic,
Schovají se v tvých snech směle,
a usednou na hřbety lavic.
