Měníme se k světu, Odpočinek nemaje, a k dalšímu létu, druhá míza roztaje, Nene, odpočíváme, Vlastně neustále, Tak to je štěstí, Vyšťavit se nedáme, Bychom měli na mále, A s chybou na rozcestí, Se vracet z dálky scestí, Není to tak, My jsme opatřeni, Máme na to zrak, A podvědomé zření.

Tvoje tělo a moje tělo, To,co by se dělat chtělo, tak je dobré si zahrát, A do sebe blaho nabrat, dáme si vybití, Směj se svým pulsům, Budeš tak zářiti, Umu našeho kusům. Tvá jedna věta, Mi stačí a chápu, Souznení nás je meta, V souvislostech tápu.

Blaho mi dáváš každý den, tvé křivky,mé sny, Má snaha,jdu ven, Chtíč někdy běsný.

Máš radost v tvém světě, já vnímám to jak mohu, chci vzít tě k další metě, mít na své cestě tvou nohu.   Chci ti něžnost dát, chci použít své umění, a tvář tvou rozesmát, tvé tělo se zlehka promění.

myslím na mnoho žen, které vidím v jeden den, chci to klidné seznámení, chvilku, možná dobu žít, být spolu, láskou omámeni, do sebe se pohroužit.

ve stromech je život taky, v tichu rostou, bílé mraky, napájí je, pokud mohou, v zemi kořen, příliš nohou. Až nechtěly se hnouti, a místo drží celý čas. v zemi jsou to velcí žrouti, nestíhají vidět nás.

Rostliny se ohněm chvějí, padají pak do závějí, zvěř je pečená, až to mrazí.

Vidím tvary tvého těla, mojí duši by se stalo, bys mne v očích měla, blaho tvé mne prolévalo, chci jít k tobě blíže, něco hezkého vymyslet,

Chce to jen předávat vše co je třeba, chce to jen naplnit láskou, neustále křičí, právě teď.. v letech, kdy to lidé ničí.

Je tak akorát těch krásných míst, Po kterých se plazím každou chvíli, Při kontaktu s tímhle světem jedním jsem si jist, Že bojuji za to ujít další míli,

Máš ten zvláštní posluch taky že tu někde jedou vlaky? Hutně hučí tramvaj stará do dálky si vřískne

Vidím tvary tvého těla, mojí duši by se stalo, bys mne v očích měla, blaho tvé mne prolévalo,

A skrz boty, díry kouknou na zem, skrze člověka spadlý anděl blázen, koukni téže skrze mraky, vesmír obklopí tě v leže. Jaký mraky, já jsem blázen, shodím fraky, spadnu na zem, cesty duše nad hrubou hmotou, chodím suše s děravou botou.

Už jí slyším, mojí milou, Za mraky výš v modročerném světle, Chtěla si povídat s vílou, Má vlasy černé a na konci světlé.

Co bych jako ten, Tvou energií okouzlen, Šel zkratkou hned ven, A žil s tebou svůj krásný sen.

Ty kapky štěstí  které vydechuji ze svých bublin vidění, Pro tebe jsou moje milá do hlubin tvého cítění. S radostí z toho, že ti mohu hrát mezi tvými slovy

Mám toho za sebou hodně, a v lepší se obracím, už nechodím docela po dně, a o lásce a síle dobra vím.

Tvoje duše v krásném květu, cítím vůni, chmury smetu, naše světy hrají v harmonii, co chtějí minout, to teď míjí. Tvá duše v květu celá, a vůni šťastnou měla, má duše oněměla, na chvíli, jak tebe chtěla.

Slunce když svítí, na tvůj šat z nití, jsi krásná žena, neznámého jména.

Modrá lehkost je tam, a zelené obrysy nad zemí, strach já někde ponechám, to pochopit chce se mi.

Jsem otevřený k setkání, Víc když nemám pochyby, Mám rád ženy,svítání, Líc těl a jemné ohyby.

Za noci v mlze, zkratka zbytečně, šel tam zpět skrze, vrátka netečně. Ať už hlava k zemi, prapodivně je mi, Hůrku hřbet, ruce v let. Z úst se linou hlouposti, této básni zadosti.

Snad neruším,to netuším, Radost mám,a rád ji dám, Ať krásné dny a noci, Stále máš a budeš moci,