Už je to dlouho Přesně jak jsi říkal Sedm let co tě miluji Jak jsi neříkal A netroufl si říct Jsme každý zvlášť A přesto se dál Vesmír točí podle nás

No a co že tě nemůžu mít Beztak neexistuješ Tak jak tě znám nejsi Jsi jen rituální stavba A já jsem obětina Na ní přichystaná

Jako strom Do kterého vandal vyryl Nožem srdce Roní kapky zlaté smůly A něžně voní Chrlím neurčitou smutnou lásku a žiju jenom z ní a pro ni

Trápí mě to trápí Že musím milovat dva chlapy Jeden se venku kdesi prochází a loví Ženy jejichž krásu nelze popsat slovy Za druhým ženy samy táhnou Až do jeho sluje A kde jsem já? Neslyším své srdce Muži do větru vítr rozfoukali A ten teď mocně duje

Duch svatý je tak blízko Až se bojím že otěhotním Jako za starých časů A nastane tak dlouho očekávaný Druhý příchod Krista

Vykradla jsem banku Nebo snad prodávám drogy Každopádně mám hojnost Lásky pokoutně získávané Nikdo se neptá Kde se vzala A odkud proudí Nepřetržité dodávky energie Kterou rozdávám chudým

Je krásné si myslet Jak tu u mě sedíš Že mě ochráníš A ochraňuješ před Všemi těmi ženami Které by si mohly namlouvat Tebe

Nade mnou sklánějí se a děsí Temné zimničnaté lesy Terko, kde jsi? Zatím dobré Dokud věčně neustelu Zde si

Představuju si Jak všechny ty nádherné Postavy tloustnou

S tebou být Je nořit se do Křišťálové studánky Kde nejhlubší je les   Tam odevzdaně snít Svůj vyhloubený sen Jednou za dne bílého Zatím v noci jen

Nechala jsem své nejcennější Deníky válet na veřejném místě A odešla Takovou volnost jim dávám A jsem v klidu Podobně jako se svým milým

Jsi napůl žena Protože jsi Ještě napůl já A já jsem zkameněla Do podoby tvého těla

Kampak? Nenechali tě natřít plachty nádherou tvých očí Neřekls, že nenosíš můj klíček po kapsách hrála jsem si na otrokyni tvých snů a přineslo to nevím – snad se vrátíš a zůstanou staré naděje pod polštářem lásko!

Řekla, že Boha velebí a do kostela chodí a Bůh, že sídlí na nebi a za ruku ji vodí.

Hlavy se třou o sebe jak plavidla v rytmu vlkodlaka – nejsi hlínou, která zapadá trousíš slunečnice bílých oblázků – koruna zlatý pramen vysušených bázní hor jak plachetnice v roli mramoru – nedýchej a nenos mi sem pouta sobot černých samotou – láska pramení jak křišťál schoulená v svém srdci.

Hřejivý pocit lásky A já se mu oddávám Z nebe prší stříbro Mám ho plné dlaně