Ze zamyšlení nad knihou Věčný příběh romantické lásky jsem musela hodně důležitých myšlenek a pasáží vynechat a ty ostatní vytrhnout z kontextu. Ráda bych komukoli, koho téma zajímá, knihu doporučila k přečtení, nicméně v současné době kniha není k sehnání, ani ke koupi, ani v knihovně. Jediný způsob, jak si knihu přečíst je stáhnout si ji na webu, navíc ofocenou i s podtrhanými pasážemi a jakýmisi dětskými kresbami. I přes tato úskalí, myslím, stojí za to si ji přečíst. Možná nakonec její nesnadná dostupnost ještě více přispěje k její hodnotě.

Z pohledu Junga a jeho následovníků je „mýtus kolektivní ‚sen‘ celého národa v jistém historickém bodě. Mýtus však nežije pouze v literatuře a ve fantazii. Okamžitě proniká do chování lidí, do jejich přístupu k životu – do praktického každodenního prožívání.“ Mýty mohou pronikat do našeho prožívání a chování, protože jsou součástí našeho nevědomí. V hlavě si celý život nosíme různé směrnice a návody, čemu věřit a jak se chovat, které, pokud jsou nevědomé, nezpochybňujeme, ale považujeme za danou věc. Tato kniha nás vede k tomu, abychom nahlédli do svého nevědomí a díky zvědomění jeho obsahů právě dokázali tyto leckdy zákeřné pravdy zpochybnit, případně je uvést do nového kontextu, a nenechali si jimi automaticky řídit svůj život.
Myslím, že každý sám u sebe pozoruje, že s romantickou láskou je určitý problém. Třeba není úplně dobré, aby nás bez našeho rozhodnutí vláčela sem a tam, kladla na nás požadavky, které když splníme, přijdeme o domov a bezpečí a až všechno ztratíme, nakonec se nám láska vysměje a promění se v suché listí. Kniha nám pomáhá pochopit, co se to s námi v těchto situacích vlastně děje a v čem problém romantické lásky vlastně vězí. Podobně jako je to se symptomy onemocnění, pomůže – jak nám často doporučují psychologové – když se podíváme na jejich spouštěč. To znamená, že se zamyslíme, jak se ten který symptom spustil, anebo obecněji, že hledáme příčiny svých problémů. Podobným způsobem přistupuje tato kniha k problému romantické lásky. Zabývá se vznikem tohoto fenoménu a jeho původ nachází jednak v první romanci o Tristanovi a Izoldě a jednak v lásce dvorské.
Když srovnáme dvorskou lásku se současnou romantickou láskou, najdeme u nich mnoho podobného, ale přece se tato láska v průběhu staletí vlivem modernizace trochu změnila a rozvinula. Původní dvorská láska měla tři základní charakteristiky, tedy pravidla: Rytíř a jeho dáma se nikdy neměli sexuálně stýkat. Nesmělo jít o vztah manželský. Milenci v sobě museli udržovat vášnivý žár lásky. „Mohli bychom očekávat, že kult lásky, který výslovně oponuje manželství, který podporuje vášnivý mimomanželský vztah a snaží se o jeho zduchovnění do věčné a nadlidské intenzity, bude chabý základ pro manželství a velice riskantní jako přístup k mezilidským vztahům. A přece jde o ideály, z nichž vyrůstají vzorce chování pro námluvy a manželství až do dneška.“
Když se zamyslím nad tím, v co jsem v životě automaticky věřila a vlastně nadále, i když vědoměji, věřím, protože jsem to nějak nasála z prostředí, z filmů, knih a od lidí, je zejména to, že hlavním cílem života je najít toho pravého a žít s ním šťastně až do smrti. Je mnoho návodů na internetu, které radí, podle čeho se ten pravý pozná, a z nich se mi do mysli vrylo zejména tvrzení, že „to prostě člověk instinktivně cítí.“ Tento imperativ mě vedl k tomu, že jsem vybírala a vybírala a vždycky se mi na tom kterém muži něco nezdálo, třeba proto, že jsem přestala být zamilovaná. Postupem času se ukazovalo, že takto bych mohla pokračovat klidně až do smrti a na této cestě postupně lámat jedno srdce za druhým, a to asi nebude úplně dobré, nehledě na to, že už to ve stáří asi nebude úplně možné. Jenže podle morálky romantické lásky je to naprosto správné a to hlavní, co by měl člověk v životě dělat. „S dvorskou láskou přišel do naší kultury celý nový soubor hodnot. Zrodila se v nás nová morálka, aniž bychom si toho byli vědomi, a začala ovlivňovat naše stanoviska. Romantická láska v čisté podobě hledá jen jediné – vášeň. Je ochotná obětovat všechno ostatní – jakoukoli povinnost, vztah, závazek, věrnost – jen aby měla vášeň.“
Johnson v této knize tvrdí, že většina obyvatel Západu propadla kultu romantické lásky, podle kterého žije a tápe a je „neustále vnitřně rozpolcena mezi dva protikladné ideály: ideál romantické lásky a ideál závazku vyplývajícího z lidského vztahu. Většinou si myslíme, že je to totéž, ale tyto ideály leží v naprostém protikladu.“ Moc dobře si vzpomínám, jak jsem se před pár lety rozčilovala nad tím, proč musí být domov dospělého člověka založen na stálosti citů k partnerovi, s kterým ten domov tvoříme. Proč to proboha nemůže být jako v dětství a dospívání, kdy člověk prostě přiběhl za mámou a svěřoval se jí, do koho je aktuálně zamilovaný. Nemusel nic potlačovat, nemusel lhát. Jenže takhle to nejspíš nefunguje ve všech kulturách, někde je nevěra naprosto v pořádku a jinde zas kult romantické lásky nehraje takovou úlohu. Na Východě, například v Japonsku nebo Indii „se můžeme setkat s manželskými páry, které se milují tak vřele, trvale a oddaně, až se musíme stydět. Jejich láska však není ‚romantická láska‘, tak jak ji známe. Tito lidé nestanovují pro své vztahy stejné ideály jako my, nemají jeden na druhého tak neuskutečnitelné požadavky, ani od sebe neočekávají tolik, co my.“
I na Západě je ale možné žít ve vztahu, ve kterém si jsou partneři oddaní a nepomýšlí na nevěru a zadní vrátka. Podle Johnsona je to možné tehdy, když partneři přestanou promítat na sebe navzájem svou animu nebo anima, ženský anebo mužský protipól své duše, nebudou od druhého očekávat, že bude mít tvář a způsoby boha nebo bohyně, ale budou milovat ženu nebo muže z masa a kostí, i se všemi nedostatky. Připraví se na to, že odezní zamilovanost, projekce zmizí a přijde realita. Pochopí, že to není ztráta, ale zisk.
Jako typickému západnímu člověku se mi sice líbí představa stálosti, věrnosti a klidného domova, ale zároveň bych si nerada ze života odmyslela romantiku. Romantická láska je sice problém, ale zároveň je na ní něco obzvlášť neobyčejného a přitažlivého. Johnson tvrdí, že romantická láska na Západě nahradila náboženství. „Stala se prostorem, v němž muži i ženy hledají smysl, transcendenci, nedotčenost a vytržení.“ Čím více přestává západní člověk žít duchovně, čím víc převládá materialismus, tím víc je jeho duchovní složka frustrovaná a tím víc si podvědomě hledá nějaký objekt uctívání a způsoby vytržení z nudné materialistické reality. To je prostor pro drogy anebo o něco zdravější romantickou lásku.
Prohlásila jsem romantickou lásku za něco jen o trochu zdravějšího než drogy. Tím jsem narážela na její negativní aspekt, kterým nemyslím pouze riziko sebevražednosti, pokud dojde ke zlomení srdce. Jde o to, že od romantické lásky si nelze odmyslet utrpení nikdy. „Není žádná náhoda, že celá romantická literatura od Tristana a Izoldy přes Romea a Julii a dál až po dnešek je plná utrpení a smrti. Zdá se jako by sama podstata romantického vztahu vyžadovala, aby pro ni člověk čelil neskutečné nepřízni osudu, hrozivým překážkám a nelidským protivenstvím.“ Jak zpívá skupina Štěstí, „každá pravá láska je nešťastná.“ Samozřejmě ale platí, že čím větší úsilí vynaložíme na získání nějaké věci a čím víc strádání její dosažení provází, tím se nám pak dosažená věc zdá hodnotnější. Zároveň ale hodnota této věci zůstává zachována, pokud tu věc vzápětí ztratíme, a tím víc nás to mrzí.