Už jí slyším, mojí milou, Za mraky výš v modročerném světle, Chtěla si povídat s vílou, Má vlasy černé a na konci světlé.

Ty kapky štěstí  které vydechuji ze svých bublin vidění, Pro tebe jsou moje milá do hlubin tvého cítění. S radostí z toho, že ti mohu hrát […]

Mám toho za sebou hodně, a v lepší se obracím, už nechodím docela po dně, a o lásce a síle dobra vím.

Modrá lehkost je tam, a zelené obrysy nad zemí, strach já někde ponechám, to pochopit chce se mi.